Tenhle vandr měl původně určený termín mezi Vánocemi a Silvestrem. Doufali jsme ve sníh a mně dalo dost práce najít trasu, která se plně vyhýbá značeným běžkařským cestám a přesto většinou vede po značce turistické.

Jára si dokonce koupil sněžnice i s holemi, aby nebyl v nevýhodě a ten sněžný vandr si mohl pořádně užít bez toho, aby mezi svátky řešil půjčovnu.

Ještě před Vánoci projednávám vánoční trasu vandru s tatínkem. Jít přes Velké Losiny i přesto, že město je dlouhé a táhlé, nebo je radši obejít východně přes geologicky zajímavější terén s Granátovou skálou? Tatínek doporučuje Velké Losiny s jejich nádherným lázeňským parkem, byla by škoda jej vynechat. O finální trase je tímto rozhodnuto. Mapa: Odkaz

Nakonec byla celá trasa mezi svátky nahrazena jinou, kratší. Tou dobou ani moc nenasněžilo, což je koncem roku standardní podoba zim posledních let a tak změna trasy nikoho moc netrápila. Jenomže Jára si na poslením vandru loňského roku postěžoval, že má ještě dovolenou a že ho v práci peskují, aby ji vybral. A začátkem ledna začalo na celém území republiky pořádně chumelit.

Odjezd stanovujeme na pátek 16. 1. ráno, plánovaná trasa si bere celé 4 dny. Možná by šla zvládnout rychleji, ale to by mi nevyšlo se spaním tak, jak bych si přála. Navíc sníh může rychlost pohybu dost zpomalovat a dávat si přehnané cíle nemusí být nejrozumnější, pokud je teplota pod nulou a všude jsou hromady sněhu. Počasí dokáže pobyt venku pěkně znepříjemnit například sněhovou vánicí, ve které se kilometry hltají špatně.

Sněhu je pořád tak nějak mezi. Jára sněžnice brát nechce, ale já se ve středu před odjezdem rozhoduju je přibalit.

Oteplování posledních dnů vyhnalo teploty z nočních -15 na -5 °C a z denních mrazů na teploty lehounce pod nulou. Sníh se i přesto pořád drží i u nás na jižní Moravě, a když vidím podél silnice těch 5 centimetrů sněhu, jsem si jistá, že ve vyšších polohách a severněji toho sněhu bude mnohem víc. Sněhová mapa říká 23 – 29 cm. Kde se to měří, nevím, ale v návějích určitě ne.

Mám pravdu.

Pátek 16. 1. 2026

Vystupujeme v Červené Vodě, kde jsem už 2x chtěla navštívit rozhlednu Červená Voda a ani jednou se mi to nepoštěstilo. Z vlaku s náma vystupuje i hlučná skupina rozradostněných dětí s několika tatínky. Mají víkend bez maminek a už u vlakové zastávky, která je na mírném kopečku, naskakují všichni včetně tatínků na boby. Po namrzlé zasněžené vozovce frčí z kopce dolů a my se radši klidíme rozjetým divochům z cesty.

Procházíme obcí Červená Voda a nahrnutý sníh ze silnice tvoří hromadu o fous vyšší, než jsem já. Nemají tu sněhu málo. V obci to ještě po chodníku jde, ale když dosáhneme druhé místní zastávky vlaku, začíná být sněhu nad kotníky a já se tetelím radostí z pravé sněhově zimní atmosféry. Proč jsem si vzala malý, mizerný, lehký foťák?

Už vím, protože sněžnice váží skoro 2,5 kg a všechno bych to neodtáhla. Foťák nebo sněžnice? Priority jsou dané. Ale příště mi připomeňte, že správná možnost je obojí.

Překonáváme prvních pár metrů, kdy žlutá kopíruje asfaltovou silnici, a v okamžiku, kdy uhýbá do lesa, nasazujeme sněžnice. Takhle brzo to překvapuje i mě. Počítala jsem, že tu sníh bude, ale tolik?

Jsme v 570 metrech nad mořem a sněhu je tu do půlky lýtek. Bílý neposkvrněný prašan leží přikrytý šedivou mlhou a viditelnost není velká. Vzhůru k rozhledně!

Rozhledna Křížová hora z roku 2007 stojí na místě zaniklého poutního kostela a umožňuje rozhled do širokého okolí. Kilometr sem stoupáme na sněžnicích 40 minut a pěšky by to bylo asi ještě horší. Nahoře si dáváme jen svačinku doplněnou o mléčně mlhavé výhledy na nejbližší stromy. Na rozhlednu opatřenou turniketem k automatickému vstupu dle potřeb turisty nejdeme. Vidět by tam bylo asi to stejné, co tady. Nic.

Na pauze si pro jistotu lepím protipuchejříma náplastma nohy, protože cítím, jak mě těžké kožené boty, které normálně nenosím, dřou na patách. Dochází mi, že pro ostatní mám vždy všeho dost, aby byli v pohodlí, ale pro sebe mi pak nezbývá. Druhou nohu lepím mnohem menší poslední náplastí a doufám, že to bude stačit.

Od rozhledny klesáme pár desítek metrů po urolbované cestě pro běžkaře. Za dnešek bychom měli křižovat půl kilometru běžkařských tras, což beru jako dobrý plánovací úspěch, ale tady podle mapy žádná běžkařská v mapě nakreslená není a přesto ji zřetelně vidím.

Klesáme podél dřevěných pohádkových soch vytesaných u cesty a podél několika zastavení křížové cesty, která sem vede za Šanova. Nepotkáváme naštěstí jediného běžkaře. Po pár desítkách metrů odbočujeme na neznačenou cestu, abychom se vyhnuli běžkařské značené magistrále, a mlha nás definitivně pohlcuje. Občas se zastavím, abych něco vyfotila, a z Járy se stává jen mlžný přelud, pohybující se daleko přede mnou. Nemám z toho vůbec dobrý pocit a snažím se Járu rychle dohnat.

Za Šanovem se napojujeme na modrou značku a budeme částečně kopírovat trasu, kterou jsme s Knigou šly v létě. Těch pár kilometrů shodné trasy by nestálo za řeč, ale v jednom místě, kde bychom si značky nevšimly, táhla Madynka po stopách neomylně vpřed a tentokrát aspoň vím, že značka sice zdánlivě za křižovatkou nepokračuje, ale opak je pravdou, a tak jdeme i dnes neomylně vpřed.

Chůze na sněžnicích je dobrá makačka. Ještě lepší makačka to je, když je na zádech celá těžká krosna. Naše rychlost je 2 kilometry v hodině a to se nijak neflákáme. 5 kilometrů od rozhledny jsme šlapali přes dvě hodiny, a když se chvíli před západem slunce dotýkáme nohama relativně proježděné cyklostezky, rychle přehodnotíme plán. Do místa určeného pro přespání je to dalších 5 kilometrů. Pokud to půjdeme po cyklostezce, pravděpodobně dorazíme už za tmy. Pokud půjdeme původně plánovanou trasou, pravděpodobně dorazíme minimálně o hodinu až dvě později.

Je mlha a vítr a původní trasa neposkytuje žádné výhledy. Jen cestu mezi vzrostlými stromy. I novou trasu lemují stromy, snáší se na ni mlha a vítr se tu prohání vesele a radostně. Změnou trasy nemůžeme o nic přijít, i proto, že přes vrchol Jeřáb jsem šla v létě. Není to škaredá cesta, ale funět tam za tmy dlouho po večerníčku by jí na kráse nepřidalo.

A to se Járovi sraz v 11 hodin v Červené Vodě zdál na 11 kilometrů brzo. Asi jsem mu měla říct, že jsem jednou nalehko v Jizerkách v rámci jednodenního výletu šla v čerstvém a hlubokém prašánku asi kilometr v hodině a po třech kilometrech chůze, které zabraly celé dopoledne, jsem měla trochu strach, že plánovanou trasu ani nedokončíme.

Za tmy, už po západu slunce, dosahujeme studánky Grabnerův (anebo Rudolfův) pramen. Voda je ledově osvěžující a samozřejmě radioaktivní, jako většina pramenů v okolí. Nabíráme si plné lahve a přesouváme se na vyhlídnuté místečko, kde si chceme ustlat. Horký čaj nám koluje v žilách a teplé spacáčky zajistí, že žíly do rána nevychladnou.

Pokračování příště. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz