Během cesty jsme se stavili v motorestu na poslední společný oběd, dala jsem si jejich guláš s kukuřičnou kaší s brynzou, kluci bezfantazijně kotlety. Oni vlastně nic tradičního neochutnali, kromě mititei a ciorb. Po dalších pár kilometrech začaly být vidět nejvyšší vrcholky Fagaraše, a když jsem je viděla, majestátní a zasněžené, tak jsem došla k rozhodnutí, že by bylo škoda o tohle přijít, že Rumunsko je hlavně Fagaraš, kvůli němu se tam jezdí a začala Radimovi hučet do helmy, jestli ještě nezměníme plán a nezůstaneme s kluky.

Ten nebyl proti, magistrálu jel sice před dvěma lety, ale byla to krásná vyjížďka, tak bylo rozhodnuto. Kluci měli radost, že ještě zůstáváme a mohli jsme směle začít mířit na magistrálu. Bylo vidět, že jsou kopečky v mlze a že tam nejspíš poprchává, ale stejně… Při odbočení na vedlejší jsme potkali veliké stádo krav, přecházející silnici, mezi nimi pár pořádných bejků a jen se modlili, aby se nějak nezdivočili a nezačali na nás útočit, protože jsme museli stát na místě a čekat, až přejdou. Až jsme měli cestu volnou, preventivně jsme se rozhlíželi po místě pro stanování, kam se po sjezdu uvelebíme, zase bylo vše u silnice, ale bylo tam čisto a čistá voda.

A už jsme byli na magistrále, silnice byla krásná asfaltka, samá točka a vracečka, čím výš, tím méně vegetace, stáda ovcí s ovčáckými psy a bači, poprchávalo, ale to nás nemohlo otrávit. Postupně přibývalo sněhu, na krajnicích ho bylo víc, než je moje výška a přibývalo skal. Když jsme dojeli na vrchol, zjistili jsme, že tunel průjezdný JE! Což nás hodně zamrzelo, protože teď už jsme ho projet nemohli, to by jsme se vrátili o mnoho kilometrů zpět. Z tunelu vyjíždějící motorkáři i motoristé vykládali, že je tam hodně ledu a že se musí opatrně, není totiž osvětlený a měří něco kolem kilometru.

Vrcholek, v němž je tunel vyhlouben má 2500 m nad mořem a my byli ve výšce 2200m. Druhá strana magistrály je prý ještě hezčí než ta, kterou jsme jeli my. Nahoře bylo zpola zamrzlé pleso a nádherné výhledy. A sníh a led. A docela zima. A čisťounký, svěží vysokohorský vzduch. Když jsme se dostatečně pokochali, začali jsme sjíždět dolů a já si uvědomila, že jsem dole viděla pár cestiček zajíždějících do lesa a že bychom tam mohli nakouknout a najít třeba trochu soukromější spaní. A taky že ano! Plácek jako stvořený pro naše stany, opět s ohništi, takže využívaný. Říčka čisťounká a hódně studená, vytékala z hor. To bylo naše nejhezčí spaní, u šumějící řeky, bez silnice. Po snídani jsem se už opravdu rozloučili a vydali se každý na jinou stranu, kluci směr domov, my směr Brašov a dále.

Jeli jsem opět po hlavním tahu se semafory a provozem, ale za pár hodin jsem už viděli Brašov. Nahoře nad městem, ve skalách, se skvěl nápis Brašov, zcela po vzoru Holywoodu :) Našli jsme parkoviště, tam nechali vše kromě dokladů a peněz, náš vak na nádrži byl normálně oddělávací, žádné zamykání a nikdy se nám nic neztratilo. Vydali jsme se do města, což byl úplně jiný svět, ve srovnání s městy a vesničkami, kterými jsme dosud projížděli. Je to původně saské město, malebné, s pravoslavnými i katolickými kostely, promenádou plnou restaurací a zahrádek, náměstí se stánky se suvenýry, které byly vzhledem k tomu, že je to asi 50 km od Branu, převážně drákulovské. Na jedné zahrádce jsme poobědvali, tady už ceny tak příznivé nebyly, holt turistická oblast. A že tam těch turistů bylo!

Po jídle jsme pokračovali na Bran, což je roztomilý gotický hrádek, plný balustrádiček, věžiček a terásek. O jeho obyvatelce královně Marii jsem se zmiňovala výše, i o jeho dráculovské pověsti. Interiéry jsou přístupné bez průvodce, nábytek se dochoval původní, po královně Marii. Nádvoříčko je malinké, ale malebné. Turisty se to zde taky jen hemžilo. V podhradí se to hemžilo stánky se suvenýry. Při příchodu do hradních zahrad jsem tam viděli dvě dovádějící tmavá štěňátka, která zlobila žlutou fenku a která už je kousala, asi jich měla plné zuby. Přemýšleli jsme, zda k ní patří, nebo ne, podoba pražádná. Ale při návratu z hradu jsme spatřili neupraveného pséka, očividně jejich otce, který nad nimi bděl, když si ustlaly v půlce chodníku a spaly spánkem spravedlivých. Taťka byl přítulný, hned se svalil na záda a nechal si drbat bříško, za to štěňata se ani neprobudila, jak byla dováděním znavena.

Po návštěvě hradu jsme si ještě honem dali kafe a pokračovali dále, směr Bulharsko, kde jsme měli přejít na trajektu hranice. Tato oblast Transylvánie byla nepopsatelně krásná, údolíčka a kopečky, v nich vesničky, řeky… a odpadky. Dohodli jsem se, že když jsme už jen sami dva, nebudeme riskovat spaní někde v přírodě, hlavně já jsem nechtěla, bála jsem se, a že najdeme nějaký penzion. Jak se blížil večer, jako naschvál nikde žádný nebyl a to už jsme vyjeli z hor a jeli ne zrovna hezkými vesnicemi, kde obyvatelstvo bylo opálenější a netvářilo se moc přátelsky.

V jednom větším městečku jsme na penzion narazili, ale měl hodně vyšroubované ceny, tak jsme už v šeru pokračovali, mě začínalo být úzko, když se u silnice objevil další penzion. Ceny byly přijatelné, pro zajímavost 10 euro na osobu, sociální zařízení na chodbě. Zcela čisté to tam nebylo, ale zas tak moc špinavé taky ne. Dali jsem si tam večeři, recepční a servírka uměla plynule anglicky, tak nebyl žádný problém. Akorát to bylo zrovna průmyslové městečko, takže tam smrděla nějaká továrna a to tak, že dost. Otevřít okno se nedalo a vzhledem k horku jsme se moc nevyspali. V přírodě se spalo líp.

Ráno jsme vyrazili na další cestu. Ve vesnicích měli nepěkný zvyk, který je u nás naštěstí regulován a to ten, že pálili všechno možné, občas někde doutnaly odpadky, do toho přestárlé dacie a náklaďáky, takže smrady byly velice časté. Když jsme se blížili k bulharským hranicím a trajektu, mezi Rumunskem a Bulharskem je hraniční Dunaj, chytil nás opět déšť a bouřka. Chtěli jsme těch pár kilometrů ujet i za deště, právě jsme vyjeli z vesnice, ale když se kousek od nás do silnice zapíchnul blesk, rychle jsme to obrátili a vraceli se do vesnice, počkat před domem s hromosvodem pod višní, až to přejde a natáhnout nepromoky.

Tato oblast byla velice chudá, domky neudržované a ulice špinavé, obyvatelé shrbení a sedření. Jak jsme tam tak stáli, přišla pro nás obyvatelka domku, před kterým jsme se krčili a která nás viděla, když zrovna z pole při začínajícím lijáku vedla koníka domů, jestli se nechceme schovat u nich. Tak jsme poznali i vnitřek domku - tohle pamatuju jako malá od babičky. Zahrádka, dvorek, kůlna s hliněnou podlahou, kde za zády na nás funěl koník a chrochtalo prasátko, pod nohami nám pobíhala kvočna s kachňátky (čtete správně, neměla u sebe kuřátka) a koťátko, které když jsem pochovala, strašlivě smrdělo. Byla tam stará hospodyně, mladší, co pro nás přišla a nejspíš manžel. Odhadla bych jim věk 35 + - , ale očividně lékařská a zubařská péče nefungovala, hodně zubů jim chybělo, vypadli sedřeně, ale hodní byli, nebáli se pozvat do domu cizí lidi, ještě k tomu motorkáře.

Když se vyčasilo, poděkovali jsme a pokračovali dál. Při příjezdu k trajektu se na nás vrhla smečka asi deseti psů, já opět nohy nahoře, hysterický křik nezastavuj, nebo nás sežerou, do toho pán vydávající lístky volal, že nám nic neudělají a že zastavit musíme. Jak přestala motorka vrčet, psi se uklidnili a šli si po svým. My dostali lístky a mohli k okýnku, koupit další lístky a ukázat celníkům pasy. Trajekt byl takový ten ošklivý říční, veliký, samý kov a kamion. Byli jsme před nimi se svojí motorkou jako mravenci. Oblast těch padesáti kilometrů, co jsem museli Bulharskem projet na Srbsko byla moc ošklivá, chudičká a špinavá (vesnice, příroda krásná) a už jsme byli na hranicích se Srbskem.

Zde jsem měla další pěkný psí zážitek. Bulhaři nás odbavili a blížili jsme se k Srbům, kde na nás doráželi další dva psi a vzhledem k tomu, že jsem měla jen rifle, ne motokalhoty, protože bylo teplo, bála jsem se kousnutí a zase jsem pokřikovala na miláčka, ať jede a psi jsem se snažila, láska ke zvířatům, neláska ke zvířatům, odkopnout, což se mi nedařilo. Celníci to pozorovali a vůbec žádná snaha o napomenutí. Když jsme zastavili, čoklíci se uklidnili a byli to celkem milé lištičky. Po zkontrolování pasů nás celník odeslal ještě k okýnku nahlásit, že nemáme nic k proclení a mával kamsi za závoru.

Tak jsme nastartovali, psi zase na lýtkách, popojeli pár metrů, závora se nezvedala, ale mezi zdí a závorou byl prostor na motorku, tak jsem volala, ať jedem, že nás jinak čoklové hnusní pokoušou a miláček ze mě zpitomělý jel. Jak byla motorka široká, urvala nám jeden vak, tak jsme stejně museli zastavit a sesbírat to. Když motorka nehrčela, čoklové dali pokoj a celníci jen kroutili hlavou a lámali se smíchy. Když jsem dali vše do pořádku, jeli jsem dál. Srbská příroda je nádherná, jeli jsem horami, zde už nebyly salaše ani stáda, ale samé skalnaté kopečky a pod nimi i pod silnicí hluboké srázy s modrými říčkami. Občas na vrcholku nějaká zřícenina.

Projížděli jsme neosvětlenými tunely, vyhloubenými ve skalách a začali stoupat výš a výš. Měli jsem v plánu dojet do jednoho kempu, který byl na mapě u termálních lázní, ale to jsem nestíhali, tak jsem museli hledat něco jiného. Ale vzhledem k tomu, že jsme projížděli mimo obydlí, vypadalo to bledě a to už se začalo šeřit a na hory padal mrak a mlha, my skoro neviděli před sebe a jak miláček přiznal, už i jemu bylo úzko. O mě nemluvíc, já byla vynervovaná, kde tam hlavu složíme, kde nás tam kdo přepadne, nebo zvěř roztrhá. Ale měli jsme štěstí, vynořila se cedule s upoutávkou na hotel.

Odbočka k němu byla rozbitá silnice, vedoucí někam do lesů, to nám na náladě moc nepřidalo. V tom se před námi vynořil velký hotel s hřištěm a prolézačkami a spoustou lidí, kteří tam měli zrovna nějakou akci a dovádělo tam plno dětí. Zatrnulo nám, že nebude místo, ale bylo. Zde nás to stálo 15 euro na osobu a hotel byl čistý, se sociálním zařízením v pokoji. V Srbsku používají azbuku a cyrilici, takže z jídelního lístku posléze nebylo snadné si vybrat a číšník nám musel předčítat, protože to ani jeden z nás nebyl schopen přečíst.

V této zemi mají obrovské porce, běžná porce masa je 350g, takže po objednávce pstruha, čerstvě vyloveného z kádě a výborně připraveného, nám každému donesli ryby dvě, včetně přílohy. Před tím jsme už snědli každý půl litru husté polívky a šopák, tudíž jsme byli nacpaní k prasknutí. A ty ceny! Skvělé. V noci nás sice rušil večírek, ale i tak to bylo fajn. Ráno jsem si dali ještě kávu a snídani, tady jsem jedla ten nejlepší balkánský ovčí sýr.

Minulý díl najdete zde a fotky tady...