Dnešní předdospělák, tedy teenager, si jistě myslí jak jeho rodiče, kteří jsou sami kolem čtyřicítky, mluví předpotopním jazykem postrádajícím "moderní" výrazy. Tak to bylo i za dob kdy my jsme byli ti dospívající jinoši a děvy. A zrovna tak i ostatní generace před námi. Akorát, že nyní je tento proces asi rychlejší. Jaksi akceleruje. A nebo se nám to jen zdá, protože stárneme?

On i ten čas je relativní a neplyne lineárně ale jaksi exponenciálně. Čím je jeden starší, tím vše probíhá rychleji. Máme kamarádku, která tvrdí, že i když se popelnice vyváží před domek jednou za týden, že ona má dojem že ji vyváží každý den. Dny a noci se střídají skoro tak rychle jako políčka filmu a nakonec ten čas pádí jako splašený mustang a jeden si ani nestačí všimnout že už umřel. Relativita času.

Ale zpět k jazyku, specificky k češtině těch, kteří ať už z jakéhokoliv důvodu žijí dlouhodobě někde v cizině. Ne nebudu se zabývat typy á-la Ivan Lendl, který po pár letech v USA jakoby hledal česká slova a shledával češtinu obtížnou. Takových typů je zaplať pán Bůh poskrovnu. A je to v podstatě pohodlnost a nebo přímo lenost, nesnažit se mluvit buď jazykem jedním a nebo druhým, i přes to, že po jistém času je rychlejší a pohodlnější vyjadřovat se v jazyku co denně používáme, což je pro nás obvykle právě ten cizí jazyk. Navíc, jeden má tendenci si pamatovat nabyté vědomosti v řeči ve které se je naučil.

A tak hodně z nás, co jsme se zde něco naučili, mnohdy nezná české výrazy k anglickým protějškům, zvláště na poli odborném. Říkávali jsme si, že anglicky pořádně neumíme dokud v angličtině nemyslíme a dokud se nám v tomto jazyku nezdají sny. Po pěti letech se většině stalo. Nyní už zase jen čekáme, kdy se navrátíme k jazyku rodnému, či mateřskému, podle hesla co jsi se naučil naposledy zapomeneš první. U některých jedinců s Alzheimerem a nebo po mrtvičce to je velice zřetelné. Zapomněli angličtinu co přes padesát let denně používali a rozhovoří se svojí mateřštinou.

Ovšem u některých jedinců co jsou mimo vlast po desetiletí dochází k jakémusi zakonzervování jazyka z doby kdy byli naposledy doma. To jsme poznali sami když jsme se octli mezi klokany v roku 1968. Naši krajané, co emigrovali v roku 1948 - 53 mluvili na naše uši trochu jinak. Ne moc a rozhodně ne všichni, ale čeština některých zněla pro naše uši archaicky. A naopak, byli zase takoví, jejichž výrazy byly naprosto současné. Ovšem byly a jsou i výjimky, polygloti, jako byl můj bratranec, kterému bylo jedno jakým jazykem právě hovoří a který vládl naprosto suverénně sedmi jazyky a to prosím bez cizího přízvuku. Když hovořil anglicky, měli ho za Kanaďana, když francouzsky tak za Pařížana, v němčině byl Vídeňák a v češtině Brňák odkud vlastně byl. Rusky, Španělsky a Italsky mluvil taky jako by se tam narodil.

Chtěl bych však poukázat na zajímavý fenomén češtiny dětí, později i mladých dospělých jedinců co se narodili v cizině a česky se naučili jen od rodičů a jejich kamarádů. Těmto schází přirozený cit pro český jazyk a jistá slova. Je pochopitelné, že většina lidí mluví jinak doma a jinak na veřejnosti. Jenže v cizině jaksi ta veřejnost vymizela a i když tyto děti se česky naučily od rodičů, tak ve styku v české komunitě se hovoří tak jako v rodině, lidičky mají k sobě jaksi blíž a tak "veřejný" jazyk tyto děti vlastně nikdy nepoznaly. Vykání a tykání jim bylo španělskou vesnicí. Tak všem pro jistotu tykaly. No a protože děti jsou děti a nejsnáze pochytí po čem nic, tak většina dětí co se zde narodila českým, moravským a nebo slovenským rodičům nemá slovní zásobu jen dostatečně bohatou ale i značně jadrnou.

Nyní upozornění pro jemnocitné povahy. Přeskočte tento odstavec, bude zde citace ze života. A tak stalo se, že z roztomilých rtíků hrajícího si asi čtyřletého chlapečka se najednou ozvalo: "Do prdele to jsem se ale nasral, takhle si to pokurvit!!" To zřejmě jeho ústy promluvil tatínek.

Ano vyskytly se také rodinky, kde na dětičky nemluvili česky, protože rodiče se mylně domnívali že by potomkům pletly jejich malé hlavičky, ale opak je pravdou a navíc, dětičky pochytily od rodičů český přízvuk. Mozek dítěte předškolního věku je jako houba a nasává vědomosti s fenomenální intensitou. Proto je možné, že dítě které do svých čtyř a půl let mluví a rozumí pouze česky po příchodu do školky mluví za tři týdny plynulou angličtinou. A to ne ledajakou, dětskou hatmatilkou, ale už tou správnou dospěláckou. Malý zázrak který jsme tu prožili na vlastních potomcích. Navíc tyto bi-linguální, tedy dvoj-jazyčné děti pak dosahují ve škole lepších výsledků v angličtině a matematice. Asi to je stejné s dětmi Vietnamců v Česku. Patrně to je časným a lepším tréninkem šedé hmoty.

Většina našich kamarádů si i po čtyřiceti letech mimo vlast zachovalo dobrou češtinu. Ano, vyskytli se jedinci, kteří nehovoří správně žádným jazykem a k dorozumění používají jakýsi hybrid obou, ale těch je mizivá menšina. V podstatě to je lenost šedé hmoty. Pod heslem: vyslovím to, co je zrovna po ruce. No a po jisté době jsou více po ruce výrazy v jiném jazyku.

Ale zpět k dětem narozeným v cizině. Když po roce 1989 spadla železná opona, tak hodně teď už mladých dam a mužů, něco málo přes dvacet let starých, jelo do Česka hledat svoje kořeny. To mluvím o letech 1990 - 95. Některé děti samy a některé i s rodiči. A tak díky jejich češtině vyvstávaly zajímavé situace. Tak třeba sedí napucovaná mladá dáma s pyšnými rodiči v Grandhotelu v Brně. Ke stolu dojde číšník, přes předloktí servítek a se škrobeným úsměvem podává jídelní lístek. Mladá napucovaná dáma se na číšníka mile usměje a nenuceně pronese: "Tak ukaž co máš tady dneska k žrádlu."

Číšník ztuhl a maminka rudá jako mák by se nejraději schovala pod stůl. Elegantní slečně, nyní výborné lékařce, vůbec nepřišlo na mysl že se vyjádřila způsobem na veřejnosti nevhodným. Jinak večeře proběhla úspěšně. A nebo jiná rodinka, tentokrát v Praze. Matinka s krásnou dvaadvacetiletou dcerunkou vyfiknutou jako z módního žurnálu jsou v drogerii, kde provádějí nákupy jistých nezbytností, když se tato elegantní mladá dáma obrátí na prodavačku a s úsměvem se jí zeptá: "Máš tady někde hajzlpapír??" Dalších příkladů snad netřeba. Prostě dětem narozeným v cizině a češtinou mluvící chybí ten správný cit co a kde je říci vhodno či nevhodno.

Není se jim co divit. I já jsem přišel málem k úrazu, když jsem byl v roku 1991 v prostředku městské hromadné dopravy v Brně svědkem hádky občanky a občana. Častovali se notně a zhusta tituly které se nesluší publikovat, avšak při tom všem si slušně vykali. Mě to po více jak dvaceti letech v anglicky hovořícím prostředí přišlo strašně k smíchu a tak jsem málem od hádající se občanky utržil jednu přes hubu.