Trasa: Odkaz

90 kiláků. To jsem zatím nachodila s krosnou. A ne, nechybí tomu nula. Fakt to není ani celá stovka. Je červenec 2024, půlka roku za námi a já nemám skoro nic nachozeno. Týdenní dovči se přesto nezaleknu. Ačkoli… bágl má 18 kg. To už se trochu bojím. Tolik váhy na zádech bude bez tréningu asi dost znát. Jenže kde ubrat a nezkazit si dovču? Tak to asi budu muset táhnout celý.

Jsem v zastávce Krásná, Vyšní Mohelnice, hotel Visalaje. Moravskoslezské Beskydy budou dva dny mým společníkem na dovolené, se kterou jsem letos nepočítala, ale ohromně mi nahrála do karet. Natržené lýtko je skoro zdravé, letos jsem pořádně nikde nechodila a dovolené mám hromadu. Výjimečně ji nemám rozplánovanou už od jara, protože zranění trochu moje plány pozměnilo. A když se před prázdninami ozval Peťa, že má v létě celozávodku a jestli s tím něco neuděláme, nešlo tak lákavé nabídce odolat. A tak jsme něco vymysleli.

Sobota. DEN 1.

Stojím v zastávce Krásná, Vyšní Mohelnice, hotel Visalaje a už si ten dlouhý a krkolomný název začínám pamatovat. Je vedro a dusno, a sotva jsem vystoupila z autobusu, už ze mě leje a to jsem neušla ani metr. To bude ještě zajímavý. Stojím tu a těším se na tyhle dva dny v Moravskoslezských Beskydech, které budu mít jen pro sebe. Nezbedný kalendář nám trochu zamíchal kartami, když se ukázalo, že tento víkend mají být kluci tady i jinde, ale bylo mi už líto vyrážet až zítra večer a zkrátit si chození o dva dny. Plány jsem tedy trochu pozměnila, ať dnešní noc spím v penzionu a nemusím do hlubokého lesa sama, a Peťa s Ondrou se ke mě připojí až zítra večer

První metry po silnici nechávám za sebou a jsem konečně v hustém zeleném lese. Není tu ani chladněji, ani nižší vlhkost, než o fous níž v civilizaci, ale mám hroznou radost, že jsem zase na vandru. Zvládla jsem rekonvalescenci a nožka je v dostatečně dobrým stavu, aby se mohla do téhle šílenosti vrhnout: 130 kiláků za 7 dní. Pro někoho leháro, pro mě tentokrát test, zda je lýtko konečně plně připravené na mnou běžně ordinovanou zátěž.

Jdu krajem louky, kde bzučí hmyz a poletují motýli, a já nevím, kterého dřív chytat do foťáku. Ale s těžkým báglem mě to brzo unaví a marný boj o motýlího modela vzdávám. Lesy a louky se pravidelě střídají, až na mě zpoza jedné louky na obzoru vykoukne Lysá hora, Královna Beskyd. Samozřejmě ji poznávám jen podle typického televizního vysílače, ale dělá mi hroznou radost, že mohu tuhle beskydskou krásku alespoň pozorovat z dálky, když už jsem se neodvážila vyrazit na cestu přes ni. Rozhodně si nevěřím, že bych 15 kiláků a 1000 výškových metrů zvládla za světla, když se sem dostávám až po poledni. A možná by mi nepomohlo, ani kdybych měla na ten bágl nosiče.

Držím se červené značky a nad hlavou se mi honí černé mraky. Zmoknu? Nezmoknu? Nevím, ale mám to jen 8 kiláků a tak doufám, že nezmoknu. Jenže vlhkostí prosycený vzduch už nedokáže odebírat žádnou další vlhkost z mého těla a tak si skoro přeju, aby lehký letní deštík zchladil moje zpocené a přehřáté tělo. Jediná polehčující okolnost, která zabraňuje tomu, abych okamžitě padla nosem do hlíny přibitá zátěží ze zad je ta, že mě teď čeká jen klesání. Kdybych přestala hýbat nohama, určitě bych se dolů po cestě skutálela vlastní vahou a za pomoci gravitace. Ale první kilometry jsou vždy plné euforie a nadšení, takže s lehkostí, co mi náklad dovolí, šupajdím po vytyčené trase.

Na zchlazení musím počkat, až sklesám skoro 200 výškových k říčce Řečici na rozcestí Těšiňoky, ve které si mohu namočit alespoň ruce. Ne že by to pomohlo. Tady se oddělím ze zelené na žlutou až k rozcestí Poledňana a pak doprava z kopce k prvnímu stavení. Navigačně to již jednodušší být nemůže. Šlapu do mírného stoupání proti proudu Říčky, která vytváří na kamenných stupních drobné vodopádky, a těžko se mi dýchá a posunuje vpřed. Ale svah k Říčce je dost strmý a další osvěžení tu je nemožné. Zachraňuje mě kousek stínu na kraji lesa, kde odpadnu jako totální zdechlina a chvíli jen sedím a užívám si zurčení Říčky a štěbětání ptáků, sídlících v místních hustých lesích.

Na rozcestníku Poledňana samozřejmě odbočuju doprava a šlapu do kopce až k prvnímu stavení. Co to? On to není hotel? Pohled do mapy mi ukazuje, že ačkoli si většinou strany nepletu, má pamět si klidně pomotá cokoli, co do ní vložím. Naštěstí to není žádná velká chyba a oddálí mě od odpočinku sotva o 15 minut.

Za celý dnešní den jsem nastoupala jen asi 200 metrů výškových a začíná mi být jasný, že tuhle dovolenou asi nepřežiju. Proč jsem radši nejela někam do nížin? Nesnáším kopce, a když se konečně uřícená a přehrátá dovleču ke Ski arálu Gruň, jsem už totálně mrtvá. Dnešní noc na ubytování a horká sprcha mě ze všech snad bolístek vyléčí, ale jak to bude po nocích venku? Nechci ani domýšlet a radši si skočím do restaurace na něco studeného a osvěžujícího k pití. Všechny negativní myšlenky tak utopím v jahodovém džusu.

Domlouvám si bezlepkový balíček na zítřejší výlet místo snídaně a pak si jdu dát opojnou sprchu. To spaní na zemi, to mi tak nevadí, ale proč se vlastně dobrovolně vzdávám možnosti každý večer osprchovat zpocené a prachem obalené tělo v příjemně teplé vodě? Já vím, normálně se ani denně nesprchuju, tak kdo by na to při plánování dovolené myslel, že jo.

V areálu je moc milý personál, balíček na snídani dostávám jako překvapení v alobalu i s ovocem, zeleninou a sušenkama. Počítám, že to asi budou 4 namazané chleby a těším se, jak je zítra všechny zbodnu. Když odcházím na pokoj, dává se se mnou do řeči ještě pan vedoucí. Prohodíme pár slov o nezodpovědnosti lidí, kteří se ocitnou v horách, a dovolím se, zda si můžu na vařiči ráno na parkovišti uvařit čaj a snídani.

Totálně zmožená padnu na postel a poslouchám, jak otevřeným oknem cvrkají cvrčci z louky za areálem a píská do toho nějaký ptáček z lesa za budouvou. Luxus. Jako bych spala venku, jen je pode mnou příjemná matrace. Jedinou vadou na kráse se ukazuje okno, umístěné směrem do vnitřní zahrádky. Kdy ti lidi chodí spát, že jsou hluční dlouho do noci? Jako bych spala v centru města nad hospodou. Příjemné dojmy srovnatelné se spaním v lese jsou ty tam. Vedro a hluk oddaluje spánek, ale jsem dost unavená a nakonec se mi daří usnout.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz