ROZCESTNÍK: Albánie a země přilehlé (1)
Účastníci:
1. Jawa 650, na ní Radim a kocourová
2. Aprilie Pegasa, na nich dva Jirkové, pražský a boleslavský
3. Jamaha XT, na ní Zdenďa
Plánovaná trasa: ČR – Slovensko – Maďarsko – Chorvatsko – Bosna – Černá Hora – Albánie – Makedonie – Kosovo – Srbsko – Chorvatsko – Maďarsko – Slovensko – ČR
Když jsme na místo v podvečer dojeli, zjistili jsme, že tam žádný kemp není, ale že tam buď někdy byl, nebo se teprve chystá – byla tam rozestavěná budova a nějaké lavice se stoly a u nich hodující lidé. Těch jsme se zeptali, zda si tam můžeme postavit stany a přespat. Bylo nám řečeno, že ano, ale musíme se přidat k hodování. 
Nejdříve jsme se žinýrovali, ale když jsme byli opakovaně při stavění stanů zváni, tak jsme šli a dobře udělali. Byla to skupina Chorvatů z přilehlé vesnice, opékajíc si selátko za pomocí mlýnského kola na potoce, který tudy protékal, a které jim točilo grilem. Maso bylo výborné, též nabídnuté domácí víno, které bych nazvala spíše alkoholickou šťávou – bylo z borůvek či ostružin a také po nich chutnalo a kterého jsme se trochu báli, co nám z něj ráno bude, navíc, sotva člověk trochu upil, už měl kalíšek doplněný, ale bylo to vše v pohodě.
Česko-chorvatsky jsme pohovořili a až se dojedlo, tak se místní sbalili a nám popřáli dobrou noc. Našli jsme tam i kohoutek se studeno vodou, takže nocování s veškerých komfortem.
Ráno cesta vedla do Bosny, kde jsme našli kemp u Sarajeva, ve městečku Ilidža, pěkný, velký, čistý, velice dobře vybavený a večer šli na místní promenádu na večeři a pochutnali si na jakémsi bramboráku s kajmakem a slaných vdolkách též s kajmakem a pršutem – až se nám dělali z té dobroty boule za ušima.
Ráno návštěva Sarajeva, historického centra, které je převážně muslimské, ale i tak je tam místo pro kostel katolický, pravoslavný i pro synagogu-Obchůdky nabízejí orientální zboží a sladkosti, např. místní želé, které je opravdu výborné. Sarajevo leží v údolí a kopce obklopující město jsou posety hřbitovy – válečnými i civilním, který má pět částí s vlastními kapličkami, čtyři jsou pro každou z církví a jedna část a kaple pro ateisty.
Samozřejmě jsme navštívili i místo, kde nám zastřelili Ferdinanda, je tam pamětní deska. Po prohlídce a obědě jsme frčeli na jih, směr Černá Hora, kam se nám však dojet nepodařilo a zakotvili jsme asi 15 km od hranic, na místě, kde před třemi lety nebylo nic a dnes několik kempů, včetně jednoho vodáckého, kde nám byla nabídnuta možnost si zaraftovat.
Někteří z nás se zprvu bránili, abychom neztráceli čas, ale při pohledu na mléčně modrou krásnou řeku Drinu, obklopenou skalami a divokou přírodou, jejíž kaňon je dle slov průvodce druhý nejhlubší na světě, nakonec souhlasila většina a na ráno jsme si raft zamluvili. Poprosili jsme o večeři pro tři lidi, a i když nám tvrdili, že je předchozí turnus vyjedl, tak že ale zkusí něco najít a za hodinku jsme dostali talíř šesti ryb, mísu karbenátek, mísu opečených brambor, salátu a jakéhosi sladkého pečiva a všech pět nás s tím mělo co dělat. 
Ráno v osm nás navlékli do neoprénů, vest a helem (byla celkem zima, takže jsem málem svého rozhodnutí raftovat litovala ) a vyvezli nás po příslušných formalitách za hranice Černé hory a tam cestou necestou – spíše necestou, svezli dolů do údolí k řece. Začali jsme na řece Taře, která měla 4°C, na hranicích se stékala s Pivou a dál pokračovala jako Drina, ta měla už 8°C. Mléčně modrou barvu měla ze sněhu, který brala z hor.
Sjížděli jsme 25 kilometrový úsek a bylo to nádherné – ta příroda! Ta řeka! Občas peřeje. Průvodce, sympatický chlapík, nám udělal zastávku u malé plážičky a vyvedl nás do skal, kde byly vodopády s jezírkem, ve kterém jsme se smočili a ve kterém byla voda stejně studená, jako v řece a když zatekla za neoprén, bylo to opravdu "móc“ příjemné.
Když už jsem v tom koupání byli, tak jsme okusili i studené vody řeky. Všude kolem byl národní park a centrum nabízí i několika denní sjezdy, včetně výletů do NP. Od průvodce jsme se dozvěděli, že bosenská vláda podnikání nijak moc nepodporuje, podnikatele přiškrcuje vysokým daňovým zatížením, ale že sjíždění této řeky je jeho velkým koníčkem. Cena byla proto velice příznivá a zážitek úchvatný.
Naobědvali jsme se z vlastních zásob, překročili hranice a sjížděli k Podgorici, kde jsme složitě hledali spaní za vesnicemi, nakonec nás v jedné vísce paní hospodská poslala do polí, kde jsme mohli zakempovat. Tam jsme také zjistili, že Jawa má defekt a to popraskané dráty ve výpletu zadního kola a že se bude muset v Podgorici sehnat servis a něco s tím udělat, jinak by se mohlo zadní kolo rozskočit. Další zpoždění!
Večer jsme seděli u stanů, desinfikovali útroby slivovicí, poslouchali žabí koncert (byli jsme u řeky) a pozorovali zelené světlušky, kterých byly stovky a stovky. Později začalo pršet a to pokračovalo s přestávkami až do rána. Dali jsme si limit, že v jedenáct nejpozději balíme, déšť nedéšť, ale počasí se smilovalo a úderem jedenácté pršet přestalo, takže hurá do Podgorice.
Tam jsme se horko těžko domlouvali, servis neexistoval, byli jsme posláni k prodejně skútrů a motorek kdesi na špinavé, odpadků plné periferii a tam nám prodavač poradil, kam zajet. Sundali jsme z motorky bagáž, Radim jel, kam byl poslán a my ostatní na něj čekali 5(!) hodin, někteří (já) bez jídla a pití. 
Kluci byli smíření s údělem, já zuřila, pofňukávala a kopala do všeho kolem (ne a ne být v očekávané Albánii, hladová, žíznivá, v neestetickém prostředí) a klukům jsem zajisté notně lezla na nervy. Prodavač nevím, co si myslel, každopádně po nějaké době přišel a obdaroval mě pěkným červeným tričkem, které jsem si tedy v podstatě vyfňukala.
Radim nakonec po čertech ďáblech dosáhl alespoň toho, že mu dráty svařili, nové k sehnání nebyli a mohli jsme opět v okolí Podgorice hledat spaní, protože byl téměř večer. Poradil nám místní policajt, poslal nás za město k soutoku řek, kde byl pěkný prostor s měkkou trávou a kousek k řece, studené, ale modré, na ošplíchnutí.
No a ráno, konečně, konečně na hranice s Albánií! Před hranicemi jsme trochu bloudili kolem Skodërského jezera, které je hraniční, a optali se dívčiny, vedoucí kravky na pastvu, kudy k hranicím a odpověděla nám překvapivě plynnou angličtinou, až jsem se zastyděla za svoji jazykovou nevybavenost, když i pasačka krav na pomezí Montenegra a Albánie je schopná v cizím jazyce komunikovat.
Čekala jsem, co nám do toho zase přijde, ale nakonec jsme je přece jen, po mnoha obštrukcích a vyplňování formulářů, překročili. Ještě jsem tam stačila potkat při procházce za keříky pěknou, bratru dvaceticentimetrovou želvu, která si to štrádovala na pomezí obou zemí.
Fotky jsou k vidění pro všechny díly na adrese: http://kocourova.rajce.idnes.cz/
Při vkládání se mi trochu zpřeházely, ale jsou očíslované, takže je možné si je prohlídnout po pořadě.
