Až se přestěhujeme. Až budeme mít lepší práci. Až odejdou děti. Až budeme mít víc času. Až budeme v důchodu. Až.

Pořád čekáme, až. Až se něco změní, tak si ten život konečně budeme užívat. Až dosáhneme určitého cíle, začneme s koníčky, pojedeme na vysněnou dovolenou. Prostě AŽ.

Některá „až“ samozřejmě dávají smysl. Až mi bude 18, udělám si řidičák. Až se mi zahojí zlomená noha, začnu zase chodit na procházky. Některá až se prostě vyčekat musí, ale o těch dnešní článek nebude. Bude o těch, která odkládáme, protože nemáme odvahu z „až“ udělat „teď“.

I mě se totiž týká fakt, že až se některé skutečnosti v mém životě změní, tak i já se něčeho dočkám. Skutečnosti, které bych mohla sama dělat hned, ale čekám, až se mnou budou mít kamarádi čas jet na vandr. Sama jet totiž nechci. Bojím se spát sama v noci v lese.

Tohle „až“ ovlivňuje můj život a moji organizaci víkendů víc, než si uvědomuju. Ale poslední týdny ve mně díky postrčení od kamaráda dozrává tvrdá realita. Ve skutečnosti mají všichni prioritnější věci na své víkendy, než aby jeli zrovna se mnou na vandr.

Nechci tímto křivdit svým nejbližším, ti by si čas našli, ale nebaví je zrovna moje forma ideálního víkendu. Vlastně tím nechci křivdit nikomu. Je logické, že lidé upřednostňují své partnery, rodiny, děti, nebo jejich milované koníčky, které jsou prostě zajímavější, než vandr. Vandry jsou pro většinu lidí spíš okrajová záležitost do horkých měsíců, ale ne milovaná činnost v kteroukoli roční dobu.

A já svoje víkendy plánuju podle toho, až někdo bude mít čas a chuť jet na výlet se mnou. „Až“ ovládá životy většiny z nás, ať si to uvědomejeme, nebo ne. A tak i já čekám, až budu moct jet na vandr s kamarády. Nebo až se naučím spát sama venku. Už zase jen „až“.

Ale já na tom svém „až“ pracuju. „Až budou mít kamarádi čas“ patří do těch skutečností, které já nijak neovlivním. Ale až se naučím spát sama venku, to se samo od sebe nestane. Na tohle „až“ bych mohla čekat věky a nikdy bych se ho nedočkala. Tohle „až“ totiž musím ovlivnit sama. Letos tedy po krůčcích měním „až“ v „teď“.

Dřív jsem o víkendech netrávila tolik času venku a tak mě nikdy nenapadlo, že se budu muset naučit samotné nocování zvládat. V posledních letech mi ale na mysl přichází myšlenka, že by to mnohé ulehčilo. Letošní rok mi ukazuje, že je to jediná cesta, jak moct být venku, kdy chci já, a ne kdy mohou moji kamarádi.

Vizovické vrchy, červenec 2025

Pořád se sama venku spát bojím, ale dovolená na Slovensku mi ukázala, že se to dá zvládnout, ačkoli to nemusí být komfortní. Tak si občas vyhlédnu v mapě místo, kde by to asi šlo. A když v noci zjistím, že tady by to nešlo a dočkat rána je stresující, učím se tím alespoň to, jak poznám, které místo je mi milejší a které ne. Až budu mít dostatečný vzorek nocovacích míst, budu umět i z mapy lépe odhadnout, kde se mi bude dobře spát. A tak na tom letos pracuju.

Třeba ve Vizovických vrších.
Trasa: Odkaz

Ve Vizovických vrších se mi dobře nespalo, celou noc jsem měla zlé sny a budila jsem se, takže jsem vyměkla a druhou noc si nejen kvůli hrozivým nočním bouřkám zamluvila penzion. Další den k večeru ale dorazil můj kamarád, takže mě čekalo relativně klidné spaní a k tomu jsem měla tu čest a potkala neohroženou cestovatelku a fotografku, paní Alenu, jejíž web sleduji už dlouho.

Zažili jsme spolu krásný západ slunce na rozhledně Vartovna a já jsem moc ráda, že jsem mohla paní Alenu nejen osobně poznat, ale že jsem měla i odvahu se jí zeptat, zda je to vážně ona. Přece jen identifikovat lidi podle foťáku a krosny může být dost riskantní, i když čtete dotyčného blog celkem pravidelně a o jeho výbavě máte přehled. Asi proto, že nosí stejný batoh jako já a fotí stejnou značkou fotoaparátu, jako já, tak si to dobře pamatuju :-)

Je to náhoda, že letošní rok, který patří prvním krůčkům do neznáma a překonávání sama sebe, potkám ženu, která sama cestuje nejen po Čechách, ale i v zahraničí?

Tenhle experiment nedopadl moc dobře, ačkoli jednu samonoc jsem venku strávila. Možná byl ale úspěšný, protože mě neodradil a ukázal mi, že pokud mi místo večer nevadí, v noci to může být jinak.

Další spací cíl jsem si vybrala náhodně z mapy tak, abych jej měla v dojezdu po práci a mohla být druhý den brzy doma.

Ždánický les.
Trasa: Odkaz

Na spací místo jsem utíkala s bouřkou v patách, ale stihla jsem to za sucha pod střechu rozhledny, kde jsem v pohodě přečkala nejen bouřku, ale i noc. V čem byla tedy tahle noc jiná? Nebyla v lese.

A tak musím jen víc a dostatečně trénovat, a třeba až budu mít za sebou třeba 20 samonocí, už to bude rutina a já nebudu muset spoléhat na kamarády. Až.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz