5.12.2022 | Svátek má Jitka


ROZCESTNÍK: Beta a Naděje

21.11.2009

Po třech dnech sluníčka se tentokrát oblačnost nacpala až k zemi. Mlha byla v Liberci, zůstala i za kopcem. Když jsme projížděli Mařenicemi, tak velký barokní kostel sv. Máří Magdaleny v mlze skoro nebyl vidět. Xerxová - Cesta za Nadějí 1

Kousek od Mařenic jsme zaparkovali a vyrazili. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, nečekal Rákosníčkův rybník, ale lesní přehrada Naděje. Dovést nás tam měla značená cesta údolím Hamerského potoka. Já se kochala - široký potok tvořil peřeje, schody, krásně bublal do kroku, prostě výlet jak má být. Betka nadšeně lítala a tvářila se taky spokojeně, jen páník brblal - v údolí byla tma, mlha a tudíž nešlo pořádně fotit.

Občas se cesta (stlačená třeba skálou) změnila na pěšinku a vedla těsně nad potokem. Často byla plná klouzavých kořenů a pak jsem Betce nadávala, ať se nemotá, že nemíním mít mokro v botách. Ale začaly se dít zajímavé věci - žlutá značka z ničeho nic pokračovala za potokem. A lávka nikde.

Xerxová - Cesta za Nadějí 2Jen pár kamenů vystupovalo nad docela širokou hladinu, v nejhlubším místě stálo několik špalků. Klouzalo dříví, klouzaly kameny, občas se muselo stoupnout i na některý těsně pod hladinou, ale šlo to. Betce se to naše opatrné skákání vodou moc líbilo a nadšeně cákala kolem nás.

Ušli jsme pár set metrů a pro změnu opět cesta pokračuje za vodou... V létě by to byla sranda - ale vody teklo hodně, dřevěný pobořený můstek začínal daleko od břehu a vypadalo to docela dobrodružně. Zkusila jsem se jít podívat kus proti proudu, nebude-li někde snazší přechod, ale vrátila jsem se k lávce. A dokázala jsem se suchou nohou dostat na druhý břeh.

Ale Kosatka, která vyrazila potokem, najednou zjistila, že voda stoupá a cáká jí až na bříško - a to ona nerada. Začala plakat (to by mi nevadilo), ale pokoušela se vylézt z vody na pobořený mostek. A když si tam zahákla kromě předních i jednou zadní nohou, tak jsem nevydržela a vyrazila ji vysvobodit. Páník zavolal - "shoď ji do vody" a tak bylo třeba poslechnout. Shodila mě do vody... :o) Xerxová - Cesta za Nadějí 3

Stála jsem ve vodě, prala se s čubinou, která nechtěla pochopit, že musí vodou, že na těch pár klouzavých mokrých prkýnkách nemá šanci. Nakonec jsme stanuli všichni na druhém břehu. Betka nadšeně vrtichvostila a blbošila, že to přežila, páník suchou nohou a já odkapávala...

Dala jsem si trošku teplého kafe, vyždímala levý rukáv (hodinky přežily), rifle (nasáklé ke kolenům) a promáchané boty jsem neřešila a vyrazili jsme dál. Brodili jsme ještě třikrát a je zajímavé, že jsem se snažila opatrně přeskakovat suchou nohou, i když jsem klidně mohla jít vodou...

Přehrada Naděje byla postavena v letech 1937 - 38 jako nádrž pro pohon mlýna a pily v osadě Hamr. Kamenná hráz je 92 metrů dlouhá a 8,5 metru vysoká. Voda volně přepadá přes korunu hráze. V současné době není vodohospodářsky využívaná, koupání je možné (ale voda je prý ledová i v létě).

Asi kilometr od přehrady je ledová jeskyně. Věděli jsme, že se dovnitř podívat nedá, alespoň jsme si přečetli informační cedule a prohlídli snímky ledové výzdoby.

Xerxová - Cesta za Nadějí 4Ledová jeskyně na Suchém vrchu je pseudokrasová puklinová jeskyně. V jeskyni je znemožněna cirkulace vzduchu. Jediným otvorem v její horní části v zimě dovnitř vniká těžší studený vzduch, který v jeskyni udržuje celoročně teplotu blízkou bodu mrazu. Z par v ovzduší i z prosakující vody se vytváří jinovatka, rampouchy a podlahový led.

Turisticky navštěvována byla od konce 19. století. Bohužel větší provoz lidí s sebou přináší nejen více přirozeného tepla (i to škodí) ale i lámání výzdoby, rozdělávání ohňů... Skončilo to úplným uzavřením jeskyně. Mříží projdou jen netopýři - ti v jeskyni nezimují, ale používají ji jako "rozmnožovací" stanici...

Kousek od jeskyně jsme opustili žlutou značku a vydali se po červené na hrad Milštejn. Mnoho z něj nezbylo a hlavně opěvované výhledy do kraje se nějak vytratily do mlhy. Betka průzkumničila, páník se pokusil o pár fotek a já začala dumat, jak v té mlžné slepotě udržím správný směr lesem a trefím na neznačenou cestu. Kam? No přece do Naděje...

Milštejn postavili Berkové z Dubé na konci 13. století. Hájil obchodní cestu z Žitavy do Cvikova. V roce 1456 byl dobyt lužickými vojsky. V 16. století byl již zcela pustý. Protože byl postaven na pískovcové skále, která poskytovala surovinu na výrobu kvalitních mlýnských kamenů, byl hrad zničen v průběhu 18. a 19. století. Kvůli těžbě padly obě hradní věže a odstřely způsobily i sesuv zbytků zdí.

Kupodivu orientační smysl zafungoval a cestu jsme našli bez větších potíží. Stříbrnou studánku jsem z plánu cesty raději odstranila (nějak mi stačila ta voda, co jsem měla v botách) a za chvilku už jsme procházeli mezi domky vesničky Naděje. Tam naše kroky protnula modrá značka a po ní jsme se Antoninovým údolím vrátili zpátky na start putování.

Na cestě jsme byli asi dvě a půl hodiny, přesto mlha neustoupila ani o krok. A tak jsme mlžnou krajinou opatrně mířili zpátky. A tentokrát nemůžu napsat, že by "za kopcem" měli líp. Dušičkově mlžné vlhko bylo úplně všude.

Xerxová







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !