Přišlo na naši rodinu nadělení v podobě bezvaječné (a bezlaktózové) diety pro synka. K naší velké úlevě v základním pečivu (tukový rohlík a obyčejný chleba) vejce nejsou. Domácí pečení jsem zpočátku omezila téměř jen na perník. Postupně jsem zjistila, že většina litých těst s kypřicím práškem, kde je vejce jen jedno, a také klasických kynutých těst vejce v zásadě nepotřebuje. Velmi užitečné je listové těsto, ale je potřeba číst složení, někde vejce jsou a jinde ne. V každodenním provozu si s touhle informací tak nějak vystačíte, zbytek se řeší za pochodu metodou pokus – omyl. Existuje náhražka vajec „Vajahit“, ale usoudila jsem, že se bez ní obejdu, a sníh z toho stejně ušlehat nejde.
S narozeninovými dorty to bylo horší. Po dvou letech pokusů s perníkovým litým těstem (bez perníkového koření) se mi do ruky dostala kuchařka, která uváděla recepty trojmo. Tradiční, „zdravý“(méně cukru, méně vajec, část mouky celozrnné) a vegetariánský (tedy ten „zdravý“, ale bez vajec). Samozřejmě takhle neměla všechny recepty, protože některé bez vajec prostě nefungují. Ale byl tam i recept na dort, který jsem mnohokrát použila, byť s úpravami.
Těsto na dort bez vajec trpí dvěma neduhy. Jedním z nich je, že bývá hutnější, neb ho nemůžete nadýchat našlehaným vejcem. Aby bylo lehčí, přidám strouhané ořechy, nebo kokos. S mandlemi jsem to nezkoušela, určitě by to šlo taky, ale asi tam chuťově nebudou moc cítit. Tím se ale podpoří druhá špatná vlastnost: těsto se drobí a rozpadá. Nakonec jsem usoudila, že drobivost prostě přežiju, protože nadýchanost má větší chuťový efekt. Je jednodušší upéct dvě tenčí placky a ty pak slepit, než rozkrojit vyšší dort, ale dělala jsem to oběma způsoby, jen u toho druhého jsem víc nadávala.
Recept se od původního liší tolik, že by ho autoři nepoznali. Množství je na jeden pididort, nebo na jednu placku pro spojení dvou do dortu pořádného.
Ze surovin umícháme těsto, dáme do vymaštěné a vysypané formy. Mělo by být trošku hustší než třeba na perník, ale pořád jde do formy nalít. Podle receptu nastavíme na troubě 200 °C, ale já to určitě nepeču rychleji než na 180. Dál s tím zacházíme jako s normálním dortovým korpusem, jen se člověk musí připravit na to, že při manipulaci se mnohem snáze drobí a láme.
Také mazání je touto vlastností poněkud zkomplikované, ale jde to. V tradičním rodinném mazání vynechám žloutky, dávám jen máslo, cukr a kakao, ale použijte, na co jste zvyklí. Protože neumím polévat čokoládou a mazat to kolem dokola máslem se mi nechce, používám na povrchovou úpravu obvykle marcipán. Jsem výtvarně poněkud nešikovnější, ale stejně se to obvykle sní, tak co.
A ještě na závěr: zjistila jsem, že ani jedno mé dítě nejí jiné dorty než tyto. Jakýkoliv jiný ochutnají, kousíček sní, třeba i pochválí, a pak už je nezajímá. Pouze tenhle jsou ochotni si dát i druhý den. Asi jsem si na sebe upletla bič a budu muset i nadále péct dorty, přestože Rysíkova vaječná alergie pomalu mizí a já jsem děsně líná.