ROZCESTNÍK: Goretti v Klokánii
A tak jsem se rozhodla, sepsat aspoň zlehka, jak se nám to žilo v té daleké Klokánii, do které jsme se dostaly vlastně zcela nečekaně. Nuže, zde je den první a druhý a vlastně i třetí - to všechno totiž zabrala cesta na druhý konec naší milé (a dnes už i malé) Zeměkouličky. 
Už samo úterý pro nás bylo celkem náročné. Pošesté sbalit a vybalit kufr (co kdybychom něco zapomněly + zdá se mi to strašně těžký, co jen vyhodím...) a pak - akce číslo jedna: Vážení kufrů v místní snobácké zelenině. Ono se to mělo tak, že Nazaret nějako (radši) nevlastní žádnou váhu, kromě kuchyňské, která by ovšem naše dvacetikilové kufříky těžko rozdejchávala. A tak jsme se optaly farnic, jestli by nám osobní váhu nezapůjčily.
Farnice J.J. se do akce váha zapojila celým člověkem, osobní váha je přece nepřesná, vyřešíme to jinak! A domluvila nám vážení kufrů v místní zelenině pro horních několik set obyvatel Kunratic. My tam radši ani nechodíme, protože ceny rozhodně nejsou pro "normální pastorační asistentky". A tak jsme se Sláňou (poté, co jsme vláčely, nebo možná byly vláčeny kufry o dvě patra níže) vyrazily. Když jsme přijely k obchodu již zde jmenovanému, vypravila jsem se vysondovat situaci.
Slečna byla velmi ochotná a o kufrech kupodivu věděla. A tak se s kolegou jali vytahovat váhu a mraky kabelů, abychom mohly vážit. Povedlo se a my nadšené pouhými 22,5 kily (sice je povoleno jen 20, ale byly jsme ubezpečeny, že to neva) jsme zase kodrcaly po chodníku ze zámkové dlažby, s náležitým zvukovým doprovodem, zpět do Nazareta.
Pak už se nic moc nedělo, ve čtyři nás Lukášek nalodil i s kufry, téměř lodními (aspoň velikostí a váhou) do autí a jelo se na letiště.
Tam jsme byly jak v Jiříkově vidění, no, vesničanky prvně na letišti. Kufry nám zabalili do fólie, aby se nám nepoškrábaly (vědět, co je čeká cestou z Melbourne do Sydney, asi bych si za to pade koupila kafe), a pak jsme se řítily k odbavení, provázeny pocity jako před zkouškou (co když jim ty dvě a půl kila budou vadit??) Nevadily a my už jen s batůžky čekaly na letadýlko. Pomalu se trousili další lidičkové, sem-tam nějakej biskup (ne, jen dva..:)), focení pro Katolický týdeník a pro všechny majitele foťáků v okolí a čas docela letěl. A nastalo loučení - nakráčeli jsme do další zóny letiště, kam už smí jen ti s letenkou. Ani tam to (podle mého mínění) netrvalo nijak dlouho, a poté, co jsme si vyfotili bandu korejských letušek a Jarda polil tu čekárnu Fantou, jsme se mohli naloďovat (nebo naletovat???).
Seděla jsem s Fibi, Sláňa přes uličku a předzkouškové pocity se opět dostavily. Co když to spadne??? Přece, kdyby Pán Bůh chtěl, aby lidi lítali, tak by jim dal křídla!!! Start nebyl (aspoň pro nás dvě) nikterak příjemný, při mém strachu z výšek (bojím se už na třetí šprušli žebříku) byla představa, že strávím skoro 12 hodin ve dvanácti kilometrech nad matičkou zemí, poněkud znepokojivá. No, ale propašovaný Kinedril nám oběma pomohl a tak jsme let nějak přežily - včetně prvních (a zdaleka ne posledních) turbulencí, korejské večeře Bibimbap, o které tu (na www.signaly.cz) psali jiní, i příletu do Soulu. 
V Soulu jsme se všichni snažili dostát slibu, že se ozveme smskou domů, že první část cesty máme v pořádku za sebou, ovšem ouha - nikomu nefungoval mobil... Naštěstí na Gate 24 (myslím) byl net na asi 15 minut free, a tak jsme se ozvali aspoň takto. To ovšem až po šeptané mši svaté, kterou sloužil otec biskup Jiří. Ano, šeptané! Asi abychom si uvědomili, co máme za bohatství, když jsme zdraví a slyšíme (tady jsme opravdu neslyšeli), že máme (aspoň doma) kostely a kněze při mši oblečené v liturgická roucha a oltáře, které se neskládají z desek na dokumenty, držené někým z nás...
Sedm hodin na zemi uteklo jak voda a tak jsme už zase vzlítali. Brrr, na to si asi nikdy nezvyknu... Dalších deset hodin - to už mě začínalo dost štvát. Letušky nám z půlky letu (možná i z víc) udělaly noc - zatáhly firhaňky (taková zaklapávátka na okýnka), pozhasínalo se a spěte lidi! Jojo, houby s octem - pozadí se ozývá, občasný otřesek dává vzpomenout, kde to vlastně jsme, no hrůůůza.
Tak jsme část letu s Fibi prostály vzadu ve skoroletušáckým prostoru. Sláňa spala jako mimi a my jsme byly celkem mimo. Až tak mimo, že jsem jednoho letušáka nazvala baleťákem, což nám zajistilo asi 20 minut skoro ničím nerušeného smíchu. Časová pásma ubíhala rychleji, než reálný čas a tak jsme, když jsme za nějakých deset hodin přistávaly v Melbourne, tvrdily, že zpátky jedem lodí.
V Melbourne bylo asi 7 ráno, čtvrtek, tma jako v ranci. Odbavení a další "šacung", čili kontrolu, jestli nevezu sušenky nebo celý prase, jsme stihly prý úplně nejrychleji, což se nám později poněkud nevyplatilo. Ale v to ráno jsme za to byli moc rádi a šupky hupky do busu, který nás zaveze do farnosti a k našim rodinkám. A bude sprcha, převlečení, pár hodin spánku VLEŽE!!! a tak...
... bylo vše jinak - ten náš brzký příjezd měl za následek to, že většina našich nových "rodičů" byla v práci. Tudíž jsme prý měli nějakou dobu posečkat, až přijedou. První asi dvě hodiny to byla celkem legrace. Začali odcházet první přátelé v neštěstí a my jim to ještě (zatím) přály. A pak to přišlo. Zdeňka nám sdělila, že naše "maminka" to všechno organizuje, a tak budeme muset počkat, až "udá" do rodin všechny naše kolegy.
V tom okamžiku se náš postoj malinko změnil. Netvrdím, že k lepšímu :-). Za další 2,5 hodiny jsme vyndaly spacáky a uložily se na zem jako houmlesáci, protože to nějak nevypadalo na brzký odjezd. Samozřejmě asi po dvaceti minutách jsme byly vzbuzeny, že se konečně jede. A pak už to bylo jen krááásnééé... 
Po cestě
Den čtvrtý (pátek) byl popsán stejně krásně (no, jen si fanděme) jako dny předchozí, ovšem spojením přeaktivního systému signály (pro které jsou texty primárně určeny), který mě v průběhu psaní odhlásil, a debility mně vlastní, došlo k neuložení již napsaného článku. A pak má člověk mluvit slušně!!! Takže podruhé a jen telegraficky:
- ráno adorace a po ní aboriginci, před kterými zdrháme do Melbourne
- cesta do poutnického centra pro lepší mapu
- návštěva Royal Botanic Garden - vybitý foťák - více zde: http://www.rbg.vic.gov.au/home -- mrakodrapová rozhledna na věži Rialto
- bloudící snaha dobloudit do Telstra arény – ztraceny i s mapou
- po nalezení zjištění, že je už celkem pozdě
- cesta City circle tram kolem dokola City
- fast food indický, kuře a "čokoláda s Marschmallows" = slabý kakao bez čehokoli
- cesta domů
- a nakonec vtip z večera příjezdu: malý Xav, synek našich rodičů, nám připravil malé dárečky na postele, byly tam malé čokoládky a malá bílá kostička. Slánka, hnána strašlivým absťákem po čokoládě, spapala čokoládky a s chutí se zakousla do kostičky. Když začala kašlat, prskat a plivat malé bílé kousky, došlo mi, že se někde stala chyba. A skutečně - stala. Ona kostička nebyla k jdení, ale k mydlení - bylo to mýdlo. A tak jsme se srdečně zasmály, Evča si ještě párkrát odplivla a šlo se spát. A pokaždé, když škytla, se pokojem linula jemná vůně darovaného mýdla...
Sobota
Den pátý, čili sobota nám začal vlastně už v pátek v noci a to celkem neslavně. Vzbudily mě zvuky, které se linuly z malé místnůstky, se kterou sousedil náš pokoj. Zvuky stravy, která se snaží dostat na světlo (v tuto chvíli tedy spíš tmu) Boží špatným směrem... A byla to Slánka, která se snažila tuto cestu jim co nejvíc urychlit... No, a tím, jak mě vzbudila, mi došlo, že je mi vlastně taky zle a že to teda bude nějaký globální problém.
Ovšem já neovládám umění vyprovázení nedobrého jídla špatným směrem, protože to je přece proti přirozenosti, a tak jen trpím. Sláni aspoň noc celkem utekla – běháním sem a tam (my jsme k těm Indům neměly chodit!!!). Já jen sedím na posteli a přemýšlím, jak dlouho to ještě může trvat (kdybych to tušila, že až do pondělka, tak by mi bylo ještě trochu krušněji). No, ale ráno přišlo i tak a my byly postaveny před problém, jak říct naší mamince, že nám není zcela dobře. Ale šlo to – we are sick a pak už ruce nohy a zvuky učinili dobrou službu... 
Sláňa vzdala cestu do Healesville Sanctuary, kde žijí zvířata, typická pro Austrálii – já řekla, že to musím dát, že si to nenechám ujít a všechno jí nafotím. Vybavena 5ti tabletami uhlíčka v sobě a dvěma platy v tašce, foťákem, suchary a vodou (ostatní dostali sendviče, grrr..) jsem se vydala na cestu. Je pravda, že takhle jsem se za skončení cesty už dlouho nemodlila... Dorazili jsme na farmu, kde jsme se rozprchli po dobře značených cestičkách – já hledala nikoli klec, ale domeček. A takhle nějak proběhl celý den – střídavě hledání klecí a domečků – ještěže australské záchodky jsou čisté a voňavé, nikdy na nich nechybí papír ani mýdlo.
Farma byla krásná – vlastně naše první setkání s australskou zvířenou – a opravdu stálo za to! Emu, dingové, koala (samozřejmě fet a spící v křoví, takže jsem viděla jen kousek chlupů...), wombat, tasmánský ďáblík, papušci a mraky klokanů – kangaroos i walabi – někteří se dokonce dali pohladit!
Po obědě jsme se srazili u suvenýrů, které jsme taky nakoupili, a jelo se na Šumavu! – to je česká katolická komunita, která sídlila nedaleko (asi hodinu cesty) od farmy. Tam náš přivítali nadšení krajané v čele s P. Aurelem, kterému bude brzy 90. Prvotní občerstvení bylo po mši (na níž bylo 6 "kázání“ – úvod P. Aurela, o. b. Paďoura a Posáda, pak opravdové kázání, dovětek k němu od P. Aurela, a na konci opět P. Aurel a o. b. Paďour) vystřídáno bohatou žranicí, kterou jsme spolu s takymarodným Jaromírem pozorovali z bezpečné společnosti suchého chleba a černého čaje. Ani do tance, na který taky došlo, nám nebylo...
A pak už loučení, drobný dárek pro každého na památku, a šup "domů“. Vždyť v neděli se loučíme s farností, která nás tak krásně přijala a jedeme "do neznáma“ – ale zase už na opravdové setkání!!
Neděle
Neděle – den šestý začal opět celkem brzy ráno – s Evčou jsme šly podpořit scholu, se kterou jsme zpívaly na závěrečné slavné mši s celou farností. Bylo to malinko chaotické, protože jsme hodinu cvičili, a pak nám řekli, že s tím vlastně ani nepočítali, tak se to domlouvalo znovu – naštěstí se vše srovnalo a Australané měli zpívat žalm a jednu píseň ke konci.
Ta mě tedy dost překvapila – nějak nebyla vůbec "svatá“, jak by jeden v kostele čekal, ale vyprávělo se v ní o tom, jak kdysi přišli lidé do Austrálie v okovech a já nevím, co dál, refrén, který se mi zapsal do paměti, zněl "Já jsem, ty jsi, my jsme Australané“ :) (k poslechnutí v podobné verzi zde)
Ale písnička hezká, což o to – a naše "maminka“ nám potom s velmi vážnou tváří říkala, že to je velmi oblíbená píseň, kterou tu mají všichni moc rádi. No, proti gustu...
Po mši nastalo obrovské "stěhování národů“, které nás poněkud zaskočilo. V kostele se prostě zatáhnul prostor se svatostánkem takovým "firhaňkem“, přeskupily se lavice a přidaly stoly a rázem jsme byli nikoli v kostele, ale v nějakém civilním sále, kde se dá dělat rotyka o sto šest. No, jiný kraj...
Ale barbecue, kvůli kterému to všechno bylo, nás zase naopak velmi potěšilo. Okamžitě byly zapomenuty všechny choroby (jsme si říkali, že takhle dlouho o trustovém chlebu a čaji stejně určitě není zdravý) a vrhli jsme se do fronty. Tím, jak i do farnosti patřilo spousta lidí ze spousty národů, byla i strava velmi pestrá... Jen škoda, že u většiny věcí nevím nejen název, ale ani z čeho byly vyrobeny :)
Jedna z našich českých farnic má v Austrálii přátele, které nám velmi doporučovala a moc si přála, abychom se potkali. Tak jsme se dali přemluvit a přátelé za námi přijeli na tuto žranici. Lidé celkem specifičtí, paní z Čech a pán už ani nevím odkud. Tedy oni chtěli mluvit především s našim šéfem, Jardou, ale s námi se taky bavili a chtěli s námi trávit den. Jenže to už bylo domluveno s rodinami, ve kterých jsme ten týden žili, a přiznám se, že nám to bylo i milejší :)
No, a tak se dohodlo, že společně vyjedeme na Eureka Skydeck 88, což je nejvyšší mrakodrap v Melbourne, a je odsud samozřejmě krásný výhled. Naše rodina nás dokonce pozvala, z čehož jsme měly celkem dost radost, protože jsme netušily, jak to bude s penězi a se vším v Sydney a Bůhvíkamještě nás to australský vítr zavane. Výhled byl opravdu super, fotili jsme jako o život. Jarda a ten pan Australan využili možnost jít do takové skleněné kostky, kde jste na skle i stáli a kde všude kolem bylo jen Melbourne – i pod nohama. No, na to mi bylo 20 dolarů líto. Ale fotku mají pěknou :)
Pak jsme se sbalili a naše rodina nám splnila další sen – jet se podívat k moři. Přijeli jsme a chvíli nato začalo zapadat slunce - fotky nedokážou zachytit tu krásu... A pak že si dáme někde večeři. To už začali být naši dohození přátelé trochu nervózní a že už jako pojedou.
No, a v tom vyvstal Nerudovský problém "kam s ním“?? – rozuměj s Jardou, který se do našeho maxi auta už nevešel. A vzhledem k velmi vysokým pokutám za přestupky se našim "rodičům“ dvakrát nechtělo přepravovat někoho z nás v kufru nebo jinak pokoutně. No, ale řekli jsme si, že s plným žaludkem se to bude řešit lépe a zapadli jsme do nějakého grill baru, kde jsme si s holkama daly tradiční australské "fish and chips“ – smaženou rybu s hranolkama.
Když jsem se ptala, co je to za rybu, náš "tatínek“ odpověděl "Shark“ - já vykulila oči a polkla. A tatínek na to, že je lepší, když sním já žraloka, než kdyby to mělo být naopak. No, to je vlastně pravda, ne? A navíc to bylo moc dobrý – ale bylo toho strašně moc...
A po večeřičce už jsme chvátali všichni domů, balit a připravit se na zítřejší přesun do Sydney – skoro 1000 km urazíme za celý den, strávený v autobuse. Samo jsme taky předávaly dárky, děkovaly, loučily se a malý Xav to celé oplakal. Přiznám se, že se nám skoro ani nechtělo, ale jen skoro – vždyť nás čekalo Sydney, papež, noví lidé, zážitky, místa...
Foto:
1. Walabi v Healesville Sanctuary
2. Spící Dingoš tamtéž
3. Melbourne z 88. patra
4. City - část Melbourne s mrakodrapy
5. Západ slunce u moře
Další fotky možno najít na www.signaly.cz/goretti
