V neděli bylo krásně, sluníčko svítilo, sníh jiskřil, mráz byl snesitelný, vše volalo po delší procházce. Ale právě kombinace krásného počasí, Jizerské padesátky a dohárávající čubiny mě donutila vymyslet něco jiného než náš oblíbený Cvičák.

Tam bývá lidí a dětí a psů vždy dost. Když je navíc krásně a ještě se nedá jet do Jizerek na lyže (tedy pro ty, kteří nepatří mezi ty 3000 příznivců dlouhých tras), tak místní běžkařská stopa přivábí další sportumilovné davy. A to by znamenalo mít Betu celou dobu na vodítku - pak je chudák ona i chudák já - prostě chudinky dvě.

A tak jsem rychle vymýšlela náhradní trasu. Cíl našich výletů se snažíme mít do půl hodiny. Jizerky vypadly - uzavřeny pro závod. Sousední Lužické hory nebo Ještěd sice slibovaly parádní sluníčko, ale taky hodně sněhu na pěší putování. A tak zbyl Český ráj.

Pro hovořilo méně sněhu, proti nižší nadmořská výška, a tedy strach z inverzního šeda. Rozhodlo to, že jsem si našla sympatický okruh přiměřené délky (6 km) vedoucí krásným skalnatým krajem, který ale neobsahoval kamenné schody či kovové lávky a žebříky (to bych na sněhu nechtěla riskovat) a docela se začala těšit na pískovcové skály se sněhovou čepicí.

Chvilku po desáté hodině byl Yaroušek zaparkován v Kacanovech u hřbitova. A po modré značce jsme se vydali na Kopicův statek. Cesta vedla lesem, byla čistě protažená, krásně se nám šlo. Bylo -5 stupňů, sluníčko vypadalo jako měsíc - nesměle bíle prosvítalo na šedé obloze. Betka řádila, užívala si lítání lesem, s nosem u země nasávala stopy zvěře. A podle stop to vypadalo, že je srnec či zajíc za každým stromem.

Za chvilku jsme dorazili ke Kopicovu statku. Kopicův statek (bývalá Jirošova rychta) je roubená usedlost z 19. století stojící na krásném místě. V skalnatém údolí pod statkem je galerie basreliéfů s výjevy z našich dějin. "Sochal" je tam do pískovcových skal Vojtěch Kopic v první polovině 20. století. Dneska by ho ochranáři hnali...

A zrada! Odbočka do skalní galerie vedla přes neporušenou bílou pláň - bylo zřejmé, že nikdo se celý týden nebyl kochat Jánošíkem, sv. Václavem, Přemyslem Oráčem, Cyrilem a Metodějem... ani nepohladil na hlavě kamenného muflona či českého lva v životní velikosti. Boty jsme měli dobré, takže nás trocha toho sněhu nemohla zastavit a dělali jsme prvochodce na cestě plání i lesem.

U statku taky končila prohrnutá cesta. Dál jsme pokračovali na hrad Valdštejn. Cestu nám zpestřila skupinka běžkařů - jediní lidé, které jsme potkali. Jaký rozdíl oproti létu. Na hlavní trase mezi Hrubou skálou a Valdštejnem bývá hlava na hlavě. Betce se lyžníci vůbec nelíbili, ale nechala se přidržet a honit je rozhodně nechtěla.

Najednou se na cestě před námi objevil muflon. Ne kamenný, ale živý. Stál a koukal na nás. Zastavili jsme a koukali na něj. Byl to kapitální kousek s velkými zatočenými rohy s výrazně zbarveným kabátem. Já se snažila přesvědčit Betu, že si nesmí jít hrát na honěnou a polovička se snažila o fotodokumentaci. Ale než vylovil foťák, muflon poodběhl do lesa. Betka zaváhala, že by taky třeba mohla popoběhnout, ale dala se ukecat a zůstala u nás.

Přesně ve chvíli, kdy to vypadalo, že se fotka podaří, muflon se dal do pohybu. A tak v Betím týdeníčku je jen malý flek o čtyřech nohách a bez hlavy. Škoda. Nikdy jsem muflona v přírodě takhle z blízka neviděla. Muflonům se v Českém ráji daří - byli tu vysazeni do obor a už dávno úspěšně zdomácněli. Koukala jsem, že za nějakých těch 50 000,- si ho můžu jít i zastřelit :o)

Na Valdštejně jsme se nezdržovali. Jen nás mile překvapilo, že domečku před hradem se kouřilo z komína a místní "občerstvovací" stanice měla i v zimě otevřeno (tedy pro ty, co neměli peněženku v autě...). Rozcestník u hradu nás nasměroval na žlutou značku, po které jsme měli už jen 2,5 kilometru zpátky do Kacanov.

Klesání mezi skalními bloky bylo trošku klouzavé, ale zdárně jsme se sesypali do údolí plného malých, rákosím porostých rybníčků. Betce nastalo soužení - vždy vyrazila na sněhovou pláň, za okamžik vletěla na zasněženou zamrzlou hladinu a rozplácla se na skrytém ledu. Vstala, oklepala se, rozhlídla se, jestli se jí snad někdo nesměje a zase tryskem vyrazila. A tak stále do kola. Takže snad byla i ráda, když se vynořilo první stavení a musela na vodítko.

Na cestě jsme byli hodinu a půl. Bylo fajn, že vlastně celou cestu mohla jít Betka na volno. Sněhu bylo poctivých deset či patnáct centimetrů, takže byla chůze i dost náročná. Prostě výlet tak akorát, aby všichni byli utlapkaní a spokojení.