Trasu výletu najdete zde: https://mapy.cz/s/3bcIZ

Udělat si víkend uprostřed týdne byl super nápad. Nikde žádný lidi. Nikde žádný turisti, ale přitom se dalo narazit na otevřený obchod. Jenom by tam člověk musel dojít zrovna v otevírací době. Drobnou nesrovnalost představuje kupování lístků, kdy se na internetu zastávka jmenuje lehce jinak a řidič ani my přesně nevíme, co chceme. Ukazuje se, že naše zastávka “rozcestí, hrad Buchlov” má dvě varianty. Hrad Buchlov anebo Rozcestí, které je asi tak o 5 km po silnici dál.

Hrad Buchlov, říjen 2018

V úterý odpoledne tak od zastávky hrad Buchlov vyrážíme vstříc prvnímu kopci. Zlatohnědé listí je pohlazení pro duši a jemný větřík lehce pofukuje. U hradu dáváme pozdní oběd, abychom mohli vyrazit s plnými bříšky pěkně do lesa.

Jemný větřík trochu zesiluje a pár metrů před námi láme strom, který se zachytí mezi ostatní stromy mimo cestu. Les hučí a praská a já přemýšlím, že zrovna tenhle týden nebyl na výběr nejlepší, ačkoli kombinace zlaté listí, modrá obloha, nikde ani kapka, počasí na tričko – prostě naprosto nádherné babí léto asi o měsíc později, než by člověk čekal, je z jistého pohledu vlastně skvělá kombinace.

K moderní volně dostupné ocelové rozhledně Salaš nad Salaší přicházíme se západem slunce, akorát přes něj pluje mrak, ale kdo si počká, tak má parádní výhled. Jenom by nás to nemuselo odfouknout málem i s rozhlednou. V obci Salaš kupujeme nějakou vodu na večerní a ranní čaj a sladká tečka nesmí chybět, když je ta možnost.

Rozhledna Salaš, říjen 2018

Rozhledna Salaš, výhled směr Staré Město

Noc na Salaši je celkem klidná – je odtud nádherně vidět hvězdná obloha, lemovaná stromy po obvodu louky a až na duté rány srnců, které mě v noci párkrát budí, se spí dobře a je teplo. Jistota přístřešku je navíc v tomhle větru super bonus. Ráno vstáváme za zvuku motorovky a kácení stromů. No jo, vždyť on není víkend, ale pracovní den. Jako vždycky začínáme výstupem do krpálu mimo značku směrem na Brdo, které je ale bohužel zavřené.

Do kopce na Brdo, říjen 2018

Takže jenom posvačíme a frčíme dál na Vlčák, Buchlovské kameny a Staré Hutě. Dneska tolik nefouká a fakt si užívám teplého dne. Tentokrát ani neopomenu malý Buchlovský kámen, který jsem nějak zazdila loni.

Louky nad Stupavou, říjen 2018

Původně chceme jít kolem obce Staré Hutě, ale v mapě je nakreslený obchod a hospoda a je akorát čas oběda. Hospoda – zavřená. A na obchod můžeme čekat ještě dvě hodiny, tak radši posedíme na lavičce a něco zdlábnem. V točně zrovna stojí autobus, tak přemýšlíme jen chvíli. Kdo by si nechtěl ušetřit zbytečnej kilák po silnici obcí. Autobusák z nás má srandu a nevěří, že chcem fakt jenom tu jednu zastávku. A z autobusu zase do kopce – je slyšet, že už jsme u silnice. Slyším jenom hučení motorek jak na okruhu – toť silnice přes Buchlovky. Jezdí se tu 70 km/h, ale spíš jen tak teoreticky. Naštěstí se nám silnici mezi dvěma zatáčkama daří zdolat beze ztrát na životech.

Hrad Buchlov, říjen 2018

Zas do kopce, nakoukneme na vrch Hroby s kamennou mohylou...

Hroby, říjen 2018

... a valíme na Cimburk, kde slibuju tatranku a sama se těším na klobásku. Klobáska není, tatranka jo.

Hrad Cimburk

Cimburk si rychle proběhnu, a ačkoli si z minule nic moc nepamatuju, nějakých větších změn si přece jen všímám a je vidět, že na hradě se pořád něco děje a probíhají další opravy.K přístřešku docházíme se setměním. Docela dost fučí, i když celý den byla celkem pohoda, tak k večeru to začíná zas celkem solidně, za přístřešek jsme opět docela vděční.

Ráno vyrážíme do zataženého dne a dost pofukuje. Přestože jsme celou dobu v lese, není to nic příjemného a řídké stromy vítr moc nezadrží. Zlaté listí je všude – jenom žlutá, žlutá a zase žlutá.

Poslední sbohem chřibským lesům

Podzimní Chřiby jsou prostě klasika, ale tenhle úsek je fakt úplně magický. Když docházíme na žlutou do Kyjova, jdeme po nových značkách lehce mimo trasu značenou v mapě. Není to ani měsíc, co jsem tu šla, a teď je to celé jinak. Pramen Smraďavky ale nemineme a i přes její typický smrádek lehce ochutnám. No jo, chutná sirně, stejně jako voní…

Hraniční kameny na žluté

Cestou potkáváme i pár hraničních kamenů – dobrovolníci u nich byli za malý peníz bičováni, ale když pak došlo ke sporům ohledně umístění kamenů, vždy spolehlivě dosvědčili, kde byl původně kámen postaven.

Poslední úsek do Kyjova je jak na větrné hůrce, přes pole je Kyjov dávno jako na dlani. Není nad to, když se pořád přibližuje, ale pořád je ten oběd fakt nějak daleko… ale i na něj po nekonečné polňačce jednou dojde.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz