Nejmenší kontinent světa je geologicky ten nejstarší, tedy v téměř nepozměněné podobě. Proto je převážně placatý. Kopce a hory byly úspěšně za ty tisíce milionů let počasím oderodovány. A tak rozsáhlá území jsou tvořena jakýmisi tabulemi, tu a tam i přes 500m nad hladinou mořskou. Jediné souvislé pohoří o kterém by se dalo takto hovořit je "Velké předělové pohoří" na východě kontinentu co se táhne od jihu k severu nedaleko pacifického pobřeží v délce téměř 3 700 km. Vlastně i my bydlíme v části tohoto pohoří. Modré hory jsou jeho součástí.

Australské krasové oblasti se nacházejí po celém kontinentě a každý stát se chlubí tím co má. Hodně jeskyní je zpřístupněno veřejnosti k jejich obdivování, avšak ty nejkrásnější jsou ke shlédnutí jen speleologům, kterým se také říká jeskyňáři, špeluňkáři a nebo macaráti jak jsme kdysi, ještě v Brně, tyto milovníky temnot nazývali když nás občas požádali abychom jim přelezli obtížná místa a upevnili fixní lana a jiné pomůcky k snazšímu a bezpečnějšímu postupu tou podzemní krásou, abychom pak společně skončili v nejbližší hospodě, kde tito milovníci podzemních děr zaplatili horolezcům patřičnou úlitbu. Spokojenost na obě strany.

Klokánie se mezi jiným honosí i nejrozsáhlejší vápencovou tabulí na světě. Nachází se na jihu kontinentu a táhne se od přístavu Lincoln v Jižní Austrálii k západnímu pobřeží kontinentu u Indického oceánu. Její střed se nazývá Nullarbor plain, což znamená pláň bez stromů. Tato tabule byla vytvořena v době Devonské, tedy před 320-280 miliony lety, aby pak před pouhými 20-25 miliony lety byla vyzdvižena do své nynější výše.

A tak útesy bizarních tvarů a vyšší než 100 metrů spadají do jižního moře. Ano, je to tam brutálně placatá krajina, kde je nejdelší přímá železniční trať na světě. Po 487 km koleje jedou přímo bez zatáček a stoupání a nebo klesání. Je to součást železniční spojnice východního pobřeží s se západním. Takový výlet vlakem vezme 3 noci a ze Sydney do Perthu ujedete 4 352 km. Takže to není žádný japonský "bullet train" a nebo francouzský TGV, ale zdejší domorodý "Indian Pacific", jedoucí po trati o kvalitě kde překročení rychlosti 100 km/hod zavání vykolejením. Skoro jako Transsibiřská magistrála blahé paměti.

Takže cestou je dost času pozorovat nekonečnou vápencovou rovinu beze stromů. Kam se na železnou dráhu hrabe asfaltka, která je naprosto rovná pouhých 146,6 km. Asfaltka to ovšem je jen posledních 20 let. Předtím to byla prašná cesta občas urovnaná skrejprem a nebo buldozerem. A když náhodou zapršelo, tak se nikam nejelo pro bezedné bláto. Zakempovalo se na fleku a čekalo 2 - 3 týdny než byla cesta opět vysušená a sjízdná. Proto tehdy nikdo na outbacku nevyjížděl autem na cestu, třeba jen k sousedovi pouhých 300 km daleko, bez kompletní výbavy na kempování, zásobami jídla a vody na 3 týdny a kupou náhradních dílů.

Protože krajinu na Nullarbor plain tvoří vápenec který je rozpustný vodou, tak v tabuli jsou srážkovou vodou za miliony let vyhloubeny jeskyně. Jsou v krajině zasazeny naprosto neočekávaně. V zemi je prostě díra jako hrom. Jen do ní spadnout. Však v některých byly nalezeny vyschlé, suchým počasím mumifikované zbytky prehistorické fauny. V těchto děrách, jak je ve vápencových oblastech zvykem, vodou rozpuštěný kalcit a nebo někdy aragonit opět krystalizuje do útvarů které s úžasem obdivujeme. Pouštní charakter této gigantické roviny nám právě díky počasí, kdy tam skoro neprší (roční průměr kolem 200 mm) zachoval i četné meteority, které se tam nacházejí v neobyčejném množství. A to do váhy i několika tun.

První krasové jeskyně jsem prolezl se zdejšími špeluňkáři už v roku 1969. Byly to jeskyně jménem Colong, kolem 300 km jihozápadně od Sydney a právě v tom Velkém předělovém pohoří. Krasové oblasti jsou v této oblasti velice lokalizované, někdy jen jeden kopec a nebo údolí. Jinak je to velice stará žula jako podloží ve většině pokrytá sedimentárním pískovcem. Jeskyně jsou, na rozdíl toho na co jsme byli zvyklí doma, převážnou dobu roku suché. Přesto oplývají známou výzdobou stalaktitů, stalagmitů, stalagnátů a všemi četnými jinými kouzelnými útvary s ještě kouzelnějšími jmény.

Jako třeba heliktit, který roste všemi směry, tedy se kroutí nahoru, dolů a do stran ale jeho výsledný směr je téměř vodorovný. Obvykle je štíhlý jako brčko, ale dovede být i metr dlouhý, než se vlastní vahou ulomí. Dovede však vytvářet i jiné fantastické tvary. Snad nejkrásněji vyzdobená krasová jeskyně kterou jsem kdy poznal je jeskyně Krále Šalomouna na Tasmánii u osady Mole Creek a tato je přístupná veřejnosti. Avšak vůbec nejkrásnější je nádhera v jeskyni Kubaj Chán ve stejné oblasti. Tato však není ke shlédnutí veřejnosti. Je impozantní jak svojí rozlehlostí a ohromnými dómy, největší se jmenuje Xanadu (přes 30 m vysoký), tak úchvatnou výzdobou která napoprvé vyrazí dech i těm co už něco podobného spatřili.

My máme nejblíže ke krasovým jeskyním jménem Jenolan. Tyto jsou opět součástí Velkého předělového pohoří a asi 250 km od Sydney na západ. Tyto jsou zpřístupněny veřejnosti už od poloviny 19. století, avšak bílým mužem byly objeveny už v roku 1838. Nacházejí se v hlubokém údolí, kam vede úzká silnička kroutící se jako had po strmém úbočí velkého kopce. A to je také domorodé jméno místa, protože Jenolan znamená "velký kopec" v řeči domorodců co v této oblasti žili po nejméně 20 000 let. Jistě znali krásu jeskyní a přilehlých údolí po mnohá staletí. Svědčí o tom jejich prehistorické nástěnné malby v některých jeskyních.

Jedno z nejkrásnějších údolí je to, kterým odtéká říčka Jenolan jinak také známá pod názvem řeka Harrisova. Jistě to je podivné, že jeden vodní tok má dvě jména, ale to je tady u klokanů celkem normální. Obvykle byl dolní tok objeven jindy než horní tok a každý byl pojmenován jiným jménem, aby se později přišlo na to, že to vlastně je jedna a ta samá řeka. Jména zůstala. Proto Jenolan /Harry's river a nebo Nepean/Hawkesbury river a tak podobně. Říčka Jenolan, ještě než opustí areál zpřístupněný veřejnosti, vytváří krásné modré jezírko "The Blue Lake" jehož voda je kalně modrá díky v ní rozpuštěným minerálům. Říčka pak protéká jedním z nejdivočejších a nejhlubších kaňonů v Modrých horách.

Cesta je možná jen korytem, kde se často plave přes četné tůně. A to jen tehdy když neprší. Po dešti to tu zavání utopením. Břehy tvoří místy až několik set metrů vysoké skalní stěny. Po třech dnech neobyčejně obtížného přelézání balvanů, skalních prahů a naplavených kmenů stromů, plavání a brození se masochista který se vydal na tuto dobrodružnou cestu dostane k soutoku s řekou Coxovou, odkud to už je jen 4-5 hodin chůze bušem a do óóóbrovského kopce na farmu ke Carlonům, kam se už dá dojet autem.

Tyto jeskyně, jako ostatně většina ostatních v této oblasti (Abercrombie a Wombeyan) vytváří celou soustavu a nebo systém jeskyní, ne nepodobnou těm v Moravském krasu. Jsou však údajně nejstaršími zpřístupněnými krasovými jeskyněmi na světě. Je jim 340 milionů let. Zpočátku jsme si mysleli, že jejich výzdoba nedosahuje krásy, bohatosti a rozmanitosti těch nám důvěrně známých z Moravského krasu, až nás kamarádi jeskyňáři co tu byli na návštěvě vyvedli z omylu. Asi jsme si ty "naše" domácí ve vzpomínkách zidealizovali.  

A tady je pár odkazů pro ty co mají zájem a vládnou angličtinou. A ne nadarmo se říká "obrázek řekne víc jak tisíc slov."

http://www.angelfire.com/nv/davepage/cavingtas.html fotky stojí za shlédnutí

http://www.jenolancaves.org.au/general.asp?tb=j_general najděte si na stránce vpravo nahoře fotogalerii pěkné

http://www.jenolancaves.org.au/j_history.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Nullarbor_Plain

http://www.nullarbornet.com.au/ když tam nemůžete osobně tak aspoň virtuálně, průvodce i s obrázky po místech kde ani dingo nedává dobrou noc.