Z tehdejšího řeckého města už toho moc nezbylo, většinou jen půdorysy budov a zbytky chrámu, ale za vidění to stálo. K vidění byl i kostel z novější doby, v němž byly umístěné sochy a nádoby, nalezené na vykopávkách. Z vykopávek byl rozhled do kraje, na pastviny a také na bunkry, které byly v polích, kolem cest, na plážích, prostě všude. Byly vybudovány mezi lety 1968 - 1980 jako reakce na obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy a v podstatě neslouží ničemu.
Mysleli jsme si, mylně však, že tady najít spaní nebude problém, ale ouha, nikde nic vhodného a při průjezdu vesničkami jsme byli provázeni dětmi i výrostky, a zde se o spaní opravdu  nedalo uvažovat. Napadlo nás vyjet si přes vesnici nahoru do kopců a tam něco najít, ale když jsme to zkusili, cesta vedla někomu do stodoly. A jak jsme tam tak stáli a koukali do mapy, obklopila nás omladina snad z celé vesnice, z nichž jeden chlapeček, tak desetiletý, pokřikoval engliš engliš?, z čehož jsem usoudila, že se snaží zjistit, zda se někdo z nás domluví anglicky a když jsme kývli, skočil na skútr (v tom věku!) a jal se nám ukazovat cestu k nejhonosnější vile z celé vesnice, kde vylákal ven její obyvatele, z nichž jeden anglicky mluvil.
Nocleh v kopcích nám nedoporučoval, právě kvůli všudypřítomnému množství dětí a poradil nám jet několik kilometrů k moři, že tam něco najdeme. Poděkovali jsme a jeli, už s nepříjemnými pocity, jelikož čas pokročil. Jeli jsme a jeli, mezi poli, nikde nic vhodného k rozestavění stanů, všude pastevci a kravky a ovce, až najednou domeček v poli, s názvem restaurace a kolem plno prostoru. Zastavili jsme, vešli dovnitř, mezi dveřmi hned dostali po panáku rakije a optali se na možnost rozložení stanů vedle restaurace.
To nám bylo dovoleno, navíc k tomu ještě možnost navštívit restaurační toaletu a opláchnout se. Bohužel se tam nevařilo, takže jsme museli z vlastních zásob. Potom jsme zasedli dovnitř, bylo tam pár místních, z okolních samot, lidé jak z jiného světa a museli jsme si s nimi opět vypít po kalíšku. S restauratérem jsme posléze poseděli do nočních hodin, vyfotili se a objednali si snídani stylem, že nás zavedl do kuchyně, ať ukážem, co to vlastně chcem, protože jinak než albánsky nemluvil.
Ukázali jsme mu vejce a naznačili rozbití na pánev, sýr a chleba a šli spinkat. Jirka ještě stihnul zakoupit láhev rakiji, v lahvi od Metaxy, na horší časy. Zde bych ráda upozornila, že za všechno, co jsme vypili, jsme řádně zaplatili a za snídani, která byla špatně pochopena a sestávala z vajec vařených, suchého chleba a ovčího mléka, jsme byli zkásnuti sumou nehoráznou. Pan restauratér se jevil velice přátelsky, až do odjezdu, kdy nám naznačil, že za nocleh chce po každém 1000 leků, což je asi 200,- Kč.
Za to, že jsme si tam rozložili stany, nezabírali mu žádnou pastvu, nenechali mu tam odpadky, nikde mu nic neznečistili a udělali mu značnou tržbu, v místě, kam mu moc lidí nechodí a ceny nebyly dle nabídkového listu, ten nevedl a určoval si je sám, o čemž svědčila i snídaně (2 vejce, 2dcl mléka + krajíc chleba na osobu za sto korun ) chtěl to, co jsme platili v hotelu padesát metrů od pláže i se snídaní! Dali jsem mu nakonec 1000 leků za všechny, za což nám neřekl ani sbohem a prásknul nám dveřmi před nosem. Neváhal ještě vzít Jirkovi lahev Rakiji a obsah přelít do jeho plastové od Ondrášovky. Tohle spaní jsme si přejmenovali na Nocleh u Vydřiducha a odjížděli značně rozladěni.
Sjížděli jsme opět dolů a zastavili ve větším přístavu Vlorë, kde jsme měnili peníze a dokupovali jídlo a ovoce. Tohle město bylo moc pěkné, s dlouhou promenádou a spoustou hezkých obchůdků, hlavně butiků s italským zbožím. Z Vlorë už jsme jeli v po pobřeží, někde tady přechází Jadran v moře Jónské.
Cestou jsme poseděli  v jedné z kaváren na molu, s výhledem na  Llogarský průsmyk, který byl před námi a přes který jsme museli projet, aby jsme se dostali na Albánskou riviéru. Po občerstvení, kde jsem po placení a ponechání drobných dostala na cestu  kytičku (jaká to změna v přístupu ve srovnání s Vydřiduchem) jsme  začali vyjíždět nahoru. Cesta se  klikatila a střídaly se výhledy na horské oblasti a na moře pod námi. Na vrcholcích jsme viděli mraky a mlhu, a když jsme tam vyjeli, byl odtud nádherný výhled na riviéru, dlouhé pásy krásných bílých pláží a barva moře - nepopsatelně, kýčovitě modrá.
Kousek pod vrcholky se pásly kozy, obratně šplhající po skalách. Byli jsme ve výšce asi  1000 m/m a sluníčko pálilo. Kochali jsme se výhledem, fotili a začali pomalu po klikaté silnici sjíždět opět k moři. Čím blíže moři jsme byli, tím lépe bylo vidět, že pláže jsou krásné nejen z dálky, ale hlavně, že jsou liduprázdné. Jedna z mála výhod dřívější izolovanosti Albánie je právě neznečištěné a nezastavěné pobřeží a minimum turistů.
V první vesničce, kam jsme dojeli, nebylo žádné zázemí, takže tam nebylo možno zůstat a museli jsme pokračovat dál, opět do kopců, protože cesta nevedla jen po pobřeží, ale horami nad ním. Silnička byla velmi úzká a potkat se zde s autobusem bylo o strach.
Zde začínala pobřežní magistrála, která byla zrovna ve výstavbě, takže jsme jeli hodně kilometrů po šotolině, kamenech a v prachu, to všechno podkluzovalo a já neměla moc příjemné pocity, každou chvíli jsem čekala, kdy se převrátíme, nemluvě o srázu bez svodidel podél cesty a držela se Radima jako klíště. Bylo to únavné a náročné a místo vdechování pobřežního vzduchu jsme měli plíce plné prachu.
Našim cílem bylo město Himarä, kterého jsme se už nemohli dočkat. Šotolinová cesta vedla až tam, potkali jsme občas autobus, nebo auto, nejedoucí ve svém pruhu, v tom jsme nejeli ani my, bylo třeba kličkovat mezi kameny a když jsme města konečně dosáhli, byla to velká úleva.
Na první pohled jsme z něho nadšeni nebyli, na hlavní promenádě byla spousta koster rozestavěných hotelů a zevlující a  od pohledu nesympatičtí výrostci, ale pokračovat už nebylo možné, protože rychlostí 20 km/hod. bychom toho už moc nenajeli a čas pokročil. Našli jsme dle rad průvodce hotel za promenádou, přímo na pláži, pěkný, čistý, opět se sociálním zařízením a balkónem přímo nad pláží, s krásným výhledem na modré moře, a za tento pokoj jsme zaplatili 250,-Kč/osobu, prostě sen (porovnejte s Vydřiduchem).
Po ubytování vedla naše první cesta do moře, spláchnout prach a pot z cesty a potom najít něco pěkného na večerní posezení. Mně se líbilo něco jiného, než klukům, takže jsme napřed poseděli v místním bufetu, kde si kluci dali suvlaki a my s Radimem po té přešli do jiné restaurace, kde jsem si dala výborně připravenou rybu. Prošli jsme si městečko, které na večer ožilo, obchody a další restaurace se otevřeli a lidi vyšli do ulic. Chvilku jsme pak všichni společně poseděli a hodlali jít unavení brzo spát.
Mezitím se však do našeho hotelu nastěhoval školní zájezd a to bylo skutečné pozdvižení, křik a rachot trval až do tří do rána, ani moje špunty do uší to moc neztlumily, takže druhý den jsme zrovna osvěženi nevstávali. Tento den jsme měli odpočinkový, válící se u moře, přešli jsme na pláž kousek za městečkem, kde jsme byli jen my a jeden další člověk. Prostě idylka.
Pláže jsou zde oblázkové, čisté, nikde žádné očekávané odpadky, voda je průzračně modrá a osvěžující. Na pozdní oběd jsme si dali mušle a chobotnici,v obchůdcích nabízejí i řecké zboží, a třeba řecký jogurt zde vyšel za směšnou cenu. Olivy nabízejí místní, veliké, masité a dobré. Obyvatelé tu jsou převážně Řekové a i místní Albánci mají příbuzné v Řecku, odkud svým rodinám přispívají na živobytí. Chvilka odpočinku v hotelu a na balkoně jsme započali příjemný večírek tzv. nožičkováním - do jedné nožičky, do druhé nožičky…., k čemuž nám posloužila u Vydřiducha zakoupená rakija a pozorováním omladiny řádící na pláži pod hotelem a na vedlejších balkonech, kteří si přihýbali z pet flašek, ve kterých, dle rozjařenosti, stejně jako v té naší, voda určitě nebyla:)
Když jsme rakiji pokořili (z lahve bylo již značně upito při předchozí dezinfekci u Vydřiducha), vydali jsme se ještě vykoupat a pak opět na promenádu a na večeři. Byly to příjemně strávené dny, v milém městečku. V obchůdku s potravinami, velmi špatně zásobeným, jsme si museli vyfotit lahvovou Plzeň.
Obchůdky s potravinami - na malých městech a vesnicích prachmizerně zásobené, jeden druh sýra, salámu, či jogurtu, chleba, ovoce. Na turisty zvyklí zatím nejsou a místní si pravděpodobně většinu vypěstují a vyrobí sami. Restaurace oproti tomu měli nabídku bohatou, jak na mořské plody, ryby, saláty a maso (to je zde převážně skopové).
Další hlučná noc, ráno rychlé koupání v moři a pokračování v cestě - nadále šotolina a prach a to několik kilometrů. Mířili jsme dále dolů, k řeckým hranicím, projeli kolem ponorkové základny, v jejímž okolí jsou vysázené agáve, aby tam nemohl přistát nepřítel a kolem nějaké pevnosti. Naším cílem bylo Butrinti, což jsou zbytky dalšího antického města.
Fotky jsou k vidění pro všechny díly na adrese: http://kocourova.rajce.idnes.cz/