V těchto severních šířkách vede Klokánií od východu k západu prašná cesta zvaná "Savannah Way". Tato je sjízdná pouze v době sucha, tedy ve zdejší zimě a to je od června do října. Jakmile začne období dešťů, tak touto cestou jedině ponorkou.

A nešlo by jen o bezedné bahenní pasti na automobily, co se vyskytují na vlastní cestě, ale hlavně a především o nesčetné brody přes potoky a řeky, kterými se v tomto období valí 10 i více metrů vody, která docela bystře proudí směrem na sever do zálivu Carpentarijského. Takže cestovat touto krajinou se dá pouze v zimě.

Krajina je to divoká a lidmi doposud nezamořená. Diametrálně se lišící od kulturní krajiny kdekoliv v Evropě a jinde na světě, kde se všeho někdy dotkla lidská ruka. Ve zdejší divočině většině Evropanů nebo i ve městech vyrostlých Australanů krajina nic moc neříká. Připadají si jako uprostřed ničeho. Ovšem mají pravdu, ničeho se zde netkla lidská ruka od stvoření světa.

Avšak pro praštěného jedince mého typu nebo domorodce je tu něco k obdivování na každém kroku. Přírodních krás čtyři habaděje. Jeden se však musí umět na tyto zázraky přírody dívat. Ať už to jsou krásy geologické, botanické, či zoologické. O meteorologických lahůdkách tropů raději pomlčím, ty by čerstvě přibyvšího Evropana zabily. To chce aklimatizaci nebo se přes počasí chovat jako místní domorodci.

Taková rodící se bouře nad zálivem není pokocháním jen pro oko svými nádhernými kumuly nad blankytnou hladinou, ale i pro ostatní smysly. Pohladí vás teplý větřík, vzduch začne vonět ozónem, občas bublavě zahřmí, aby se záhy prudce blýsklo nedaleko a hrom třeskl do uší jako výstřel z pušky. V prudkém slunečním svitu se koupající krajina je náhle zahalena ponurým příšeřím, mraky nad vámi se vaří jako v kotli, aby vaše sluncem rozpálená pokožka byla záhy zchlazena prudkým lijavcem. Jako by na vás někdo lil kýble vody. Za čtvrt hodinky je po velkolepém divadle a sluníčko svítí jako by se nic nestalo, jen spousty vody po okolí svědčí, že to nebyl sen a hrom doznívá v dálce.

Dovolte mi, ukázat vám jen kratičký úsek této nádherné cesty. Pojedeme od hranic Severního teritoria a Queenslandu jen asi 120 km na východ, s jednou odbočkou na krokodýlí farmu.

Na hranici u cesty neschází informační tabule, že jedeme ze státu do státu. Zpravidla nás vítají v tom i onom, podle toho, kterým směrem jedeme. Jinak kol dokola je jen buš nebo savana s vysokou, suchou travou. U cesty jsou občas hromádky koňských koblih. Jsou to značky území zdivočelých koní, zde nazývanými "brumbies". Hřebci si takto značí "svoje" území, kde mají stádečko klisen, o které dovedou divoce a urputně bojovat.

Vidíme tato nádherná zvířata, ale ne na dlouho, rychle se ztrácejí do řídkého buše. Jsou plaší. Zrovna tak jsou plaché krávy, co se tu pasou. Patří velkým dobytkářským farmám o rozlohách v tisících čtverečních kilometrů. Krávy Brahmánské, pro Evropana podivné, protože mají hrb a velikánské uši. Jsou šedivé a hrb nemají jako velbloud na hřbetě, ale hned za krkem. Je to druh krav Zebu původně dovezených z Indie, které snáší tropická vedra daleko lépe než krávy z Evropy.

Zdejší vody oplývají mimo velkých a chutných ryb i velkými a zlými krokodýly. Jsou to dva druhy. Menší a také méně nebezpečný krokodýl sladkovodní, crocodylus Johnstoni, a mrchy co rádi žerou i lidi, krokodýli ze slané vody - crocodylus porosus, co dorůstají i více jak obludných 8 metrů délky, jak o tom svědčí ten, jehož replika je vystavena v městečku Normanton.

Všichni krokodýli, kteří se dřív lovili pro jejich kůži jsou nyní chráněni, a ti, ze kterých se kůže prodává, se pěstují na krokodýlích farmách. Celkem se jich tak ročně vypěstuje, zabije a stáhne 80 000. Jako vedlejší produkt se prodává i jejich maso. Připomíná drůbeží a má tu vlastnost, že chutná tím, čím je krokodýl krmen. Takže kuřaty krmený chutná jako kuřecí. Když divoký jedinec slupne učitelku, tak po jeho ulovení, lidožrouti jsou občas stříleni, jeho maso chutná jako učitelka. Další příměry přenechávám bujné fantazii čtenářů.

Ale zpět k naší cestě. Za hranicí mezi Severním teritoriem a Queenslandem dojíždíme k večeru k seskupení skal jmenující se Tři sestry. Odbočujeme z cesty do jakéhosi skalního města a tam, v klínu skal táboříme. Vaříme si večeři, pečeme chleba a jsme svědky kouzelného západu sluníčka. Trávíme noc pod tropickými hvězdami.

Pro zvědavé, chleba se peče v jakémsi velikánském litinovém kotli s litinovou poklicí, zde nazývaným "camp oven", tedy tábornická trouba na pečení. V kotli se zadělá na chleba, pak se přisune k ohni, aby vykynul, po hodince se vykynuté těsto promísí a do horkého popela se zasadí kotel přikrytý poklicí, na kterou se přihrne žhavý popel. Za hodinku z kotle vyklopíte čerstvý, voňavý chléb, který zabalíte do hadry či osušky, kde zůstane do rána.

Skály jsou tvořeny sedimentárním pískovcem a konglomerátem. Je zde plno zajímavých a krásných "šutýrků" a tak je o zábavu postaráno.

Ráno, ještě před rozbřeskem lezu na skálu a zaznamenávám na video a fotky východ slunka. Po snídani se s tímto kouzelným místem loučíme a jedeme dále. U cesty jsou dosti samorostlé informační tabule hlásající, že dojíždíme k Bráně do pekel. Tak se totiž jmenuje roadhouse (Hellsgate), jakási výspa civilizace po více jak 350 km.

Abychom věřili tomu kam jedeme, tak kol cesty hoří suchá tráva. Ve vzduchu krouží desítky velkých dravců hledající před ohněm prchající nebo poraněnou kořist. Vzduch je nasycen kouřem a horko sálá od ohně i do uzavřeného auta. Takže hurá k Bráně pekelné - Hellsgate!

V roadhousu Hellsgate je k dostání palivo, základní potraviny, tedy v této krajině to je hlavně pivo, rum a zmražený nechutný bílý chleba. Také tu je veřejný telefon napájený slunečními bateriemi a napojený na radiovou síť, tak voláme domů, že ještě jsme. Nechybí tu přistávací plocha pro malá letadla, místo na kempování, záchody a sprchy s prádelnou a kuchyní.

Abychom nezapomněli, kde se nacházíme, tak sprchy a toalety u kempoviště nesou názvy Devils and Angels. Tedy Ďábli a Andělé, což pochopitelně představuje pány a dámy. Typický australský humor na outbacku. My jsme v této lokalitě brzo ráno a tak jen doplníme zásoby piva, zavoláme domů, načerpáme naftu a jedeme dál, vstříc dalším dobrodružstvím.

Asi za dvě hodiny dojíždíme k domorodé komunitě a vesnici zvané Doomadgee, kde žije kolem 1 200 domorodců. Neuvěřitelně špinavou a zbordelenou vesnici jim postavil bílý muž zdarma se vším všudy. Tedy nejen domečky jak ze škatulky, ale i škola, zdravotní středisko, policajtovna, pošta, supermarket, všude rozvod tekoucí vody, kanalizace a jiné věci v civilizaci bílého muže obvyklé. Domorodci však raději bydlí pod hvězdami a domeček jak ze škatulky do roka a do dne vybydlí. Neva, stále pracující četa bílých mužů postaví domeček nový, opět jako ze škatulky. I auta dostanou naši černí bratři zdarma, a když se auto zastaví tak je na místě opustí a jdou si pro nové, které opět obdrží zdarma, pěkné terénní, v hodnotě nejméně 50 000 klokaních dolarů.

Pro domorodce má jakákoliv věc cenu jen tehdy když ji potřebuje a když funguje. Jinak ji ignoruje. Pojem osobního vlastnictví je mimo dosah jeho chápání. Ono to není jen tak, octnout se z doby kamenné a prvobytně pospolné společnosti v době civilizačního šílenství bílého muže.

Další fotky najdete zde...