Tisíce cikád poletuje vzduchem a další tisíce sedí někde na větvi a cvrčí, že vlastního slova slyšet není. Doslova. Hlasitost jejich cvrčení byla místně naměřena kolem 110 decibelů a to je už téměř na hranici bolesti. Cikády vyluzují tento intenzivní zvuk jakýmsi zařízením na bříšku, tady se tomu říká drums, tedy bubny. Jaký je pro to správný český název nevím. Snad až nám zase pojede internet, tak to někde vygoogluju.

To když jsme ještě mívali před domkem velký eukalypt, který si cikády oblíbily, a ještě neměli klimatizaci, tak jsme i v tom největším hicu mívali okna zavřená, celodenní cvrkot těch bestií doháněl člověka k zoufalství. A nejen člověka. Naše domácí zvířectvo je v lásce také zrovna nemělo.

To jsme jednou v období cikád byli na vandru v buši s Waldou, naším prvním australským psem. Cikád poletovalo v horkém vzduchu mraky a Waldemara viditelně sraly. Mě taky, ale nedával jsem to tak okatě najevo. Pak Walda vyhlásil cikádám válku a jakmile nějaká letěla neobezřetně blízko jeho hlavy tak ji v letu a za pochodu schlamstnul. Křídla - nekřídla, jinak to je tučné sousto, tedy skoro čistý protein a tak milý Walda žral za pochodu.

Asi po dvou hodinách chůze začal pes zaostávat a funěl jako by jsme šli do kopce. Při jednom zastavení jsem se na něj lépe podíval, dalo se to docela dobře, neboť nepobíhal po okolí jak to bylo jeho zvykem, ale ležel jako mrtvolka ve stínu a jen odfukoval. Milý Waldemar měl břicho jako buben a evidentně přežraný cikád. O vodu nouzi neměl, šli jsme dolů potokem jménem Snídaně (Breakfast creek) a tak se v každé tůni mohl napít.

Tentokrát i pstruhy, co se tam míhali v průzračné vodě ignoroval. A to bylo co říct! Normálně se je pokoušel lovit. Sice většinou bezúspěšně, ale byl to pro něj vítaný sport. Ale jednoho pstruha se mu ulovit podařilo, i když spíš ten pstruh pak ulovil milého Waldemara.

To jsme se zase jednou vydali na pár dní do buše splynout s přírodou, odreagovat se a zapomenout na civilizaci. Tady se tomu občas říká spiritual renewal. Že se jeden při tom fyzicky zničí to je vedlejší. Waldemar byl ve svým živlu, o jeho pánu nemluvě. Zajeli jsme tady u nás v Modrých Horách na konec Megallong Valley, kde jsme nechali náš samohyb u farmáře Carlona co se už nějakých 25 let známe. Jejich rodina je jedna z posledních pionýrských, co osidlovaly Terra Australis v předminulém století v Modrých horách.

Okolní topografie se hemží jménem Carlon. Tato australská pátá generace Carlonů se živí tím, že pronajímá primitivní chatky na své farmě a hlavně si tam můžete půjčit koníka na půl hodiny a nebo na 3 týdny a odejet do místní divočiny. Koníci to jsou spoří, houževnatí, prostě horští. Něco jako huculské koně blahé paměti na Podkarpatsku, nynější zakarpatské Ukrajině. No a zase jsem v pravěku.

My jsme se vydali podél Carlon creeku do údolí Breakfast creeku (potoku jménem Snídaně). V tomto potoku , když je generally mokro a po dešti, teče křišťálově čistá voda. Když je sucho, což tu není žádná vzácnost, tak je to vyschlé koryto. Za mokra však tůně plné zelenkavé, průzračné vody lákají. Nejvíce rybáře, jsou plné krásných, velkých pstruhů.

Tento potok se cestou dolů nesčetněkrát brodí, což pro jozefčíka Waldemara znamenalo plavání. Za ta léta si už zvykl a bral to jako samozřejmost. Jen ti pstruzi ve vodě ho srali, až z toho byl nervózní. V tomto stavu došel a doplaval ke Cox's river. Zrovna tehdy teklo dost vody a tak i pro pána brození v silném proudu zavánělo koupelí a poloutopením. Walda, coby zkušený pes bušový, ohodnotil situaci, pozoroval pána jak zápasí s proudem řeky a když jsem úspěšně dosáhl druhého břehu, tak Walda si to mazal proti proudu kam jsme šli po své straně.

Asi po 100m se odhodlal k plavání. Proud ho strhl, placama mu hlava mizela v peřejích, ale po chvíli unavenej vylízal na břeh zrovna v tom místě co já po přebrození. Ten čokl si musel v té své lebce nějak spočítat o kolik ho ten proud snese a o co si nadejít aby skončil kde chtěl. Vyšlo mu to do mrtě. Pak už jsme pokračovali jen asi hodinku k soutoku s Harris river, kde jsme strávili noc.

Ráno jsme jen tak nalehko opustili camp a šli se podívat jak to vypadá v kaňonu řeky Harris. Skalní stěny se po obou stranách tyčí od 50 do 200m vysoko, řeka je zakouslá do čedičové skály a jediná cesta je korytem. Průtok není velký, ale hluboké tůně se střídají s peřejemi, kde přes šutry hučí 15 až 20 cm vody.

Přes tůně plaveme oba, peřeje pro mě nic ale pro Waldu úporný boj proti proudu, který mu tu a tam podrazí nohy. A navíc ten stress. Voda je zase plná pstruhů hnědých (brown trout), panstvo a nikoliv duháků (rainbow trout). Tyto obludy tu dorůstají neskutečných rozměrů a nejeden je větší než Walda. Jednou, jako že ryby nejím, jsem vlastně v sebeobraně jednoho zabil a pojídali jsme ho smaženého s Waldou 2 dny. 

Stalo se, že jsme procházeli (proplavávali) tímto kaňonem a v jedné soutěsce byl tok zcela zatarasen naplavenými stromy z předešlé povodně. Zátarasy byly vlastně 2 a dokonalé. Skoro jako přehrady. Takže co bylo v soutěsce nemohlo nikam. Snad jen rybka zvíci prstu by našla skulinku. V tomto uzavřeném úseku řeky bylo těch oblud nepočítaně. Hladových jak heftlinci v Mauthausenu. Asi se žrali navzájem, aby přežili. (Ti pstruzi.)

Skutečně jsem se bál o Waldu a také o jisté části mé anatomie, páč se brodí ve vodě až po prsa. Byli značně drzí, tak jsem si vzal pořádnej kus větve k sebeobraně. Toho nejdrzejšího jsem jí šlehnul po hlavě, když Waldovi žužlal ocas. Omráčenýho drzouna jsem vyhodil na břeh a rozhodl se ho z nízkého popudu pomsty sežrat. Byl větší než Waldemar.

Šesti až osmikilové kusy v té tůni byly normální. Nikdo to tu nechytá, je to 8 - 10 hodin pěšky nemožným terénem, v divočině bez cest. Jen se sem dostat je výlet pro masochisty. A kdo by se s tím vláčel zpět do těch nemožných kopců? Ty ryby jsou obvykle tak hladové, že skáčou i po prázdným háčku, ale jen někdy, jak jsem se později přesvědčil. Ale to je jiná story.

A právě tito pstruzi nezměrně srali Waldu když pracně bojoval proti proudu. Ty mrchy se v peřeji kolem něho jen kmitly a byly v tůni o patro výš. Čeho moc, toho příliš. Milej Waldemar to už nevydržel a jak se vedle něj míhal další pstruh, tak ho drapnul hned za hlavou. Netušil, nikdy takovou rybu nechytl a navíc ta bestie byla větší než on. V tu ránu události dostaly spád. Ta nestvůra sebou mrskla, Waldovi podjely nohy a milý pstruh se zakousnutým Waldemarem si to hasil peřejí do nejbližší tůně.

Tam zajel okamžitě ke dnu, asi 4m průzračné vody. Nezbývalo mě než pozorovat jak Waldovi jdou od čumáku bublinky. Ale držel než mu došel dech. Za těch několik vteřin s ním ten pstruh prošmejdil celý dno tý tůně. Walda měl ride of the lifetime. Pak se milého pstruha pustil a vynořil se, vyplivl vodu co mu natekla kam neměla a čuměl do té tůně, kde těch potvor bylo víc.

Já jsem si říkal, že je lucky dog, že si ho nedali k obědu. Pak asi dva dny blbě slyšel, asi mu při tom potápění nateklo do uší, a od té doby pstruhy ignoroval.