Předchozí den najdete zde.

Den 2. Čtvrtek 19. 3. 2026
V noci byla nejnižší teplota 0,4 °C, a když vstáváme, pořád se drží. Ptákům ale nižší teploty nevadí, začínají pěkně zpívat. Den začínáme pořádnou snídaní zapitou čajem a kávou s mlékem, a když vyrážíme, nad lesy vystupuje sluníčko a začíná prohřívat ledový vzduch i moje zmrzlé ruce.

Dneska bude trasa mnohem rovinatější a ani kopce nebudou tak hrozný, jako ty včera. Zpříjemňujeme si ráno písničkou, kterou jsme jako děti zpívávali s rodiči na cestách autem. Slova písně „Generál Laudon jede skrz vesnici“ mají tu výhodu, že je lze opakovat, dokud to člověka baví, pořád dokola.
Brzy docházíme k rozcestníku Lopenické sedlo, nad kterým je ohrada oplocená elektrickým plotem a zákazem vstupu se psů. Značka prochází přímo oploceným prostorem a cedule o zákazu vstupu se psy je na brance. Jít tu se psem, jak to obejít, asi nevím kudy. Když jsem tu byla ještě s vlčími špici před lety, ohrada ani zákaz tu nebyly.

Na Mikulčině vrchu opouštíme chladivý a stinný les a vstupujeme na rozpálenou silnici, na kterou svítí sluníčko. Kde je sluníčko, tam je mnohem silnější vítr, takže se vařím ve větrovce, aby mě neofouklo. Do Starého Hrozenkova jdeme mimo značku. Vyhneme se asfaltu i silnému větru a louky vyměníne za les. Jediná nevýhoda je, že klesání podél potoka sice není prudší, než kdybychom šli po naučné značce, ale terén je rozhodně náročnější a členitější, než kdybychom kráčeli po silnici. Tato nevýhoda se ukazuje asi jako nejhorší, protože Tonda si zraní nohu. Nijak drasticky, ale při pauze na lavičce před obchodem to musí vyhodnotit. Je tu jedna z posledních možností se snadno dostat domů, další by byla až zítra. Je nám líto, že společný výlet musíme odpískat, ale zhoršení stavu není žádoucí.

Jakmile přijíždí Tondův autobus, loučíme se a já ještě pokračuju dál. Sice mě trochu děsí dnešní nocování, ale rozhodně to není nic, co by mě zastavilo. Podle toho, jak jsem to naplánovala, bych to dneska měla zvládnout i sama.
V Źítkové si dávám v hotelu skvělý a hutný vývar a pak pokračuju podobně hrozným padákem jako do Starého Hrozenkova až na rozcestí Hutiska. Tady by si Tonda nohu určitě dorazil, tentokrát je na značce cesta stejně hrozná, jako předtím mimo ni.

Jednoduchý terén představuje na chvíli hřeb dnešní trasy – kaplička Panny Marie Kopanické, která je kousek mimo značku po hezké cestě. Odměnou za nevelké stoupání a zacházku je mi sluníčkem vyhřáté prostranství s kapličkou, která je celá dřevěná a svíčky se u ní zapalovat nesmí. Navíc je zamčená, takže se do ní nedá ani podívat. Je to škoda. Dnes je totiž Josefa. A kdy jindy zapálit svíčku nositelům tohoto jména, než dnes? Jen přemýšlím, proč patron rodiny a řemeslníků má v ČR tak málo zasvěcených sakrálních staveb, zatímco Panna Marie má skoro monopol.

Lidé prý „na Josefa“ vítali zpěvem jaro. To máme neplánovaně splněno z rána. Na další přivolávání jara chuť ale nemám. Že jdu bez Tondy, mi teď i vyhovuje. Slzy stékají po tvářích a mysl se toulá ve vzpomínkách na toho jediného Josefa, který mě provázel celým mým životem. Na Josefa, který mi ten život dal. Je to hezké jméno, i když se dnes už moc nepoužívá, přijde mi to škoda. Jenomže jména jsou módní záležitost, ať chceme nebo nechceme. Moje školní roky provázely Jany, Lucie, Petry, Tomášové, Jirkové a Honzové. Starší generace měly Aničky, Marušky, Jaroslavy, Františky a Josefy. A dnešní prvostupňové děti mají mezi spoužáky Elišky, Nely, Sofie, Matyáše, Honzy a Matěje. Potkat Josefa v mém věku je vzácnost a narazit na Josefa mladšího ročního výroby je skoro nemožné.

Stoupám podél Mandaského potoka, v jehož kaskádách a zátočinách šumí voda. Proud říčky odplavuje můj žal, musím se soustředit na cestu po žluté značce. Cesta je bahnitá, hrbolatá a celá pokrytá popadaným bukovým listím, pod kterým nejde nerovný terén vidět. I já tu občas zakopnu nebo mi podjede noha, ale nakonec se dostávám po několika kilometrech na příjemnou hraniční cestičku, kde se konečně nemusím pořád dívat pod nohy. Přesto mi jedno zakopnutí pošramotí natažený sval, který zatím statečně držel, ale teď ho cítím při každém kroku.

Ve studánce Na koncích nabírám vodu a zjišťuju, že praskl obal od mléka, co jsem nám dnes koupila ve Starém Hrozenkově. Částečně ho přelévám do plastové lahve se zbytkem toho původního mléka a čistím trochu pokapané věci. Na spacím místě s hrůzou zjišťuju, že mi do batohu vyteklo mléka mnohem víc, a hodně studánkové vody použiji na očištění věcí, aby nebyly bílé a hlavně ulepené. Nakonec se mi ještě otevřená láhev nachystaná pro další oplach omylem převrhne a přicházím tak o zbytek vody na ráno.

Holt to štěstí jsme si vybrali včera a dneska ho už moc nezbývá. Natažený sval dost bolí a nějak nemám vůbec chuť další dva dny chodit sama. Zítřejší trasa má dnešní délku a včerejší míru stoupání. Nemám odvahu v tomto stavu riskovat, že se bolest v půlce trasy zhorší a nebudu mít únikovou variantu. Rozhoduju se pro nejlepší možnost, jakou mám. Vzít to na vlak. Nejkratší cestou by to bylo nejrozumější, ale zas tolik rozumu jsem nepobrala. Ještě chci cestou něco vidět!

Pokračování příště. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz