Vyrážíme uprostřed pracovního týdne do sluníčka. Vyhmátli jsme skvělé počasí, přes den slunečno a teplota až 12 °C, pršet by nemělo a v noci hrozí nejnižší teploty -2 °C. To už můžu vytáhnout lehčí spacák a ulehčit tak svým zádům. Bude se mi to hodit. Kilometry a výškové metry plánujeme brát zvostra.
Trasa: Odkaz

Středa 18. 3. 2026

Z autobusu na zastávce „Nová Lhota, Vápenky“ vystupujeme chvíli po osmé ranní a měli jsme štěstí. Málem odjel bez nás, protože zastávka ve Velké nad Veličkou rozhodně není koncipovaná pro cizince neznalé místních poměrů. Autobusák stojí před nádražím, značka zastávky nikde. Chvíli stojíme v očekávání u dveří autobusu, on se na nás podívá, ale dveře neotevře.

Do odjezdu zbývají tři minuty. Asi stojíme špatně, a když obejdeme autobus, všimneme si značky i s jízdním řádem pro oba směry. Přesunujeme se tam a čekáme. Ve správný čas autobusák startuje, otáčí se na točně a projíždí kolem nás bez přibrždění, ke kterému naštěstí dochází o pár metrů později, když se úzkou silnicí prodírá dodávka a autobus by se tam nevešel. Vybíháme, autobus přibržďuje, aby se nesrazil s protijedoucím vozidlem, a řidič si nás konečně všímá. Otevírá dveře a říká, že stojíme blbě, že se nastupuje u budovy. Tam, kde jsme mu stáli před dveřima a on se na nás díval, ale dveře stejně neotevřel?

Den blbec se tedy nekoná a vyrážíme podle plánu, který určuje první kilometry vzhůru do kopce. První kopec má stoupání rovnou 517 metrů výškových a tak se hned od startu plahočíme na Velkou Javořinu. Medvědí česnek se v lánech rozprostírá v bukových lesích. Ochutnávám kousek listu, jestli je to opravdu medvědí česnek, ale chutná štiplavě a dřevitě. Cestu lemují zástupy mokrýšů, děvětsilů a plicníků a podle toho, zda jdeme zrovna po sluníčku nebo ve stínu, je nám vedro nebo chladno. Nejvyšší dnešní teploty mají dosahovat 12 °C a už teď ráno se na sluníčku ve větrovce vařím. Jakmile ze slunných pruhů zajdeme do stinnéhp hustého lesa, kam sluníčko nedosvítí, najednou je větrovka nedostatečná a na svačinové pauze musím přihodit péřovou zateplovačku. Ve stínu teplo není.

Těsně pod vrcholem Velké Javořiny mě čeká příjemné překvapení. Celá lesnatá část vrcholu je hustě posetá sněženkami, bílé hlavičky se táhnou, kam až oko dohlédne. Jakmile vystoupáme nad hranici lesa na vrcholové louky, sněženky mizí a místo nich se objevuje silný a nepříjemný vítr. Potkáváme místního turistu na výletě a ten si pochvaluje, jak dneska skoro nefouká. Jsme taky rádi, že skoro nefouká, nemusíme se kutat do dalších vrstev. Normálně bych dnešní den označila za jasný, ale mizerná viditelnost, která halí výhledy do oparového hávu, by s hodnocením nesouhlasila.

V otevřené Holubyho chatě dáváme malé občerstvení. Zrovna včera byla výjimečně zavřená, ale dnes je zase v provozu a tak máme už podruhé dneska štěstí. Platit lze eurem, korunou i kartou, já jsem vybavena pár drobnými euro, protože mám pocit, že posledně tu české nechtěli. Ale už to bude pár let.

Vše, co jsme si zaslouženě vystoupali, teď sejdeme zase dolů. Padák do Květné si pamatuju mnohem horší, možná proto, že ho skoro vždy tudy chodím nahoru. Pořád je ale táhlý a místy docela prudký, takže když ho máme za sebou, jsme rádi. V Květné využíváme otevřený obchod i farmářský obchůdek u silnice, a když svačíme na obrubníku na chodníku, jediném místě v okolí, kde si můžeme sednout, Tonda zachraňuje ženu v nesnázích, která potřebuje připálit cigáro. Dnes již druhou. Nejen my máme štěstí, ale i ty ženy se dnes evidentně těší štěstěně.

Čeká nás posledních 7 kilometrů a 700 výškových, abychom si mohli z nonstop otevřené rozhledny užít západ slunce. Čas se ale nachyluje a vypadá to, že výhled nestihneme. Rozdělujeme se na dvě sekce. Tu, co moc neodpočívá, a tu, co si ráda oddechne, když je možnost.

Jdu sama a stejně pořád hrozí, že to možná nestihnu. Dymnivky, jatérníky i plicníky pořád skáčou do cesty a staví se na odiv v celé své rozkvetlé kráse. Pořád dřepím ve snaze tu krásu zachytit na snímku a přesto dosahuju vrcholu Velkého Lopeníku skoro hodinu před západem slunce. Nonstop otevřená rozhledna je celá zbarvená do oranžova zlatou hodinkou zapadajícího slunce. A taky je zamčená. Mřížovím v železných vratech by se protáhla jen myška šedivka. Hlavně, že jsem si otevírací dobu z mapy ověřila i jinde. Západ slunce, za kterým jsem tolik spěchala, dnes neuvidím.

Celkem mě mrzí, že místo odpoledne stráveného na pohodu s Tondou jsem se těšila na ten západ slunce zbytečně, ale aspoň ještě za světla hledám studánku a dobírám dost vody, abychom ji na večer nemuseli řešit potmě. Noční obloha posetá jasnými hvězdami je dostatečnou náplastí za prošvihnutý západ slunce. A navíc ji můžete s úžasem pozorovat spolu.

Pokračování příště. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz