A tak jsem se v polovině letošního září probrala ještě před ranním kuropěním v autobusu, který kličkoval po serpentinách horských silniček jižního Tyrolska. Měsíc svítil jako divý, hvězdy byly na dosah. A my ujížděli vstříc pár dnům v Dolomitech. Na příštím odpočívadle už slunce vykouklo zpoza protějších štítů a ozářilo nejhořejší proužky hor. Pak se ty proužky rozšířily… a pak bylo najednou světlo.

Spolucestující se vrátili z benzinky, kde se na veřejných toaletách snažili vykoupat v umývadlech se studenou vodou, a mohli jsme jet dál do Merana, které vypadá jako Bad Ischl nebo nějaké podobné rakouské lázničky - však tyhle oblasti až do roku 1918 patřily k Rakousko-Uhersku. Hrad Tirol, který dal celému regionu jméno, už je víc jižanský. Ale nejvíc mi učarovaly jablečné sady - byla doba dozrávání, spadaná jablka ležela v orosené trávě kolem silnic. Cynik ve mně podotkl, že od té dálnice musí být totálně jedovatá...

Další zastávka v Brixenu. Teda nechci pořád opakovat ty stejné fórky, ale jak já bych tady úpěla!!! Chápu, že člověku vytrženému z kořenů se jistě stýská, ale… inu, jiná doba, jiný mrav. Následující den ráno jsme vyrazili na Lago di Garda. Bylo nádherně, slunečno, teplo - jen mlžný opar, který vydržel celý den, to kazil fotografům. První problém, na který jsme narazili, bylo vůbec se k jezeru dostat. Je v nadmořské výšce asi 80 metrů, takže (hodně) hluboko pod ostatním terénem - znova serpentiny, tentokrát městečky, která se rozkládají na okolních svazích - prostě pro dlouhý autobus dokonalý terén. Dvakrát jsme se vraceli…

Nakonec jsme přece jen dokázali dojet do Malcesine k hradu Scaligerů a hlavně k lanovce na Monte Baldo, kam jsem se dětinsky těšila. Monte Baldo má (na Dolomity) chudých cca 1780 metrů, což ovšem tady znamená reálných 1 700 metrů převýšení nad jezerem. Však jsme taky nebyli jediní, kdo to chtěl vidět. Upozorňuji, že byl pátek, ale i tak jsme na velkokapacitní lanovku čekali přes hodinu. Ale nahoře to stálo za to.

Nádherná náhorní plošina, zelenobílá, díky oparu přecházející plynule do modré, která byla někde oblohou a někde vodou, popásající se krávy (však taky tráva nahoře je nízká a hustá, se spoustou kytiček i teď na podzim), zamlžené výhledy na okolní skály, z nichž spousta vypadá jako klasická nakloněná rovina - prostě kus té náhorní planiny kdysi dávno trochu ujel a na jedné straně se zabořil. Měli jsme bolestně málo času, což mělo za následek, že jsme mezi zvolna se procházejícími Italy a Angličany posedávajícími v trávě skoro běhali. A zase honem dolů, protože ve tři čtvrtě na tři jede loď do Riva del Garda. Zběsilé hledání přístavu, skoro bez dechu dobíháme… klídek, zapracovalo rádio Jerevan, loď jede až ve tři.

Výhled z lodi je neméně krásný, tady dole je i lepší viditelnost. V Rivě je moc příjemně, jak u Středozemního moře. Chvíli jsme poseděli v místní cukrárně na kafi (bylo to původně nádraží, nebylo? Určitě tak vypadala). A do hotelu a brzo spát, ráno vyrážíme časně. Hm, spát… my si s přednostou jinak rozumíme, ale on jaksi občas spí dost nahlas a já jsem neurotik, co naopak v noci potřebuje absolutní ticho. Takže jsem se ve tři hodiny ráno konečně seznámila s bazénem a vířivkou relaxačního centra našeho hotelu ("můžete se koupat celou noc, hi hi hi"), akorát sauna nefungovala. A taky jsem nenašla vypínač, takže jsem to koupání prováděla romanticky za světla měsíce, které se dralo dovnitř oknem. Moc jsem se nevyspala, ale zase zážitek to byl!

Den třetí - Dolomity. S úžasem jsem se dozvěděla, že jejich název není "odjakživa", ale jsou pojmenovány po francouzském geologovi panu Dolomieu. Před odjezdem jsem si pečlivě na ty zážitky čistila brýle, tak pečlivě, až jsem je rozlomila na dvě nestejné poloviny. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli je rozšlapat docela nebo se dát do pláče… nejspíš obojí. Jedno sklo bylo - byť celé - nenapravitelně nepoužitelné. Zůstaly brýle pro bratra Žižku, což se taky ukázalo jako jediná cesta, jak vidět aspoň něco. Prostě to oko bez příslušné čočky jsme zalepili a přes to nasadili trosky brýlí. Vypadala jsem jak po hospodské rvačce, jen ten monokl chyběl. Ale viděla jsem, sice bez perspektivy, jen doprava a před sebe, ale viděla!

Co říct k Dolomitům - každý má jiný typ krajiny, která ho bere za srdce. Já tuhle. Není to tu tak nehostinné jako v klasických velehorách (jakkoliv miluju švýcarské Alpy, uznávám, že v některých partiích vypadají jako hromada štěrku), skalní útvary jsou nesmírně bizarní, celé je to nádherně barevné. Od rána do večera jsme jezdili mezi jednotlivými jezery, průsmyky, skalními útvary … některými místy víckrát, protože třeba nosnost mostku 5 tun na autobus obvykle nestačí a tunel vysoký 3,20 m taky není to pravé ořechové. Ale ono to nijak moc nevadilo, každý seděl nalepený na okně a zíral.

Poslední bylo na řadě Prager Wildsee. Je považováno za nejkrásnější jezero Dolomit, nevím, tolik jich zase neznám, ale je opravdu nádherné. Byli jsme tam navečer, okolní vysoké skály se dokonale zrcadlily na hladině, slunce ozařovalo už jen vybraná místa - asi ta nejefektnější. Kolem jezera vede cesta, myslím, že bych tudy mohla chodit celý den… Tak jsem alespoň uchváceně hleděla, pošlapala pár jedinců, co se ke mně nerozumně přiblížili zleva a co se mi pak - invalidovi - zaraženě omlouvali. Poslední pohled a jedeme domů.

Prvně v životě jsem skoro celou noční cestu autobusem prospala.

další fotky najdete tady...