Když jsem se asi před dvěma lety zapáleně vrhla na sestavování rodokmenu, byla jsem zvědavá na to, jak daleko do minulosti se dostanu. To ale, jak se časem ukázalo, nebylo na věci to nejzajímavější. Větší radost než ze suchých dat jsem měla tehdy, když se mi podařilo zjistit nečekané podrobnosti nebo dát dohromady celý životní běh některého z předků. Nebo celé rodiny. Jako třeba příběh Jana a Anny, mého prapraděda a jeho manželky.

Jan, prapradědeček (15. 10. 1828 – 6. 12. 1880)

Janův otec Václav se narodil v roce 1799. Pocházel z osady Sylvarův Újezd (dnes část Ostroměře), byl rolníkem a v matrikách je uvedený též jako „zástupník“. Co přesně tento termín znamená, to se mi, bohužel, nepodařilo zjistit. S manželkou Barborou měli (nejméně) 3 syny, Jana, Václava a Josefa. Jan, narozený v roce 1828, se stal učitelem, Václav, narozený v roce 1830, byl rolníkem a Josef, narozený v roce 1839, se stal účetním.

Prapradědeček Jan v prvním předsednictvu „Ratiboru“ v Hořicích

V roce 1870 proběhlo v českých zemích sčítání lidu a tak jako dnes se krom počtu členů domácnosti zjišťuje i počet praček a televizních přijímačů, tehdy se do sčítacích operátů zapisoval počet hospodářských zvířat. Tak jsem se dočetla, že v tomto roce sídlil prostřední syn Václav v obci Skřivany (u Hradce Králové) a vlastnil1 kobylu, 2 krávy, 3 telata a 2 úly. V téže obci žil na výměnku i jeho otec Václav s druhou manželkou Marií a měli 1 krávu. Syn Josef byl sice přihlášený na stejné adrese, ale zdržoval se v Lučanech nad Nisou v severních Čechách, kde pracoval ve sklářské huti jako účetní. Otec Václav musel být osvícený muž, když umožnil svým dvěma synům vystudovat.

Nejstarší syn Jan vystudoval na učitele v Hradci Králové. Již na studiích byl znám svým vlasteneckým cítěním a tím, že šířil potají tzv. Havlíčkovy noviny. Učit začal v Kuklenách a od roku 1852 v Hořicích. Byl hudebně nadaný, výborně zpíval a hrál na varhany a klavír. Prý ještě po svatbě chtěl jít k Národnímu divadlu, ale jeho otec mu to rozmlouval, že z něj nechce mít komedianta.

V roce 1859 se v Hořicích oženil s Annou.

Anna, praprababička (2. 2. 1841 – 19. 8. 1915)

Anna pocházela ze starobylé rodiny Raimanovy, usazené v Hořicích v Podkrkonoší pravděpodobně již od 17. století. Rodina byla velmi početná a rozvětvená, muži provozovali zejména řeznictví nebo kamenictví. Od nepaměti vlastnila rodina starobylý dům čp. 151 na náměstí v Hořicích. Ten už tam ovšem neuvidíme, byl někdy po roce 1970 zbourán a nahrazen samoobsluhou.

Raimanův dům v Hořicích, 1894, fotil J. Špriňar

Zde žil i vážený měšťan a řezník Petr Raiman (nar. 28. 6. 1783) a jeho manželka Terezie, (nar. 26. 7. 1788), kteří měli 16 dětí. Některé z nich zemřely v dětském věku, ale poměrně hodně se jich dočkalo věku dospělého. Nejznámějším z nich byl Hynek Raiman, úspěšný podnikatel a vlastenec. Nejprve se věnoval řeznickému řemeslu, později těžbě pískovce a podnikání ve stavebnictví. Koupil lom U sv. Josefa poblíž Hořic a odtud dodával kvalitní pískovec na stavby v Hořicích a blízkém i vzdálenějším okolí. O tom, že byl všeobecně váženým občanem, svědčí fakt, že od zřízení samosprávy v Hořicích byl členem místního zastupitelstva a v letech 1867 – 1870 starostou města.

Další ze synů Petra a Terezie Raimanových František vystudoval na kněze, syn Ludvík se stal v Hořicích kaplanem, Norbert pekařem.

Naším přímým předkem je po otci pojmenovaný Petr Raiman (nar. 31. 5. 1818), který byl kameníkem, vlastnil lom a hostinec. Dne 22. 1. 1839 se oženil s Annou, rozenou Plichtovou, dcerou mlynáře a krupaře, a měli spolu 4 dcery – Terezii, Annu, Františku a Dorotu. Když Petr Raiman 8. 8. 1856 zemřel na souchotiny, zanechal po sobě, jak se píše v matrice, 4 syroty: 17letou Terezii, 16letou Annu, 14letou Františku a 12letou Dorotu. Jelikož nezanechal mužského dědice, vyřešila vdova udržení živnosti tak, že se znovu provdala. Jak jinak než za kamenického mistra. Také všechny 4 dcery se provdaly velmi brzy – Terezie v 19 letech za mistra sedlářského, Františka v 19 letech za obchodníka, Dorota v 17 letech za hostinského. 18letá Anna se dne 27. 6. 1859 provdala za Jana, učitele na hlavní škole v Hořicích. Jemu bylo 31 let a po letech už je možno prozradit, že Anna byla v den svatby těhotná.

Praprababička Anna

Společný život

Manželé Jan a Anna žili v Hořicích. Jan se i po svatbě věnoval činnostem, které souzněly s jeho vlasteneckým cítěním. V roce 1862 se stal jedním ze 4 zakládajících členů pěveckého sboru Ratibor. On sám byl výborným zpěvákem – tenoristou, krom toho hrál na varhany a klavír a působil jako sbormistr. V dobovém tisku se píše, že na slavnostní 1. vystoupení pěveckého sboru se zkoušky odbývaly několikrát týdně pod vedením dvou učitelů, kteří byli zároveň řediteli chrámové hudby. Jedním z nich byl i Jan. Do příprav se zapojily i manželky členů sboru, mezi nimi Anna, a pro Ratibor vyšily slavnostní prapor, navržený Josefem Mánesem. Pěvecký sbor Ratibor existuje v Hořicích dodnes a vystupuje zejména při různých slavnostních příležitostech.

Prapor pěveckého spolku Ratibor v Hořicích (návrh Josef Mánes)

V Hořicích se manželům narodily 4 děti – Bohuslav, Johanna (Hana), Anna a Zdeňka, později dalších 7 dětí. Zajímavé je to, že v 2. polovině 19. století, kdy byla poměrně vysoká novorozenecká i dětská úmrtnost, se všechny jejich děti dožily dospělého věku.

V červenci 1866 přesídlil Jan s rodinou na vlastní žádost na farní školu do Sobčic, vesnice nedaleko Hořic. V almanachu spolku Ratibor se píše, že v něm zdejší škola ztratila výborného pedagoga a spolek Ratibor spoluzakládajícího člena a obětavého II. ředitele. Jeho přítel, I. ředitel spolku, vzpomíná na Jana takto: „Vynikal zvláště svou národní a politickou vzdělaností a jazyk mateřský byl mu nade všecko drahý. Kde byl on, tam se zpívaly písně vlastenecké, které sám přednášel s nevídaným citem a nadšením.“

Jan nastoupil do školy v Sobčicích 19. 7. 1866 jako řídicí učitel. Ačkoliv jsou dnes Sobčice malou vesnicí, v 2. polovině 19. století chodili do zdejší školy žáci nejen ze Sobčic, ale i z dalších 3 obcí. V roce 1865 chodilo do sobčické školy 263 žáků, v roce 1873, kdy děti z Ostroměře a Vojic již chodily do jiné školy, pak 190 žáků. Při tomto počtu žáků je obtížně představitelné, že se jednalo o dvoutřídní školu! Ve školní budově byly současně dva byty – pro učitele a podučitele.

Sem se tedy v roce 1866 přestěhoval Jan s manželkou Annou a 4 dětmi. Neměl to zde lehké, na zdejší farní škole byl zvyklý rozhodovat pan farář a jemu i místním občanům se pokrokové názory nového řídicího učitele nezamlouvaly. V hořické kronice se v této souvislosti píše, že takovým (pokrokovým) lidem se i okna vytloukala!

V Sobčicích se manželům narodilo dalších 7 dětí – Marie, Božena, Ludmila, Stanislav, Julie, Jan a Bohuslav.

Nejstarší syn Bohuslav odešel studovat do Prahy na univerzitu a zde zanedlouho zemřel, údajně na aneurysma při cvičení na nářadí. Smrt prvorozeného syna Jana hluboce zarmoutila. V hořické kronice se píše, že „po té velké ztrátě otec se oddal vášni, která jej sklátila v hrob“. Jan zemřel 6. 12. 1880, v tomtéž roce, kdy se narodil jeho nejmladší syn.

Anna zůstala sama s 10 dětmi. Nejstarší děvčata byla již samostatná, Hana se vdala, Anna studovala Vyšší dívčí školu (jako výborná studentka dostávala malé stipendium a přivydělávala si kondicemi), Zdenka odešla za prací do Vídně. I tak Anna musela pečovat o dalších 6 dětí – 13letou Marii, 11letou Boženu, 9letou Ludmilu, 7letého Stanislava, 5letou Julii, 3letého Jana a ani ne ročního Bohuslava. Ještě na konci roku 1880 bydlela s dětmi v Sobčicích, v následujícím roce se s nimi vrátila do rodných Hořic. Pravděpodobně proto, že zde měla zázemí své rodiny, možná jí byl oporou zámožný Hynek Raiman, její strýc a kmotr několika jejích dětí.

Raimanův dům v Hořicích, z publikace Památník musejního spolku

Hořický kronikář k tomu píše, že Anna při tehdejší malé pensi všechny děti slušně vychovala do doby, než odešly z domu. Dva z chlapců absolvovali Sochařskou školu v Hořicích.

Ale nebyly to jen její vlastní děti, o které se dokázala postarat. V roce 1889 se její dceři Zdeňce ve Vídni, kde byla zaměstnaná, narodila nemanželská dcera Marie. Zdeňka přivezla malou Marii do Hořic své matce a i tuto svoji vnučku Anna s láskou vychovala. Musela to být obdivuhodná žena!

Anna se již podruhé nevdala a zemřela v Hořicích 19. 8. 1915. Malá Marie, kterou vychovala, byla moje babička.

P.S. Kdyby náhodou někdo z čtenářů věděl, co mohl znamenat v polovině 19. století „zástupník“, byla bych ráda, kdyby to napsal do diskuse.

Poděkování za ochotu a umožnění přístupu k dobovým materiálům paní PhDr. Oldřišce Tomíčkové z Městského muzea v Hořicích a paní Jitce Šidákové, vedoucí knihovny v Sobčicích.

Foto: zdroj autorka. První obrázek Raimanova domu je z roku 1894, fotil J. Špriňar pro Národopisnou výstavu českoslovanskou. Druhý snímek Raimanova domu je z publikace Památník musejního spolku vydaného v r. 1927, ale datum vzniku snímku není bohužel známo.