ROZCESTNÍK: Albánie (4)
Chtěli jsme jen vyměnit peníze, ale vzhledem k tomu, že byla neděle, nezadařilo se, takže další platby toho dne jsme museli provádět v eurech, s čímž naštěstí nebyl problém ani na benzinkách, ani v restauraci. Od Sarandë už vedla pěkná silnice.V restauraci před Butrinti, kde jsme před návštěvou ruin obědvali, jsme si mohli vybrat, zda chceme vrátit v eurech, nebo v lekách – čímž bylo vyměněno. Prohlídky měst, nebo přírodních krás absolvujeme tak, že se z motooblečků převlíkáme, nebo už jedeme jen v riflích. To jsem udělali i tady. 
Butrinti je hodně zachovalé antické město, takové malé Pompeje, vzniklo asi někdy ve 4. století př.n.l. a je zapsáno v UNESCO. Voní tam eukalypty a mezi ruinami cvrkají cvrčci a kolem je cítit klid a mír.
Země nemá dostatek prostředků na udržování památek, takže zdejší mozaikové fresky nejsou pro návštěvníka viditelné, protože jsou schované pod vrstvou písku, který je má chránit, prohlédnout si je lze jen na obrázcích a fotkách. Město leží na malém ostrůvku v moři a na nejvyšším místě se rozkládá pevnost, v níž je muzeum a která stojí na tehdejší akropoli. Vstupní věž pochází ze 16. stol. Tyhle ruiny za návštěvu určitě stojí a jejich velké plus je, alespoň mimo sezónu, že se nikde nesrážíte s davy dalších turistů. To je vlastně plus celé Albánie, včetně pláží.
Po prohlídce města jsme nasedli na oře a pokračovali dále, směr Modré oko, což dříve bývala rekreační oblast pouze pro vyvolené a obyčejní lidé tam neměli přístup, takže kolem jezera jsou ještě zbytky rekreačních chatek, dnes však nevyužívaných. Přilehlá restaurace zeje prázdnotou a nabídka tomu odpovídá. Modré oko je vlastně podzemní pramen, který vyvěrá z několik desítek metrů hlubokých podzemních jeskyní, které nebyly ještě dostatečně prozkoumané a název má proto, že když stojíte nad ním, vidíte, že uprostřed je voda tmavě modrá, jako duhovka a po okrajích světle modrá.
Je to krásné místo uprostřed lesů, ale místní je hojně využívají k výletům a dostaveníčkům, tudíž kolem jezera bylo smetiště a vzhledem k pokročilému času nám nezbylo nic jiného, než si na té skládce rozdělat stany – samozřejmě po dovolení se u provozního restaurace. A také jsme museli snést, že kolem nás neustále někdo chodil. V pozdní večer a v noci tam však byl klid, až na kvákání žab a také zde bylo plno světlušek, tentokrát oranžových. Ráno, když jsme se balili, přišel tam mladík s pytli a začal veškeré ty odpadky uklízet, tak jsme místo nejspíš navštívili v nevhodnou dobu, před úklidem. Po úklidu už krásu místa nenarušovalo nic.
Naše další cesta vedla do Gjirokastru – města zapsaného v UNESCO. Jeli jsme hlavním tahem mezi kamiony, ale bylo to rychlé a cestou jsme se zastavili v restauraci u silnice, kde nám jídlo nabídli zajímavým způsobem a to tím, že nás vzali do kuchyně, tam nám ukázali z kůže stažené jehně (nebo kůzle – to jsem nepoznala) a my měli kývnout, jestli to chceme a pak nám postupně vkládali do úst sýr, zeleninu, jogurt a další a my měli opět kývat buď ano nebo ne – prostě i bez znalosti jazyka jsem se domluvili:)
Po obědě jsem tedy pokračovali a dojeli do Gjirokastru, rodného města Envera Hodži, kde je znovupostavený jeho rodný dům, v němž je etnografické muzeum a je zde možné vidět architekturu domů zevnitř. a také vzpomínku na albánského spisovatele Ismaila Kadare, jehož dům byl zničený požárem. Město i hrad pocházejí ze 13. století, je moc pěkné, typická stará albánská architektura, domy z 19. století jsou z kamene, s šedými břidlicovými střechami, vystavěné terasovitě a nalepené na sebe.
Hrad je přístupný jen částečně, potřeboval by velikou dotaci na opravy, uvnitř je vojenské muzeum, ze kterého za nepokojů v devadesátých letech zmizely použitelné zbraně a na nádvoří prý za války sestřelené americké letadlo. Udělali jsem tady i nákup suvenýrů v obchůdku, kde prodávali ruční výrobky zdejších umělců, a výtěžek šel na podporu kulturních památek. Máme např. popelník ve tvaru bunkru s oddělávací kupolí.
Z Gjirokastru jsme směřovali napříč k řeckým hranicím a dále jeli podél nich. Hraniční hory jsou nádherné, s vrcholky zasněženými a vede jimi kupodivu pěkně udržovaná asfaltka, hodně úzká, samá serpentina a lemovaná pomníčky. Těch bylo všude u silnic hodně a byly bytelné, jako na hřbitovech a přemýšleli jsme, zda to jsou lidé, kteří se zabili při autonehodě, nebo kteří byli zabiti při nepokojích. To jsme však nezjistili.
Toto byla snad nejkrásnější oblast, kterou jsme projížděli. Radim si vzpomněl, že před lety někde odbočili z cesty a spali u přírodního termálního pramene a kupodivu odbočku našel, nebyla nijak značená a byla to polňačka. Jeli jsme podél řeky, kolem se vypínaly skály a pásly ovce a dojeli jsme k pramenu, kde se pár lidí už koupalo. Pramen vyvěrá z podzemí a jeho teplotu neodhadnu, není horký, ale je příjemně teplý a voda hnědá, hodně železitá.
Byl tam udělán přírodní bazének, ze kterého vtékala voda do řeky, která byla taky teplá, ale s velkým proudem. Nad řekou byl vystavěn starý kamenný most. Kolem bylo plno prostoru, takže jsme našli další ubytování, se vším komfortem – tedy s teplou vodou:) Tohle bylo to úplně nejhezčí spaní z celé dovolené. Lidi odjeli a my tam zůstali sami, jen s přírodou.
V noci jsme poslouchali další žabí koncert, a byly to žáby opravdu hodně hlučné a když jsem se v noci vzbudila, bála jsem se vylézt ven, protože podle těch zvuků jsem si představovala hned u stanu aspoň metrového tvora. Ráno kolem nás prošel – kde se vzal, tu se vzal, nikde žádná cesta, jen skály – kluk se stádečkem oslů. A když jsme potom odjížděli, provázel nás chvíli párek dravců – nádherný pohled na pozadí zasněžených kopečků. 
A zase jsme projížděli horami a mířili k Ohridskému jezeru, které je částečně v Albánii a částečně v Makedonii. Ohridské jezero je unikátní tím, že je nestarší a nejhlubší (až 300 m) v Evropě, je vytvořené pohyby v zemské kůře a vyvinuli se v něm některé živočišné druhy, které nikde jinde nežiji, např. ryba koran, která je v Makedonii zákonem chráněná a zakázaná lovit a v Albánii je to vyhledávaná lahůdka. Před třemi lety byla volně lovená, dnes se kusy do restaurací pěstují v sádkách.
Dali jsme si ji také a byla moc dobrá, i když jako jídlo nejdražší v Albánii. U jezera postává spousta výrostků, kteří na projíždějící mávají trsy třešní a ulovenými rybami. Jsou zde také pěkné restaurace, které se tyčí přímo nad jezerem, jsou to v podstatě taková mola. Po občerstvení jsme pokračovali na makedonské hranice, kde jsme měli u jezera v mapě vyhlédnutý kemp.
Ten jsme našli, ale byl nevalné úrovně, teplá voda tekla jen v jedné sprše, jinde byla vypnutá, toalety byly nechutné zašlé a špinavé šlapky, které se musely splachovat hadicí, a vůbec celé sociální zařízení bylo vybudováno nejspíš ze starého chléva, protože bylo plné vlaštovek a od nich pěkně pokakané.
Ale jinak tam bylo hezky, jezero bylo teplé a koupel v něm příjemná. Provozní nám poradil prý kilometr vzdálenou restauraci, kam si můžem zajít. Měl špatný odhad, protože to byly kilometry minimálně tři, ale cestou bylo nějaké poutní místo, s pěknou kapličkou a křížovou cestou ve skále, s nahoře zářícím křížem. Už byla tma a bylo to osvětlené a vypadlo to kouzelně. Cestou nás provázely skřeky žab, které tady nekvákaly, ale srozumitelně vyslovovaly brekeke. Ale fakt!
V restauraci jsme byli sami a vypili jim celou zásobu piva (na každého dvě, zas tak moc jich tam neměli:)). Při objednávce nám číšník nejprve donesl jen třetinky a divil se, že chceme půllitrové, ale když jsem mu řekli, odkud jsme, jen se s pochopením usmál. Pivo bylo makedonské Skopsko a bylo dobré. Ráno jsem se ještě vykoupali v Jezeře a pokračovali dál.
V plánu bylo jet nejkratší cestou, která vedla přes Kosovo, kam se nám však nepodařilo dostat, protože na hranicích byli velmi nepříjemní a navíc chtěli nemalou sumu za pojištění, protože u nich neplatila Zelená karta, na což jsme jim z principu nechtěli přistoupit, tak jsem se vrátili zpět na makedonské hranice (zdejší celníci se jen s pochopením usmívali a pokyvovali a dělali nepěkné posunky směr kosovští) a museli si hodně zajet přes kus Makedonie a Srbska. Tak se nám podařilo projet Skopjem, zrovna v době, kdy tam probíhaly volby a už daleko před městem bylo vidět auta plně naložená povykujícími a vlajkami mávajícími lidmi.
Ve Skopje byl značný chaos, kosovští Albánci jezdili na všem, na čem se dalo, byly jich plné autobusy, motorky, auta, pokřikovali a všude vlála jejich vlajka. Makedonská města jsou všechna hodně divoká a převážně muslimská, alespoň v místech, kde jsme byli my. Dle toho, co jsme viděli, je Makedonie o dost zaostalejší a divočejší, než Albánie, což bych nečekala, a jejich patronem je také Skanderberg, stejně jako v Albánii. Tady bych se sama po ulici jít neodvážila, protože jsem si všimla, že muži se dívali hodně nepříjemně, občas dělali lascívní gesta a házeli žhavé pohledy i do helmy.
Jak jsou zvyklí na zahalené ženy, tak dokážou asi jen z očí vyčíst leccos. Příroda v Makedonnii byla také krásná, ale zbytek se mi nelíbil vůbec. Snažili jsme se zemi projet co nejrychleji a dostat se do Srbska a dojet do v mapě značeného kempu. Který byl pořád ještě hodně daleko. Ztratili jsme hodně času díky zajížďce, takže kluci z Čech, hlavně Jirka, nás začal honit, abychom dojeli domů nějak rozumně, a někde po překročení srbských hranic jsem ho začala srdečně nenávidět, protože ač viděl, že čas postoupil a kemp je stále daleko, hnal nás tam za každou cenu, takže toho dne jsme s malými přestávkami a větší na oběd, seděli v kuse 13 hodin na motorce a to už jsem toho začínala mít opravdu dost. 
Nakonec jsem tam dojeli, už za tmy, a z kempu se vyklubal velký hotel, kde byla zrovna nějaká akce a spousta lidí a na pozemku kolem hotelu přívěsy a do toho jsem si tam měli někde, v tom davu rozložit stany a pojídat konzervy jako socky, nemluvě o tom, že pár metrů dál byla frekventovaná silnice. To už mi nervy ruply a opět jsem si zabrečela, vzteky i lítostí a Jirkovi přála jen to nejhorší. Kluci si rozdělali stany téměř u silnice a já nahnala Radima trochu bokem, za chatku, ale i tak to byl hnus.
Po vykoupání a tak jsme chtěli chvíli posedět, ale to jsem se s Jirkou akorát poštěkala a rozzuřená šla spát. To bylo to nejhnusnější spaní – zlaté Modré oko s odpadky. Rán jsme jeli dál a další noc jsem strávili ještě v Srbsku, tentokrát na políčku jednoho dědouška, kterého jsem se zeptali, zda si tam můžem stany rozdělat. Dovolil nám to a ještě nám přinesl ke studni džber, abychom se mohli umýt. To bylo také moc příjemné spaní.
Další den už jsem vjeli do Chorvatska a projížděli z války rozstříleným Vukovarem a v Osijeku jsem si dali oběd a to jsem se moc dobře trefila – měla jsem malé sépijky grilované na špejli, výborně ochucené, s rýží a salátem a cena byla velice příznivá – poloviční, ne-li třetinová ve srovnání s pobřežím. Podařilo se nám projet Maďarsko a dostat se až na Slovensko, kde jsme se rozhodli sjet ke Gabčíkovu a tam najít nějaké spaní.
Cestou jsme viděli odbočku na penzion Platan, tak nás napadlo se tam optat, jestli by jsme si u nich mohli rozdělat stany. Bylo dobrý nápad, pan provozní nám to dovolil, pod podmínkou, že si v restauraci něco dáme, což jsem mu mohli slíbit. Také nám otevřel vedlejší budovu, kde měli vnitřní bazén a nově vybudované sprchy a toalety a umožnil nám se i osprchovat a nic za to nechtěl (srovnejte s Vydřiduchem)!
Jediná, veliká nevýhoda tam bylo obrovské množství komárů, kteří se rojili při západu slunce a v tom se nedalo stavět stany a dělat vůbec nic, jen mávat rukama a poskakovat, protože jakmile se člověk na chvíli zastavil, byl obsypán a poštípán. Po sprše jsme se před nimi schovali do restaurace a tam si udělali rozlučkový večírek a taky si už v klidu všechno vyříkali a potom, kapku ovíněni stavěli stany.
V tuhle dobu už komáři nezlobili a i ráno byl od nich pokoj. Zde jsme se rozloučili a vydali se každý svou cestou a myslím, že i přes předchozí neshody posledních dvou dnů, jsme se rozešli přátelsky a s krásnými vzpomínkami na super dovolenou.
Fotky jsou k vidění pro všechny díly na této adrese
Psáno v červenci 2008
