7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


ROZCESTNÍK: Fauna, flóra a to ostatní na Krétě

21.11.2006

Až po zaplacení nám totiž cestovní kancelář sdělila, že se letí v noci, takže jsme přistáli v Heraklionu asi v pět ráno a v půl šesté nás vysypali v hotelu, že prý nás ale za chvíli ubytují, zatím si můžeme lehnout na lehátka u bazénu. Jo a taky můžeme na procházku k moři. Inu, dobrá rada nad zlato! A záhy jsme pochopili, proč delegát tak rychle prchl. Beda Kréta 1

Samozřejmě nás neubytovali, hotel byl plný, tak až po uvolnění pokojů a úklidu.

Zmrzlí po probdělé noci jsme se choulili v recepci, někteří šťastlivci dokázali usnout vsedě, já bloumala kolem a posléze jsem uspěla a vyloudila na recepčním aspoň kafe. Trochu mi spravilo náladu, když po dotazu na cenu mi sdělil, že típote, tedy nic, že je to gratis. No a samozřejmě nám bodlo to horké kafe!!!

To byl vlastně jeden z prvních zážitků - noční recepční byl nesympatický, ne moc "vrlý" a hrozně šišlal, takže jsem mu nerozuměla ani slovo anglicky ani řecky. V duchu jsem se křižovala a bědovala, že mě opustily veškeré mé jazykové znalosti a jak že se budu propána domlouvat, ale ukázalo se, že chyba opravdu nebyla ve mně. Kafe nám udělal nově se dostavivší recepční denní, s nímž jsem se domluvila, a nakonec jsme se pak dočkali snídaně a někdy po poledni i ubytování.

Bohužel tento start trochu poznamenal celý náš pobyt, neboť do nás vlezla rýma a škrábající krk. Anebo tam lítal vzduchem nějaký virus, protože popotahovaly, kýchaly a pokašlávaly i jiné národy. Buď jak buď, neviděli jsme asi tolik, kolik by se vidět dalo, omezili jsme se na dva výlety a čvachtání v moři, které bylo ovšem příjemně teploučké, a slaný vzduch našim zaneseným dýchacím cestám vyloženě svědčil.

Ostatně moře je tam nádherné, ty barvy se vůbec ani nafotit nadají, na břehu písek velejemný i hrubý a kamínky hrající všemi barvami - kromě tzv. obyčejných černé, zelené, modré, růžové… Taky jsme před odjezdem cestovní bagáž nějakou tou sbírkou zatížili.

Beda Kréta 2Celý ostrov je vlastně velké pohoří, ty hory jsou tam (bohužel musím říci PRÝ) krásné, my viděli jen kousek při jedné naší cestě autobusem, ale to mi stačilo, abych to mohla potvrdit. Nabízejí tam například lákavé výlety do soutěsek (podle fotek nádhera!), se zapůjčeným automobilem si můžete leccos projet i sami, ale pozor na cestu (dokonce z některých míst prý potom vzhledem k jednosměrkám víceméně neodjedete, takže se doporučuje spíše hromadný bus), no a pak taky na řecké řidiče.

Po návratu jsem trochu hledala statistiky a zjistila, že v Řecku je jedna z nejvyšších nehodovostí v Evropě a Řekové jedni z nejhorších řidičů - no, ti by řvali, kdyby to tady četli. Pravda je, že se tam jezdí tak nějak… "free". Na předpisy se asi moc nekouká, ale přímo v našem letovisku jsme měla pocit, že přes vládnoucí naprostý chaos o sobě všichni jaksi vědí a příliš se neohrožují (ovšem tam se jezdilo dost pomalu). Například pro přejití rušné ulice je vám přechod pro chodce celkem k ničemu, ale na druhé straně vlastně kdekoli prostě přejdete, řidiči vás vidí a na záda vám nevjedou.

Pokud jde o ty hory, dosahují výšky až skoro 2 500 m nad mořem a mě zejména fascinovalo, jak prudce se zvedají téměř jakoby rovnou z vodní hladiny. Pohled je to impozantní a panorama úžasné. Třeba někdy příště (?) mi bude přáno…

Nevím jak na jižním pobřeží, ale tam "u nás" vypadaly ty hory téměř holé, porostlé jen jakousi klečí (byli jsme na severu, který je údajně chladnější - pro případné zájemce konkrétně v letovisku Chersonissos - nicméně v poslední zářijový týden jsem tam v kraťasech a tričku málem vypotila duši). Ale při onom zmíněném průjezdu jsme viděli vegetaci vcelku bujnou, různorodou a dokonce pestrobarevnou.

Celkově jsem měla v okolí našeho bydla pocit, že se tam rostlinám daří, snad díky vlhkosti ze vzduchu, krásně zde kvetly oleandry, ibišky, opuncie (neochutnávaly jsme, Míša prohlásila, že už jí jednou vyndávali trny z pusy a podruhé už to nemusí), různé palmy, fíkusy, zvláštní tučnolisté i popínavé porosty a spousty dalších. Zdroje uvádějí, že mnoho druhů zdejších rostlin je jedinečných a jinde na světě se vyskytují jen vzácně a některé vůbec ne. Kdekoli je jen trochu vláhy, květiny a rostliny jsou hojné, pestré a krásné. 

Kromě místní flóry mě však velmi zajímala i fauna. Před odjezdem jsem kdesi v nějakém povídání četla, že Řekové hodně věří na převtělování a duše zemřelého Turka se podle nich stěhuje do psa, z čehož prý plyne v důsledku známé vzájemné řevnivost jejich ne právě vřelý vztah k pejskům, kteří tam mají život vpravdě psí (a z toho naopak těží místní kočky, které se mají skvěle, obývají okolí restaurací, kde jsou krmeny, a vůbec je v Řecku podobně jako třeba v Itálii pouličních koček velké množství). Když jsme pak na ulici spatřili prvního psa, vyhrkla jsem: "Hele, Turek!" Toto jméno jsme pak používali pro všechny hafany.

Beda Kréta 3Jednoho Turka jsme viděli hned první den na pláži. Nevypadal ovšem vůbec zuboženě a záhy jsme pochopili, proč. Nejdřív jsme si mysleli, že někomu patří, tak pěkně vypadal. Hnědý voříšek, veselé oči, hezká srst. Potom jsme ale viděli, jak systematicky probíhá podél celého pobřeží a obchází osazenstvo a… tu dostal to, tu zas ono. Až na malé výjimky všude něco vyloudil (od nás samozřejmě taky), a tak se hezky cpal celý den - no, pak neměl vypadat blahobytně!

Další Turek pobíhal poblíž našeho hotelu - menší černo-hnědo-bílý chlupáč, vesele skotačil, mazlil se a taky loudil. A vyloudil. Dokonce jsem viděla, jak je kýmsi krmen chipsy! Zdravé to asi není, ale ani tento psík nevypadal nijak špatně a stal se naším hlavním Turkem. Při každé cestě jsme ho už vyhlíželi a nosili mu nějaké to sousto. Občas si hrával s trochu větším kamarádem, už starším rozvážnějším pejskem, tak dostali oba.

Já byla ale hned od začátku zvědavá na ty kočky. Když jsem hned to první dopoledne žádnou neviděla, byla jsem trochu zklamaná, asi jsem čekala všude "naseto". Micky ale jen spinkaly po rušné noci. První jsem uviděla hned v poledne, opravdu u vedlejší restaurace. Vrhla jsem se k ní, ona se o mě zvolna otřela a pomalým krokem odešla do stínu. Okřála jsem a zpáteční cestou od moře už zas vyhlížela. Byly tam! Bohužel velmi, velmi plaché, kdoví čeho se od lidí dosud nadály. Trousily se z houští poblíž popelnic, když nás spatřily, zabíhaly do úkrytu. Bylo mi jich líto a už jsem uvažovala, jak jim přilepšit. 

Když jsme se pak šli po večeři projít, byla už tma, viděla jsem dvě hlavičky vynořit se přímo z popelnice. Procházka tedy skončila v místním Intersparu (no jo, globalizace) koupí několika kočičích konzerv. Při zpáteční cestě už tam kočičky samozřejmě nebyly, ale po malé chvíli vykoukla pod autem černobílá hlava jakoby s knírkem, moc slušivým. Říkali jsme mu potom Fousáč. Mimochodem, černobílé kočky byly v naprosté převaze.

Hodně se bál, ale hlad byl silnější. Nejdřív to vypadalo, že je překvapený, co mu to dávám, ale pak ochutnal a už to bylo. Pustil se vesele do jídla, jen si mě hlídal, abych nepřišla příliš blízko. Neměla jsem žádnou misku, to jsem tvrdě podcenila. Ale na smetišti toto není problém. Hned vedle ležela jedna použitá, od lidského jídla, tak po prvních soustech zoufale položených na zem už dostal plnou mističku. Hezky ji vymetl.

Druhý den navečer zase vylézaly micky z kontejneru, ale znovu utekly. Po otevření konzervy, kdy se kolem začala šířit libá vůně, se jedna smělejší vrátila. Bílomourovatá, trošičku mi připomínala Nyny, dostala jméno Bílomoura. Byla nejodvážnější ze všech, jedla nakonec už pár centimetrů ode mě, třeba i když jsem misku přidržovala rukou. Ten první večer se ale ještě nepřiblížila a celou dobu jídla výhrůžně temně vrčela (jakkoli to byla velmi drobná kočička - to ostatně byly všechny, nemají se asi čím vykrmit).

Beda Kréta 4Kolem se začaly objevovat další chlupaté a ušaté hlavy. Nasávaly tu vůni, opatrně se přibližovaly. A já pochopila, že budu potřebovat nějaké další misky, abych je podělila. Na rozdíl od zdejších koček, co znám, evidentně nebyly schopné jíst společně, konkurence o "žvanec" je zřejmě odnaučila.

Přišla jsem si jak nějaký bezdomovec, ale vlezla jsem mezi ty keře a pod stromy, nepořádku tam bylo tolik, že jsem si říkala, že něco jako miska nebo tácek se tam určitě najde. No, musela jsem vypadat půvabně, ale bylo mi to dost jedno, kočičky čekaly na papání a to se mi zdálo důležitější. Samozřejmě se našlo. Dvě alobalové misky, plus ta jedna první od Fousáče, to už byly celkem tři nádoby. Sebrala jsem je, zanesla mezi nízké stromky a rozdělila do nich druhou konzervu.

Začaly se scházet. "Moje" krétské kočičky, které utvořily hned od prvního dne stálé společenství strávníků. Větší černobílá kočička a malý puberťák, jako by jí z oka vypadl - začala jsem jim říkat Mamina a Kotě. To Kotě bylo ze všech nejplašší, vždy jen bleskově sousto chmatlo a odneslo sníst do úkrytu. Občas jsme dokonce "hráli hru" - on stál opodál, já na něj koukla a až když mňoukl, hodila jsem mu jídlo. No a potom skoro bílá kočička s černými flíčky kolem uší, která dostala jméno Ouško. Občas se k nim zpovzdálí přidala ještě Mramorka, asi dvakrát Zrzek a jednou Mourek.

Myslím, že mé stálé osazenstvo mě už vždy navečer čekalo a když nebyli náhodou vidět, stačilo se ozvat a kočičky za hlasem hned přiběhly - Fousáč, Bílomoura, Mamina, Kotě, Ouško. Některé z nich neomylně přišly v dalších dnech podle mého hlasu i brzy po ránu na "snídani", aspoň kus salámu nebo něco podobného. Jinak jsem ještě asi třikrát byla ve Sparu. Dcera se nade mnou pak po návratu křižovala: "Tys tam za eura kupovala kočičí žrádlo?!?" Ale ona mě moc dobře zná a pak, drahé to nebylo. A i kdyby jo!!!

Strávila jsem tak částečně dovolenou s kočičkami.

Kromě přírodních jsme si dopřávali i zážitky kulinářské. To já v zahraničí miluji a s oblibou provádím. Zájezd byl s polopenzí, což už bych neopakovala, třebaže s večeřemi jsme byli celkem spokojeni - dostatek, několik druhů jídel, doplňováno do poslední chvíle (hm, vždy přemýšlím, kam přijdou ty zbytky), jen saláty s "větším než malým" množstvím cibule, a to všechny.

Polévky byly trochu mdlé na první ochutnání, ale pak mi dost chutnaly, já jsem "polívková", brambory vařené, pečené, dohromady s fazolkami (takový hodně jedlý eintopf, podobný dělám i doma, jen ještě rovnou i s masem), rýže zajímavě vařená se zelím (mooooc chutné), těstoviny, maso dušené, pečené, mleté, kuře, zřejmě i skopové.

Neopakovala bych tuto variantu z důvodu pestrosti - je dobré mít možnost zajít si do více různých restaurací, případně najít si sami tu svou. Navíc jsme stejně museli něco jíst i v poledne a když se stalo, že se z toho vyklubala pak třeba dvě teplá jídla za den… no, přibrala jsem dvě kila.

Klasika - suvlaki (v podstatě špíz), gyros a různá mletá masa, k tomu většinou hranolky, někdy společně s rýží, zelenina a sami Řekové ke všemu, třeba i s přílohou, ještě přikusují "chleba". V uvozovkách proto, že jako všude na jihu je to takový ten bílý, spíš naše veka. Taky jsme tam potkávali opravdu hodně lidí obézních, a to i mladých. Cena jednoho jídla vycházela zhruba tak kolem 8 - 10 euro, něco i míň, ale zas třeba ryby byly rozhodně dražší - kolem 14 euro nebo i víc. To mi přišlo zvláštní, když je to ostrov a ryb všude kolem plno, ale už i jinde v přímořských oblastech jsme udělali tuto zkušenost. Navíc je pravda, že někde dostanete rybu opravdu čerstvou, prakticky před chvílí vylovenou.

Všude se hodně kouří (totéž jsem už jako malá vídala třeba v Bulharsku, zas to asi platí pro tyto Jižany trochu obecněji) a pije se dost kávy. Tu já ale taky "můžu", tak jsem si dávala - konkrétně frappé, což je moje vášeň, dělám si ho i doma a v pořádném horku nádherně osvěží. Je to našlehaná rozpustná káva s ledem, podle přání s mlékem a cukrem nebo bez. Brčko v tom stojí, to teda doma nezvládnu udělat, oni na to mají stroje. Cena kávy kolem 2 euro, frappé 2.50. Ale třeba v Heraklionu jsme dostali opravdu pidi mini šáleček za 3,50 euro, holt hlavní město. Naopak na lodi, kde jsem čekala cenu vyšší než jinde, jsem platila jen 1,50 euro.

Beda Kréta 5Celkově bych cenovou hladinu odhadla asi tak dvakrát vyšší než doma. Prostě je pro nás prakticky všude zatím draho a nejspíš ještě dlouho bude.

Výlety jsme, jak už jsem napsala, absolvovali dva. Ten první byl do Knóssu, největšího a nejznámějšího mínojského paláce. Rovnou říkám, že jsem byla zklamaná, i když se na tom asi trochu podepsala v ten den propuknuvší obrovská rýma s opuchlou tekoucí hlavou. Navíc část kritiky spadá na vrub delegáta, který hrozně drmolil a protáhl nás tak rychle, že jsme skoro nic neviděli.

Ale musel to být obrovský komplex, člověk jen žasne, jak to dovedli v té době vybudovat (mimo jiné tři nadzemní a dvě podzemní podlaží!). Taky následná prohlídka muzea v Heraklionu s exponáty z různých období ukázala nesmírnou vyspělost mínojské civilizace, až se musím vždy ptát, jak je po nějakém období možný pokles zpět, či dolů - jako by lidé zapomněli, co už jednou uměli.

Perlička: jak jinak, kočičí - při procházení mezi zbytky dříve honosného paláce jsem koutkem oka a posléze i zaostřeným pohledem spatřila asi metr vysoký zbytek sloupu pískovcové barvy a na něm vytesanou kočičku, rovněž z pískovce. Po chvíli mi ale blikla v hlavě ta pověstná žárovka - co je to za blbost, vytesaná kočka na uraženém pahýlu! No jasně, kočička byla živá, ale měla dokonalé mimikry a trůnila si tam nehybně a důstojně jako sfinga. Na rozdíl od těch "mých" koček se ovšem nechala hladit, asi zdejší návštěvníci byli kočkám více nakloněni. Potkali (a hladili) jsme pak ještě asi tři - mouratou, tříbarevnou, bílomourinku, všechny přítulné obyvatelky, že by kočky mínojské?

Druhá perlička: bylo třeba po prohlídce navštívit WC, na dámách fronta (jako vždy) a některé prchaly zpět ke svým polovičkám s tím, že se tam platí. Pravda, všichni platili, když jsem se dostala k paní, co vydávala papír, ptala jsem se, kolik že jako. Zamumlala: Oti thelis - neboli Kolik chceš. Cedule nikde žádná, ženská mluví jen řecky (nebo se tak tváří). Odhadla jsem její hodinovou tržbu při tom obrovském návalu turistů možná až 100 euro. Ach, v příštím životě chci být hajzlbábou v Knóssu!!!

Třetí perlička: už zmíněná rýma mě přinutila hledat lékárnu. Trochu jsem se děsila toho dohadování. Vlezla jsem tedy dovnitř a opatrně anglicky vysvětlovala, že potřebuji nějaké antiseptikum do krku. Paní lékárnice sáhla pod pult a vytáhla - Strepsils. Zajásala jsem, že to je přesně ono, a zkusila si ještě říct o něco jako paralen. Opět ruka do pultíku a světlo světa uzřel Panadol. Globalizaci jsem v tu chvíli blahořečila.

Beda Kréta 6Jo a s tou řečtinou - to je další velké minus na vrub příslušné cestovky. Sice je pravda, že prakticky všichni tam velmi slušně mluví anglicky, ale přesto si myslím, že delegát by měl bez pardonu ovládat místní jazyk. Nemusí v něm zrovna psát verše, ale aspoň částečně by mluvit měl. Ten náš nic, ani slovo. Jednou nás provázela slovenská kolegyně, která situaci trochu zachraňovala, neboť alespoň základy ovládala. Nakonec jsem mluvila řecky nejlíp já, což se mi zdá být poněkud smutná vizitka.

Ten druhý výlet byl na "ostrov malomocných" Spinalonga, spojený (ehm, pochopitelně) s plavbou lodí a barbecue na palubě. Musím říct, že na rozdíl od prvního tento výlet jsem si fakt užila - nejdřív přesun do přístavu Agios Nikolaos (tady jsme právě projížděli už zmíněné hory), procházka samotným přístavním městečkem a potom asi hodinová plavba na ostrov, což znamenalo houpání na vlnách, doprovázené podmanivými řeckými melodiemi, které si pouštěl kapitán točící opravdovým kormidelním kolem, já vystrčená samozřejmě až úplně na přídi, kde mám dostatečný výhled a vítr mi šlehá do tváří a čechrá vlasy (jejej, musím brzdit, to jsem se nechala tím vyprávěním už trochu unést, protože jsem ostříhaná dosti nakrátko) - zkrátka romantika a řekla bych, Titanic hadr…

Prohlídka ostrova se zbytky pevnosti ještě z doby Benátčanů i zařízení vybudovaných později pro nemocné malomocenstvím, kteří byli na ostrově izolováni v ghettu asi 50 let a vystřídalo se jich tam přes tisícovku - zařízení rozlehlé, ale představa izolace tísnivá. Nejlépe projít si vyzbrojeni předchozím výkladem sami a třeba popřemýšlet o vrtkavosti zdraví a osudech lidí, kteří pobývali v těchto zdech. Ale to už by se mi sem nevešlo.

Zpáteční cesta "přepůlená" zastávkou v zátoce s možností koupání, lze si skočit i přímo z lodě, voda jako všude křišťálově čistá a potom už grilované masíčko připravené na obrovských kovových roštech nad dřevěným uhlím, od nichž se vůně šířila do daleka, mimochodem maso VELMI chutné. Jediné, co trochu kazí dojem, je velké množství lidí, přistálo tu za stejným účelem lodí několik. Závěrem pak zpět do výchozího přístavu a potom přes hory až do nástupní zastávky. Dávám jedničku.

Oba výlety lze "zajímavě" srovnat i pokud jde o cenu. Spinalonga nás vyšla na 40 euro plus 2 za vstup na ostrov - co vše jsme si za to užili, jsem vypsala. Za Knóssos jsme zaplatili 33 euro, ale na místě jsme museli k mému dosti nemilému překvapení dodat ještě 10 euro za vstup do paláce plus muzea, no asi to v propozicích bylo, jen já to přehlédla, nicméně si kladu otázku, za co že bylo těch 33 euro. Jen za jízdu autobusem asi 25 km tam a potom zpět?? Nějak jsme už potom neměli sílu toto řešit, ale pro mě je to další minus.

Zpáteční let se konal rovněž v noci, ale pokoje jsme opouštěli v 0.15 h, tedy nejspíš byla tato noc započítána do pobytu, přestože jsme se tak akorát zabalili, ještě si udělali procházku, cestou se rozloučili s Turky a kočičkami, udělali pár posledních fotek a záběrů na film, nabrali hrst hrubého, barevného mořského písku a pak už si jen dali kafe. Beda Kréta 7

Závěrem tedy - tato cestovní kancelář už ne, ale Kréta je zajímavá a hezká, i když možná spíš pro ty "válecí" nátury. Jenže ani to nemusí být pravda, my nejsme letos měřítkem a sestra tam jezdí se švagrem pravidelně, třeba by poradila, co všechno ještě lze. Takže možná - pokud budou ještě někdy nějaké finance…

Pro úplnost pár informací pro ty, kdo dávají přednost faktům před dojmy:

Kréta je součástí Řecka a je to jeho největší a nejjižnější ostrov, podle mýtů je rodištěm vládce bohů Dia i bohyně Afrodity. Je to taková "nudle", v nejširším místě měří asi 60 km, na délku asi 260 km. Severní břeh je omýván Egejským mořem, jih mořem Libyjským. Jsou zde tři veliká pohoří - Lefka Ori, Idi a Dikti; hornatý je jak už jsem uvedla celý ostrov, ale tahle pohoří jsou opravdu velehory, sníh se prý může někde držet až do května. Jako součást Řecka je členem EU od roku 1981, je ale dost autonomní, hlavní město je Heraklion. Hovoří se zde řečtinou (přesněji novořečtinou) a písmem je alfabeta, což může činit trochu potíže (nápisy a tak), ale v turistických oblastech se všude domluvíte anglicky. Měnou je samozřejmě euro, cestovat se dá na pas a pokud vím, i na občanku. Stálých obyvatel je asi 600 000, ovšem v sezóně se počet lidí několikanásobně zvyšuje, statistiky uvádějí až 2 miliony návštěvníků ročně, turismus je také hlavním zdrojem příjmů pro celou Krétu. Nejdůležitějším produktem je olivový olej, rozlehlé olivové háje najdete téměř všude. Další poznatky si můžete doplnit už sami při své případné cestě na tento bájný ostrov.

Beda


HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?
HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?

Kojení je bezpochyby nejlepší způsob výživy, který můžete svému miminku poskytnout. Správná výživa vašeho děťátka hraje již od narození klíčovou roli nejen ve vývoji a zdravém růstu. Současné výzkumy prokazují, že kojení má vliv na snížení rozvoje civilizačních chorob.