ROZCESTNÍK: Albánie (2)

Albánie jde mílovými kroky kupředu, je to země s velkým potenciálem, která toho má hodně co nabídnout - jak krásné, čisté moře s dlouhými bílými plážemi, tak divoké hory a spoustu památek, od antických ruin, přes kláštery, pevnosti a muzea a začíná být připravená na turisty.
Zažila zlé časy, ať už nájezdy Turků v dávných dobách, tak v době novější vládu diktátora Hodžy, uzavření se světu, zničení všech náboženských staveb, za ateistické tažení, kdy komunističtí pohlaváři Albánii prohlásili na první ateistiskou zemi a všechny kostely a mešity pobořili (zachovány zůstali jen ty opravdu krásné, již tehdy prohlášené za kulturní památku), tak v roce 1991 zkrachování tří čtvrtin obyvatelstva na tzv. letadlech, kdy lidé prodávali majetky, aby se s vidinou zbohatnutí do hry zapojili. Na tom zbohatla hrstka lidí, ostatní přišli o všechno a začali nepokoje a povstání, krevní msty a vzájemné vyvražďování.
Dnes už je však země uklidněná, politická situace jakž takž fungující, lidé alespoň ve městech bohatnou, na vesnicích v horách zůstávají zatím u pastevectví a zemědělství, častým dopravním prostředkem jsou oslíci, ve městech jsou však vidět nová auta, všude se staví  nebo obnovují silnice (bohužel jsme to chytli akorát v rozestavěnosti, takže jsme často jezdili po šotolině a nadýchali se prachu na několik let dopředu), staví se pobřežní magistrála, na turisticky atraktivních místech rostou hotely a ty stávající nabízejí standard běžný v Evropě - čisté pokoje se sociálním zařízením.
V restauracích, o které není nouze, nabízejí výborné jídlo, číšníci se vesměs chovají na úrovni, nikde jsem se nesetkala s netekoucí vodou, nebo chybějící či nepoužitelnou toaletou, čímž vyhrožoval tři roky starý tištěný průvodce a byly to i zkušenosti kluků z tohoto období. Moře a pláže jsou čisté, žádné očekávané odpadky, a když, tak srovnatelně s Chorvatskem či jižní Itálií.
Doprava ve městech je živelná a chaotická, zrovna jako v jižní Itálii, ale na silnicích mimo obce či dálnicích se jezdí ukázněně a hlavně všude jsou vidět policisté, kteří vždy poradí a dopravu, když už se setká moc aut na jednom místě a není k hnutí, usměrní. Zatím je problém s platebními kartami, terminály sice někde mají, ale nechtějí je používat, nebo to ani neumí, ale bez problémů berou eura a někde dokonce v nich i vracejí.
Je problém domluvit se - ten kdo umí italsky, má vystaráno, ale anglicky či německy je to možné zatím jen někde, ale nestalo se nám, že bychom si nakonec neporozuměli. Nesetkali jsme se s neochotou, když jsme potřebovali pomoct nebo poradit, ani s nepřátelstvím vůči cizincům, snad jen v zastrčených vesničkách na nás dělali nepěkné posunky děti, většina však mávala, nebo se seběhla okukovat "stroje".
V zemi jsou olivové háje a jejich olivy jsou veliké a chutné, hodně Albánců má příbuzné v Řecku či Itálii, kteří jim vypomáhají s obživou. Mě osobně Albánie nadchla a nebála bych se ji doporučit jako příjemnou rekreační oblast. U stavěných silnic jsme viděli data plánovaného dokončení 2009/2010, tzn., že od této doby bude země krásně průjezdná.
Albáncům kazí jméno snad jen ti Kosovští se kterými jsme měli tu čest při průjezdu Makedoníí, při jejich volebním běsnění ve Skopje a okolí (viz dále ). Jsou zde také potulní psi, ale není jich mnoho a hlavně nejsou agresivní, jako ti Rumunští, kolikrát jsem viděla lidi, že je hladí, byli i celkem přítulní...

Ale k vlastnímu vyprávění
Náš plán po překročení hranic, byl dojet do Tirany, cestou se stavit na pevnosti ve Skodëru a přenocovat v kopcích-národním parku nad Tiranou, odkud je město v několikasetmetrové hloubce pod útesem jako na dlani. Tohle nám nevyšlo, protože kus před Tiranou bylo vidět, že v ní černo a lítají hromy blesky, tudíž jsme plán trochu pozměnili. Ale nejprve jsme od hranic projížděli několika městečky, v jednom z nich, Kopliku, jsme udělali malou zastávku na výměnu peněz.
Silnice městeček na severu byly lemovány chodníky přeměněnými v tržiště, kde se na hromadách nabízelo všechno možné, včetně živých zvířat, která byla též na hromadě a nejevila potřebu utéct - nabízeli se kůzlata, jehňata a drůbež. Nemohla jsem se na to dívat, tudíž jsem to ani nezachytila na fotoaparátu, co jsem však nechtěně zahlédla bylo, jak prodavač na přání zákazníka jedno chlupaté kůzle ( měli tam jakousi dlouhosrstou, narezlou odrůdu koz) chňapl za zadní nohy a za jeho mekání nesl k němu. Později jsem se utěšovala tím, že dle toho co jsem viděla, tak až do chvíle trhu si hospodářská zvířata žila v záviděníhodných podmínkách.
Městečka byla živelná, všude se hrnuli lidé, korzovali, nakupovali na tržištích, nebo se valili svými vozy hlava nehlava po silnici. Při naší zastávce byla skupinou místních obklopena naše Jawa (kluci s Apriliemi a Yamahou jen tiše záviděli:) a našel se mezi nimi i jedinec hovořící lámanou angličtinou a motorku chválící, včetně naší národnosti. Všimli jsme si, že na Balkáně jsou lidé po zjištění, že jste z Česka, o poznání příjemnější, než byli doposud, když vás považovali za jinou národnost.
Po výměně peněz jsme pokračovali do Skodöru, což je druhé největší město v Albánii, přes kopírák to stejné, jako Koplik, akorát ve větším. Nad městem se tyčí pevnost Rozafa, nad soutokem tří řek, kam nás nechali vjet až na nádvoří, cesta však vedla po kluzkých kamenech a jednoho z Jirků to natolik rozzlobilo, jelikož mu byly slibovány slušné cesty, že pevnost ani nenavštívil. Zaplatili jsme vstupné - pro nás jako pro cizince se stoprocentní přirážkou (i tak to vyšlo na 40 Kč ), a mohli si pevnost prohlédnout.
Pochází z doby benátské, i když hradby kolem ní jsou ještě illyrské.  Zajímavé bylo, že ani na vrcholku věží, kam bylo možno vylézt, nebylo zábradlí a pro lidi se závratí bych to nedoporučovala.
Po prohlídce a udobřování si Jirky jsme pokračovali na Tiranu, kde jsme zjistili výše uvedené a rozhodli se, že odbočíme k moři a dojedeme do přístavu Düresse, kde si najdeme hotel - s čímž zas nesouhlasil Zdeněk, protože prý nejezdí do Albánie, aby tam spal po hotelích, ale musel se za notného brblání přizpůsobit většině. Tiranu jsem si naplánovali, já s Radimem, na druhý den, abychom jsme se tam dle rady  z Podgorice porozhlédli po servisu, kde dostaneme nové dráty do kola, kdyby ty svařené nevydržely a kluci že si užijí moře. 
Po příjezdu do Düressi jsme vyhledali přímořskou promenádu, abychom se poptali po ubytování. Před jednou budovou, co vypadala jako hotel, ale hotel to nebyl, seděli nějací lidé, kteří nám chtěli poradit a za pomoci němčiny jsme se s nimi domluvili na tom ,že hledáme nějaký hotel, ale čistý a se sociálním zařízením na pokoji, max. do 8 euro na osobu  (což mě přišlo jako utopie, ale kluci nebyli ochotní jít výš), lidé se mezi sebou chvíli domlouvali, někam volali a za chvíli přijela soukromá policie, či co to bylo - na uniformách Security, na autech Policija, ti také někam volali a nakonec nám naznačili, že máme jet za nimi a propletli nás městečkem až mimo centrum, kde zastavili před hotelovým komplexem a domluvili s recepčním, co bylo potřeba. Měli opravdu za výše uvedenou cenu pěkný čistý pokoj, se sociálkou na pokoji, ulici od pláže a se snídaní. Navíc v areálu hotelu bylo krásně upravené atrium s voliérami s papoušky a opičkami, vzrostlými stromy a skleníkem s pomeranči.
Po  ubytování jsme se vydali na večeři, cestou jsme se stavili v hotelovém baru na místní moc dobrý koňak, a pokračovali na pláž, kde jsme vybrali jednu z restaurací. Tam si dali dobrůtky, mořské i masité, jen druhému Jirkovi se nezadařilo - místo masa mu přinesli játra, která nerad, ale vzhledem k neznalosti albánštiny jsme museli vybírat stylem - zapíchnu prst do jídelníčku, ať padne, kam padne. Kluci si objednali pivo a já chtěla dvě deci vína, číšník, který mimochodem jakoby z oka vypadl Petru Svobodovi mladšímu, však přišel s tím, že mají jen celou láhev a docela se podivoval, když jsem kývla, s předpokladem, že jako často na Balkáně, bude láhev šroubovací a já si zbytek odnesu.
No nebyla, byla tradiční korková a já musela vínko vypít celé, což se mi podařilo, a i když jsem posléze trochu pletla jazykem i nohama, ale opravdu jen trochu na to množství, ráno žádná, ale vůbec žádná kocovina. Víno bylo velice dobré, jemné, s ovocnou příchutí a kvalitní, můžu jen doporučit. Jedná se o makedonské červené víno Vranec. Pivo nabízejí převážně německé nebo holandské, občas místní Tiranu. Někde jsme viděli Plzeň.
Ráno po snídani, sestávající z chleba, smažených vajec, sýra, másla a něčeho mezi marmeládou a povidlím, jsme si zabalili a šli udělat pár fotek na pláž. Tady nahoře byl ještě Jadran, což není albánská riviéra, takže to nebylo tak krásné, ale pláže byly písečně a moře čisté a modré a vydali se po dálnici do 30 km vzdálené Tirany.
Tam jsme po komplikovaném hledání, mnoha dotazech u policistů a nakonec komplikované domluvě s místními u jednoho servisu na periférii, z nichž nikdo neuměl jinak než albánsky či italsky, sehnali ochotného hocha, který pochopil co hledáme a jako předvoj nás odvezl k prodejně motorek v centru. Prodavač požadované zboží (dráty do kola) neměl, ale nechal obchod obchodem a vyzval nás, ať jedem za ním, že nás doveze k někomu, kdo by to mohl sehnat.
Zavezl nás do bočních uliček, až jsme měli trochu strach, že nás někde s kumpány přepadne a okrade, ale to jsme mu křivdili, dojeli jsme  do jednoho dvorku, kde se po někom ptal, toho pak telefonem zavolal a odjel. Dotyčný za chvíli přijel s tím, že dráty nemá, ale může je sehnat a že se na místě sejdeme za hodinu. Já bych místo se svou orientací asi už víckrát nenašla, ale Radimovi se to podařilo. Mezitím jsme si prohlídli náměstí, kam jsem dojeli šíleným provozem, konstruované pro průvody a manifestace, s pěknou mozaikou na Národním historickém muzeu, budovu Opery, kde je velká zahradní kavárny, mešita, jedna z mála zachovalých, a sochou Skanderbega, sjednotitele albánských rodů v 15. století a patrona země.
Náměstí bylo v podstatě kruhový objezd, plný chaoticky projíždějících aut v několika kruzích. Dali jsme si kávu před Operou a jeli znovu do dvorku, kde na nás už čekal dotyčný dobrodinec i s dráty, za které nic nechtěl vzít s tím, že rád pomohl.  Lidé tam byli opravdu velice ochotní, ale Tirana sama o sobě podle mě za vidění nestojí, pokud člověk nechce navštívit místní muzea.
Kousek od centra, při vstupu do parku, si nelze nevšimnou velké pyramidy, která byla ještě za života Hodži postavena jako jeho mauzoleum a dnes slouží jako kulturní centrum. Propotila jsem tričko hrůzou z místní dopravy, mockrát jsem už už viděla motorku sraženou na zemi, popřípadě naše rozdrcené nohy, nejhorší byly kruhové objezdy, tam jsem se opravdu bála o život. Zvládli jsme to však ve zdraví. Ale stálo za to vidět Tiranskou periférii, plnou trhů, očividně nuzných lidí, převážně Cikánů, slumů, zbitých z plechů a lepenky. Při vyplétání se po hlavní třídě z města nás chytnul déšť, ale po vyjetí z Tirany bylo zase hezky. Město leží mezi horami v jakémsi dolíku, takže srážky se tam sbíhají docela často, i přes to, že v okolí svítí sluníčko.
Po obědě jsme se převlíkli, a pokračovali v cestě směr jih. Našim dalším cílem byly vykopávky antického města Apollonia, ležící poblíž pobřeží a na mapě značené na konci cesty. 

Další fotky najdete zde