ROZCESTNÍK: Beta a Naděje

Po třech dnech sluníčka se tentokrát oblačnost nacpala až k zemi. Mlha byla v Liberci, zůstala i za kopcem. Když jsme projížděli Mařenicemi, tak velký barokní kostel sv. Máří Magdaleny v mlze skoro nebyl vidět.

Kousek od Mařenic jsme zaparkovali a vyrazili. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, nečekal Rákosníčkův rybník, ale lesní přehrada Naděje. Dovést nás tam měla značená cesta údolím Hamerského potoka. Já se kochala - široký potok tvořil peřeje, schody, krásně bublal do kroku, prostě výlet jak má být. Betka nadšeně lítala a tvářila se taky spokojeně, jen páník brblal - v údolí byla tma, mlha a tudíž nešlo pořádně fotit.

Občas se cesta (stlačená třeba skálou) změnila na pěšinku a vedla těsně nad potokem. Často byla plná klouzavých kořenů a pak jsem Betce nadávala, ať se nemotá, že nemíním mít mokro v botách. Ale začaly se dít zajímavé věci - žlutá značka z ničeho nic pokračovala za potokem. A lávka nikde.

Jen pár kamenů vystupovalo nad docela širokou hladinu, v nejhlubším místě stálo několik špalků. Klouzalo dříví, klouzaly kameny, občas se muselo stoupnout i na některý těsně pod hladinou, ale šlo to. Betce se to naše opatrné skákání vodou moc líbilo a nadšeně cákala kolem nás.

Ušli jsme pár set metrů a pro změnu opět cesta pokračuje za vodou... V létě by to byla sranda - ale vody teklo hodně, dřevěný pobořený můstek začínal daleko od břehu a vypadalo to docela dobrodružně. Zkusila jsem se jít podívat kus proti proudu, nebude-li někde snazší přechod, ale vrátila jsem se k lávce. A dokázala jsem se suchou nohou dostat na druhý břeh.

Ale Kosatka, která vyrazila potokem, najednou zjistila, že voda stoupá a cáká jí až na bříško - a to ona nerada. Začala plakat (to by mi nevadilo), ale pokoušela se vylézt z vody na pobořený mostek. A když si tam zahákla kromě předních i jednou zadní nohou, tak jsem nevydržela a vyrazila ji vysvobodit. Páník zavolal - "shoď ji do vody" a tak bylo třeba poslechnout. Shodila mě do vody... :o)

Stála jsem ve vodě, prala se s čubinou, která nechtěla pochopit, že musí vodou, že na těch pár klouzavých mokrých prkýnkách nemá šanci. Nakonec jsme stanuli všichni na druhém břehu. Betka nadšeně vrtichvostila a blbošila, že to přežila, páník suchou nohou a já odkapávala...

Dala jsem si trošku teplého kafe, vyždímala levý rukáv (hodinky přežily), rifle (nasáklé ke kolenům) a promáchané boty jsem neřešila a vyrazili jsme dál. Brodili jsme ještě třikrát a je zajímavé, že jsem se snažila opatrně přeskakovat suchou nohou, i když jsem klidně mohla jít vodou...

Přehrada Naděje byla postavena v letech 1937 - 38 jako nádrž pro pohon mlýna a pily v osadě Hamr. Kamenná hráz je 92 metrů dlouhá a 8,5 metru vysoká. Voda volně přepadá přes korunu hráze. V současné době není vodohospodářsky využívaná, koupání je možné (ale voda je prý ledová i v létě).

Asi kilometr od přehrady je ledová jeskyně. Věděli jsme, že se dovnitř podívat nedá, alespoň jsme si přečetli informační cedule a prohlídli snímky ledové výzdoby.

Ledová jeskyně na Suchém vrchu je pseudokrasová puklinová jeskyně. V jeskyni je znemožněna cirkulace vzduchu. Jediným otvorem v její horní části v zimě dovnitř vniká těžší studený vzduch, který v jeskyni udržuje celoročně teplotu blízkou bodu mrazu. Z par v ovzduší i z prosakující vody se vytváří jinovatka, rampouchy a podlahový led.

Turisticky navštěvována byla od konce 19. století. Bohužel větší provoz lidí s sebou přináší nejen více přirozeného tepla (i to škodí) ale i lámání výzdoby, rozdělávání ohňů... Skončilo to úplným uzavřením jeskyně. Mříží projdou jen netopýři - ti v jeskyni nezimují, ale používají ji jako "rozmnožovací" stanici...

Kousek od jeskyně jsme opustili žlutou značku a vydali se po červené na hrad Milštejn. Mnoho z něj nezbylo a hlavně opěvované výhledy do kraje se nějak vytratily do mlhy. Betka průzkumničila, páník se pokusil o pár fotek a já začala dumat, jak v té mlžné slepotě udržím správný směr lesem a trefím na neznačenou cestu. Kam? No přece do Naděje...

Milštejn postavili Berkové z Dubé na konci 13. století. Hájil obchodní cestu z Žitavy do Cvikova. V roce 1456 byl dobyt lužickými vojsky. V 16. století byl již zcela pustý. Protože byl postaven na pískovcové skále, která poskytovala surovinu na výrobu kvalitních mlýnských kamenů, byl hrad zničen v průběhu 18. a 19. století. Kvůli těžbě padly obě hradní věže a odstřely způsobily i sesuv zbytků zdí.

Kupodivu orientační smysl zafungoval a cestu jsme našli bez větších potíží. Stříbrnou studánku jsem z plánu cesty raději odstranila (nějak mi stačila ta voda, co jsem měla v botách) a za chvilku už jsme procházeli mezi domky vesničky Naděje. Tam naše kroky protnula modrá značka a po ní jsme se Antoninovým údolím vrátili zpátky na start putování.

Na cestě jsme byli asi dvě a půl hodiny, přesto mlha neustoupila ani o krok. A tak jsme mlžnou krajinou opatrně mířili zpátky. A tentokrát nemůžu napsat, že by "za kopcem" měli líp. Dušičkově mlžné vlhko bylo úplně všude.