Nejsou příliš vysoké. Nejvyšší, Mount Kzciuszko, má jen 2 228 m a navíc jsou erozí zaoblené, takže tvarem připomínají Nízké Tatry a nebo Jeseníky či Krkonoše. Mají však ohromnou rozlohu, na kterou v zimě zpravidla napadne spousta sněhu. Průměrné roční srážky jsou v této oblasti kolem 1 800 mm.

Tato horská krása je od nás zhruba 660 km daleko. Tedy pokud jedeme nejkratší cestou po dálnici na Canberru a dále na Coomu, Jindabyne a pak dál „na flek“. Kde je tento, to se často mění, podle plánovaného programu a ročního období.

Od té doby co už nejsme zapojeni v pracovním procesu, tak raději volíme cestu vnitrozemím, která je asi o 100km delší, avšak daleko zajímavější. Jak historickými městečky a městy kterými se projíždí, tak i krásnou krajinou a téměř neexistujícím provozem. A tak se i cesta do Sněžných hor stává poznávacím výletem a nikoliv jen přesunem.

Vydáváme se na západ přes Modré hory a dojíždíme do oblastního střediskového města Bathurst. To dříve bývalo střediskem okolním farmářům, co se povětšinou věnovali a doposud věnují výrobě vlny. Tedy přes ovečky, že ano. Nyní je ve městě i místní průmysl, univerzita, anglikánská a katolická katedrála, krásný park, zvonkohra a veliký soud. Soudní budova je tak trochu rarita bývalého koloniálního systému.

Jak tehdy bývalo v britském impériu zvykem, tak plány pro podobné správní budovy commonwealthu byly připravovány v Anglii. Ty byly po schválení poslány tam, kde měla být příslušná budova postavena a tak vznikaly po světě skvosty britské architektury. Jenže v tomto případě zaržál byrokratický šiml a plány určené pro Bathurst skončily v Indii a indické v Bathurstu. Že došlo k záměně, bylo zpozorováno až při kolaudaci, a tak máme v Bathurstu soudní komplex určený pro Indii a oni zase Bathurstský.

Z Bathurstu se vydáváme po Mid Western Highway směrem na Cowru. Asi po 40 km dojíždíme do městečka Blayney. Toto leží na tak zvané australské Sibiři, ve výšce 863 metrů nad mořem. V zimě zde často napadne sníh a mrzne jako v Rusku. Městečko vzniklo v roku 1821 a sloužilo okolním farmářům jako středisko obchodu. Nejvíce se však rozrostlo díky nálezům zlata, železné a měděné rudy v blízkém okolí v druhé polovině devatenáctého století. Vznikl zde soud, různé křesťanské církve zde postavily svoje kostely a nechyběla škola a několik hospod. Dnes tu jsou zajímavé historické budovy z té doby. Raritou je snad stávající kostel katolický, který z původní budovy přesídlil do budovy bývalého biografu, protože v ní je větší komfort, více místa a dá se v zimě snadněji vytopit.

Nedaleko za městečkem vidíme po levé ruce „větrnou farmu“. Tak se tady říká větrníkům na výrobu elektřiny. Jsme tu na kopcích, kde téměř neustále věje bystrý větřík a tak nám tu vyrábí ekologicky nezávadnou elektřinu. Pod větřáky je malé přehradní jezero a pěkné místo na kempování.

Větřáků je dohromady 15 a jejich kombinovaný výkon je 10 megawattů. Takže vyrobí elektřiny tolik, kolik za rok spotřebuje 3500 průměrných australských domků. Postavení celé této srandy přišlo na 18 milionů klokaních dolarů a vše je monitorováno a ovládáno na dálku z energetické centrály.

Po několika kilometrech odbočujeme z hlavní silnice doprava, do malebného údolíčka asi jen kilometr od silnice, kde se rozkládá ještě malebnější historická osada jménem Carcoar. Sláva zlaté horečky už dávno pominula a tak i sláva tohoto tehdejšího regionálního centra. Městečko oplývá malebnými budovami z konce 19 století a neschází tam opravdu nic a vše furt funguje. Tedy skoro vše. Policajtovna, škola, hospody, obchody, muzeum, kostely, jen staré nádraží dnes slouží jako dekorace.

Odtud se suneme do města Cowra, které je opět jakési střediskové město, čítající 12 500 duší. Mají zde pěkné Japonské zahrady a městem protéká řeka Lachlan. Za městem odbočujeme z Mid Western Highway na Olympic Highway a jedeme směrem na města Young a Cootamundra. Projíždíme krajinou ohromných třešňových sadů. Pokud jedeme v sezóně, tak u silnice jsou k dostání velké, šťavnaté, chutné a velice levné třešně.

Asi 40 km za Cootamundrou vjíždíme na Hume Highway, hlavní spojnici Sydney s Melbourne. Nedaleko za křižovatkou je však další atrakce. „Dog on The Tuckerbox“, tedy pes na krabici s jídlem. Zde je postaven pomníček všem psům, co osadníkům usnadňovali jejich tvrdou práci v dobách pionýrských. K pomníčku se váže legenda, že věrný pes hlídal svému pánovi, který někde zabloudil „tuckerbox“ (vyslov takrbox) až do své psí smrti. Pomníček byl postaven v roku 1926.

Odtud to už je co by kamenem dohodil do městečka Gundagai, kde odbočujeme na městečko Tumut, které už je bránou ke Sněžným horám. Z Tumutu vjíždíme do podhůří Sněžných hor, do městečka Batlow, v jehož okolí jsou ohromné sady jabloní. Krajina je již pěkně zvlněná a my se škrábeme stále do kopce. Asi po 20 km končí jabloňové sady a začínají borové lesy. Opět na obrovských rozlohách. Jsme tu už kolem 1000 metrů nad mořem a čas také pokročil. Proto se vydáváme do borových lesů směrem na Pilot Hill, kde je pěkné arboretum a kde hodláme strávit noc.

Táboříme pod velkými smrky, procházíme arboretem a obdivujeme spousty jehličnanů z celého světa. Arboretum bylo založeno už ve dvacátých letech dvacátého století a tak hodně stromů je už pěkně vzrostlých, včetně velkých sekvojí z Kalifornie. Když máme štěstí, tak tu také najdeme pěkné ryzce pravé na zpestření jídelníčku. Muchomůrky červené tu zdobí trávu pod stromy.

Druhý den ráno je hodně čerstvo a tak po rychlé snídani jedeme dál kopcovitou krajinou. Zastavujeme na četných vyhlídkách a kocháme se výhledy. Projíždíme horským městečkem Tumbarumba a odtud to už je jen skok do městečka Khancoban, kde už vjíždíme na Alpine Way, horskou silnici vedoucí do samého srdce Sněžných hor. Tuto silnici, jako ostatně všechny ostatní ve Sněžných horách, postavili v době, kdy se uskutečňovala stavba hydroelektrického komplexu v letech 1949 -1974.

Po Sněžných horách se však budeme toulat v dalším vyprávění.

Fotky si můžete prohlédnout zde