Předchozí díl najdete tady.

Pondělí. DEN 3.

Ráno vyrážíme do teplého a slunného dne. Ve stínu lesa je snesitelné vedro a já doufám, že to takhle už zůstane celý den. Čeká nás 18,5 kilometru a 650 metrů stoupání. Proti včerejšku pohodička. Jenže já už jsem zmožená a kluci jsou kluci. Nikdy jim pořádně nestačím a tak doufám, že taková akorátní vzdálenost pro ně nebude málo. Mně bude stačit bohatě.

Naše první zastávka je u pramene Vsetínské Bečvy. Ještě nejsme ani provozně zahřátí a hned si děláme plánovanou pauzu na snídani u zdroje vody. Potkáváme tu i chlapíka, který si dává hřeben natěžko ve vzdálenostech, o kterých si můžu nechat leda tak zdát. Ale moc hezkej sen by to asi nebyl, pro mě by to ztratilo to kouzlo pohody, ale všichni máme jiný cíle, schopnosti a plány. Pokecám s ním o výbavě a pak se rozloučíme.

Pokračujeme odsud s plnou náloží vody na zádech po žluté značce převážně z kopce, až na Makovský průsmyk, kde je opuštěný motorest. Škoda, osvěžení by se hodilo. Je pekelná výheň a ani cesta z kopce nás nechrání před nechutně zpocenými těly.

V Makovském průsmyku dáváme krátkou pauzu a svačinku. Maso z Grůně bych tu měla dorazit, to vedro mu nemusí udělat nejlépe, tak se činím a dojídám poslední teplem zkazitelné jídlo, co mám v báglu. Sedíme na lavečkách na jedné straně hojně frekventované silnice a přes stěnu náklaďáků máme výhled na partyzánský pomník Partyzána z roku 1975, jak se monumentálně tyčí na druhé straně koridoru.

Makovský průsmyk je naše poslední stanice v Turzovské vrchovině, než vkročíme do Javorníků. Upřímně jsem si vždy myslela, že Beskydy a pak Javorníky na sebe plynule navazují a navíc se spolu táhnou oběma státy. Tak možná, až příště zaslechnu jméno této vrchoviny, už budu vědět, že zatímco v ČR Beskydy a Javorníky navazují skoro plynule, na Slovensku je ještě odděluje Turzovská vrchovina. Ale CHKO Beskydy je to nakonec dohromady všechno. Taže jsme do Beskyd sice jeli a nejsme v nich, ale stejně jsme v Beskydech a o této dovolené nemluvím jinak:)

Červená značka chvíli zhruba kopíruje hranice a vede do táhlého kopce celé 4 kilometry. Peklo. Vedro, dusno, mušky. Klošů tu naštěstí moc není, to už by bylo totální utrpení. Husté lesy poskytují dostatek stínu, aby se vedro dalo snášet alespoň stěží. Pomalu postupujeme až k „Lemešná – rozcestí“ v 940 m. n.m, abychom na krátkém prudkém úseku spadli o 150 výškových do sedla „pod Lemešnou“, kde na chvíli spočineme ve stínu vzrostlého lesa na vhodně umístěné lavičce. Mám dojem, že dneska jen sedíme, ale jestli bylo včera na zdechnutí, dneska je snad ještě hůř. Jaro bylo pozvolné a tak jsme si na tu výheň nějak nestihli zvyknout. Nebo ji rok od roku snáším hůř?

Na dalších dvou kilometrech nás čeká 200 metrů stoupání, takže nabíráme síly. Už teď jsme úplně mokří a to jen sedíme a užíváme si chvíle nic nedělání. Stoupání v tomhle vedru vymyslel jen masochista. Po svačině s plnýma břichama to nahoru půjde ještě hůř. Někdo prý v létě nemá moc chuť na jídlo a já vlastně v největších vedrech taky ne. Takže ještě může být hůř, když mám pořád hlad. Neochotně svolím k dalšímu postupu, ale nahoře na kopci by nás měla čekat odměna v podobě studánky a přístřešku. Oběd volá a bez vody se neudělá.

Šlapeme v brázdě vyježděné těžkou technikou a prolitou hektolitry srážek a tajícího sněhu. Brázda plná prašného vyschlého bahna a hlíny je 2 metry hluboká a chůze po jejím dně není nic příjemného. Když se vyhoupneme na štěrkovou lesní cestu, hned se jde líp, i když kopec je to pořád hrozný.

Javornická studánka poskytuje chladnou a čerstvou vodu. Chlemtáme ji přímo od zdroje, přestože v mokrém bahnitém korytě, které vede až k cestě, je rojeniště komárů, kteří se na nás vrhají stejně žíznivě, jako my na vodu ze studánky.

V sedle pod Hričovcom nikdo není. Ideální. Můžeme tu spočinout a hladově se vrhnout na oběd. Nemáme ještě ani uvařené kafe a už se k nám přidává pár, přicházející z protisměru. Za chvíli se odnikud vynoří ještě tatínek s dcerou, kteří pokračují naším směrem a chtějí dojít až na Portáš. Přístřešek je sice dost velký, ale najednou se taky stává hlučný a stísněný, takže si jdu sníst svoji porci opodál. Dcera je bezmála padesátnice a tatínkovi je kolem sedmdesátky. Vytahují francouzské sýry a moravské víno jako nejlepší delikatesu na horská dobrodružství. Chvíli si s klukama povídají o lásce k horám a pak nám zmizí z dohledu. Doufám, že i já budu v tom věku schopná ještě jezdit ven, i kdyby spacák s karimatkou už dávno nebyly běžnou součástí mojí výbavy.

Cesta po hranici se příjemně vlní, ale na rozcestí Butorky docházíme stejně úplně zničení. Vedrem. Když se ale naskytne možnost udělat si zacházku 1,5 kiláku z kopce do některé z restaurací v obci Kasárne, vidina orosené sklenice zažene i nejistotu ohledně zpáteční cesty do kopce, po silnici a na přímém slunci. Za tu lahodnou pauzičku to stojí a tak vyrážíme k první hospodě značené v mapě. Zavřeno, nevadí, sklesáme o pár metrů níž k druhé šanci. Zavřeno? Možnosti ubývají, naděje neumírá. Ještě tam dolů k zatáčce… zdá se, že ze zahrádky pod slunečníky právě někdo odchází. Rychle, aby nám nezavřeli před nosem!

Horská chata Bačkárka nás vítá příjemným stinným posezením a milou obsluhou. Kluci si dávájí velké jídlo, pro mě toho moc nemají, ale polívka a dvojitá zmrzlina je dostatečná krmě v tomto děsném vedru. Na chatě je možné se i ubytovat, a když jdu na záchod, zjišťuju, že je spojený se sprchama… Líná huba, holé neštěstí a tak mi za 200 Kč ještě půjčují ručník, který s sebou nenosím. Proč taky? Když není možnost mytí, utěrák pozbývá smysl. Ošplouchnutí ve studánce zase nedá tolik vody, aby bylo co utírat, protože všechna voda se okamžitě vypadří na rozhicovaném zpoceném těle. A večer se otřu kapesníkem, jeho velikost je dostatečná při omezeném množství vody.

Cesta zpět do kopce je přesně tak hrozná, jak jsem si představovala. Z rozcestí Butorky pokračujeme ve stoupání dál na Veľký Javorník (1072 m) a jeden přemýšlí, jestli ta sprcha stála za to, když je mé tělo celé upocené a ulepené. Jo, rozhodně stála. Aspoň za ten letmý pocit čisoty.

Když už jsme zase úplně uvaření stoupáním, poslední dnešní kilomety si můžeme užít po vrcholovém hřebeni, na kterém se od Veľkého Javorníku až po Stratenec otevírají luxusní výhledy na českou stranu Beskyd. Výhled pro bohy. Shazujeme batohy a chvíli si ty výhledy vychutnáváme. Dokonalá chvíle v dokonalém dni. Jemný vánek lehce ovívá vařená těla a poskytuje jim nezanedbatelný pocit ochlazení. Tetelím se radostí, když přejíždím očima po obzoru, ze kterého vystupují vzdálené i blízké kopce. Nádhera. Pro tyhle výhledy do lesa nechodím, ale když se naskytnou… vychutnávám si je celou bytostí. Plachtím jako káně nad hlubokými lesy a jako vlk se proháním mezi kmeny statných smrků v honičce se sourozenci. Haúúúúú.

Pomalu přichází večer a naše spací místečko se blíží. Výrazně rychleji než západ slunce se taky z lesa noří parta snad deseti lidí, kteří jdou naším směrem. Dalo se to čekat, ale přece jen jsem si říkala, že liduprázdné kopce z uplynulého víkendu značí, že v týdnu budou stejně liduprázdné. Omyl. Pořád ještě můžu doufat, že jdou jinam než my, ale v hloubi duše vím, že jdou tam.

Docházíme ke Stratenci 1055 m n. m. Jeho dominantou je památník odboje II. světové války. Od první návštěvy si přeji tady zažít západ slunce a dnes se mi toto přání splní. Nevím, koho bych vytáhla na vícedenní vandr právě sem, takže díky, kluci. Alespoň rozhlednu na Stratenci si vychutnávám chvíli sama, než dorazí velká parta. Výhled do hor, mezi nimiž lze zahlédnout záchvěvy lidské existence, jsou úžasné.

Asi 500 metrů odsud je studánka, ale vody máme dost, takže k ní můžeme jít až zítra ráno. Zatímco večeříme, prochází kolem nás slečna se psem. Spát bude taky tady, jen si musí skočit pro vodu. Nakonec to završí tatínek se dvěma syny. Místa je tu sice pořád dost, ale hluku velké skupiny přesto není kam utéct. Ani před větrem, který tu funí s velkou silou, není kam utéct. Slečna se psem má na sobě už péřovku a já tu ještě běhám v tílku. Teplo naakumulované přes den se mě drží jako klíště.

Západ slunce se schová za mrakem, který mi ještě před chvíli přišel jako líně plující beránek, dodávající obloze tu správnou tečku pro hezkou fotku. Teď mi ten beránek zavazí ve výhledu a tak foťák sbalím a jdu se schovat před větrem, co se prohání po hřebenu a už mi začíná krást moje teplo, za kluky do lesa.

Červený záchvěv oblohy mezi stromy mě donutí ještě vytáhnout foťák a jít se přece jen podívat na holý hřeben. Tenhle výhled stojí za to. Pozoruju ho jen já, holka se psem a tatínek s kluky. Nakonec se u rodinky na chvíli zastavím a prohodím pár slov, než ulehnu ke spánku.

Usínám. Zleva jde flétna, na kterou umně hraje tatínek synům, a nese se nad kopci jak pohlazení na duši. O půl skladby opožděně se zprava ozývá zpěv, jak flétna inspiruje partu s velkým množstvím alkoholu ke zpěvu. Třetí hlas tu dělá vítr, který rámusí plachtami a kvílí ve stromech. U mě se to všechno mele v nesnesitelné směsici hluku, a tak nezbývá než nasadit špunty, pořádně se zachumlat a za chvíli usnout.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz