Papaláš na voze z bronzu posmrtně shlížel na rozsekaná těla své družiny - no odnesly to hlavně manželky a fraucimor - a zajatců. Zároveň s tímto pohřbem skončila dlouhá historie Býčí skály jakožto pravěkého dolu na železo a kovárny. Všechno to tam zasypali, potom udusali a tak to nádherně konzervovali pro příští generace, až má člověk podezření, že mezi funebráky byl nějaký archeolog.

Na konci války tuhle jeskyni zabrali Skopčáci. Tehdy kvůli bombardování cpali zbrojní výrobu do každé díry po krtkovi a větší a díky tomu leží pod kvalitním betonem objevy pro příští generaci výzkumníků s dobře nabroušenou sbíječkou. Vstupní hala jeskyně je nálezů z doby Halštadské zajímavá i nálezem z doby nedávné, konkrétně letošní zimy. Tehdy člověk, který o nezajimavé díře dva metry nad zemí neveděl to co zbytek jeskyňářů, tedy to, že to nikam nevede, tam začal kopat. Po nějaké době a díky tomu, že se zanořil poměrně hluboko do skály se počáteční přezíravé pobavení ostatních nad jeho marným počínáním proměnilo v aktivní pomoc a posléze i v objev úchvatné krásy - jeskyně Svozilka. 52 mtrů plazení, písku a jílu, ale stálo to za to, říkají místní.

Do jeskyně Býčí skála jsme se tento rok vypravili už podruhé, ale tentokrát záměrně mimo obvyklé návštěvní termíny, abychom se mohli podívat tam, kam se normální návštěvník nemá šanci dostat. Je samozřejmé, že jsme museli podstoupit vstupní zkoušku. To abychom si ověřili, jestli se necítíme na víc, než na co doopravdy máme. O podstatě tohoto testu a o jeho jsem se rozhodl zachovat zachovat mlčenlivost, abych vám ostatním nezkazil radost z překvapení. Ale nebojte se, prošli jsme jím všichni a úspěšně.

V jeskyni nás tentorkát kromě poměrně pohodlné cesty s občasným broděním nás bohužel čekalo i plazení. Naštěstí se jednalo o suchý úsek, ale i tak s tím byly problémy. Pro mého syna to byla škvíra kudy se lehce protáhnul i s batůžkem na zádech, ale se mnou to bylo horší. Poté co jsem prostrčil hlavu s přilbou a pravou ruku, zjistil jsem, že levá už neprojde. Nu co, řekl jsem si, však stejně musí zabrat nohy. Navíc jeskyňář, který nás měl na starosti mně povzbuzoval:

"Jak projdou ramena a hrudník, je to v pohodě."

Jenomže doba, kdy byl hrudník nejširším místem mého těla zmizela na smetišti dějin. Místo toho jsem rázem zpytoval každou mňamku před spaním. V nouzi nejvyšší, když už jsem myslel, že rezignuji a požádám o vytažení, jsem si vzpomněl na jednu postarší břišní tanečnici, jejíž vystoupení jsem bohužel zhlédl na letošní Bambiriádě v Brně. Vzhledem k tomu, že měla břicho mých rozměrů a konzistence jsem zkusil pár vlnek, které na nás předváděla z jeviště, když se lidé po pěkném dni odmítali rozejít domů. A ejhle, zabralo to, kousek po kousku jsem se provlnil a jak prošlo sádlo, zbytek těla byla na druhé straně natošup.

Odměnou za námahu nám byla opravdu úchvatná prohlídka. Především oblast Kaňonu, kde se Jedovnický potok řítí úzkým korytem - to prostě musíte zažít, těžko se popisuje přechod po žebříku nad zatopenou hlubinou. Býčí skála nemá ten druh vápence, který je vhodný na krápníky, ale to vynahrazuje skalou modelovanou vodou - jak je vidět na přiložených fotkách. Protože to byla svého času nejdelší známá a poměrně dobře přístupná jeskyně C a K Rakousko Uherska, hrnuly se do ní zástupy celebrit a jak je dobrým zvykem, zanechávali na stěnách svoje podpisy. Mezi nimi je i jeden, vyvedený neviditelným inkoustem, o které mám podezření, že patří JC. Ano slavnému Járovi Cimrmanovi, je zhola nemožné, aby taková renesanční osobnost nezanechala svoje stopy i zde, na poli speleologie v Býčí skále. Obzvláště když svými výzkumy mohl trumfnout nenáviděné Habsburky, kteří nocovali u Šenkova sifonu.

Vzhledem k tomu, že Cimrman měl zkušenosti s potápěním, když v ledovém Dunaji pořádal slavné potápěčské produkce, aby hraběte Esterhaszyho přiměl ke zbudování sodovkárny, je téměř jisté, že Jára byl první, kdo se ponořil do kalných vod Šenkova sifonu. Muselo to být, jako potápět se v kakau, zvířený jemný jíl způsoboval nulovou viditelnost a potápěč se v tehdy primitivním a těžkopádném skafandru mohl orientovat pouze hmatem. Snad proto se Járovi zřejmě nepodařilo projít skrz do Nové Býčí skály, ale i tak jej lze považovat za zakladatele speleopotápění. Důkazy na to nemám, ale moje slovo by vám mělo stačit.

My jsme tudy prošli už suchou nohou. V současnosti je tento sifon odčerpáván a druhý, vtipně nazvaný Sifon dřiny je obejit proraženou štolou. Na cestě do Dómu překvapení nás bohužel zastavily masivní železné dveře a především klika k nim, ponechaná na základně. Ale stejně by to dále nešlo, po vydatných deštích by byl Polosifon pouze pro otrlé lední medvědy - plazit se po krk ledovou vodou patří k zážitkům, které rád přenechám jiným.

Možná příště, až bude méně vody, se vydáme hlouběji do nitra skály. A mně nezbude než zhubnout, jinak mne z plazivky vystřelí až nebližší vodní příval. A o síle vody nepochybujte.

Stránky jeskyňářů z Býčí skály najdete zde 

P.S. tímto bych se chtěl omluvit břišní tanečnici. Fyzika v praxi, tedy stojaté vlny, koherence a interference, kterou předváděla na svém břiše, mi pomohly v nouzi. Děkuji.

P.P.S. Vy, vážení jeskyňáři, kteří znáte Býčí skálu, její místopis i nástrahy - neprokecněte to a nezkazte dalším překvapení a klobouk dolů před tím ohromným kusem práce, který jste tam odvedli.

Další fotky najdete zde 

Pozn. red.: Autorův blog najdete tady