Ať jde o děti, štěňata, koťata nebo jakékoliv jiné mládě, ve chvíli bezradnosti rádi saháme po knihách, kde chceme nalézt vysvětlení vlastních neúspěchů stejně jako rady, jak problémy řešit.
Knihy jsou v tomto případě opravdu přítelem. Jsou diskrétní a maximálně oslí uši na naznačí cizím očím, co vás pálí. Takzvaně moudrých i doopravdy moudrých knih pojednávajících téměř o čemkoliv je na našem trhu víc než dost a problémem spíš bývá kterou si vybrat.
Mě teď leží na stole kniha "Stokrát jezevčík" od Lenky Fairaislové a musím říct, že přestože sama žiji s jezevčíkem již více než 13 let a vyhledala jsem si toho o nich spoustu, tuhle knihu jsem si přečetla opravdu s chutí. Proč?
Protože autorka ví co říká, bohatě proplétá teorii s praxí, vyhýbá se dogmatům a zbytečně nemoralizuje. Teoretické rady doprovází množstvím příkladů ze své praxe, které zkušeného čtenáře nutí k radostným či pochmurným poznámkám typu "Jo, ten náš pacholek je úplně stejnej!"
Vezmu namátkou pár příkladů. Takže třeba v kapitole o výchově štěněte v klidu a bez emocí rozebírá otázku "pes v posteli". Nejenže vysvětluje známou pravdu, že snadno psa do postele vzít, ale nemožno ho z ní potom dostat, ale upozorní na situace, kdy i milující páneček by radši viděl své zvíře jinde.
Trvá-li váš pes na tom, že za každou cenu musí spát s vámi, můžete se dostat do situace, kdy budete mít v posteli čerstvě narozená štěňata nebo páchnoucí bestii, která si na vycházce našla zetlelou rybu a domnívá se, že i vám se bude skvěle spát v odéru odpovídajícím zanedbané velrybářské lodi.
Já bych v tomto případě připojila i svůj dodatek: až váš jezevčičí dědeček nebo babička nebudou "moct na záda", bude peklo pro vás i pro něj překonávat výškový rozdíl postele a podlahy. Znám paničku, která se svým nemocným jezevčíkem více než měsíc spala z uvedeného důvodu na podlaze…
Stejně mě mile překvapil autorčin realistický postoj k neposlouchání a utíkání psů za zvěří. Ona ví, že by to pes neměl dělat a probere způsoby, jak psa naučit, aby poslechl. Stejně dobře ale ví, že i při nejlepší vůli se vám to nepovede vždy, takže radí, jak se s jejich loveckou vášní vypořádat s co nejmenšími následky pro psa i jeho okolí.
Málokde jsem četla tak úplnou charakteristiku jezevčičí povahy jako v této knize. Je tu všechno - od zlomyslné inteligence, přes nekonečné sebevědomí, jisté požitkářství pokud jde o to něco dobrého slupnout či se na něčem opravdu měkkém vyspat, proslulou urážlivost, až k neotrocké ale o to větší lásce ke své rodině, která je pro tyto malé trapiče příznačná.
Dočetla jsem se dokonce i konstatování, že dlouhosrstí jezevčíci na rozdíl od svých kolegů často zvracejí v autě. To mohu jenom potvrdit! Náš jezevčík Max sice jízdu autem miluje, ale tak první rok zvracel vždy, než jsme stačili dojet k první křižovatce. Jelikož v této situaci se tehdy nacházel i náš starší syn, rozdělovala jsem jim pravidelně Kinedryl před každou cestou. Jenom mě zajímalo, proč ostatní jezevčíci v rodině, hladkosrstí Benda a Gina, v autě nikdy nezvracejí. A ejhle - po 13 letech to konečně vím…
Stejně věcným a lidsky čitelným způsobem autora rozebírá i otázky výstav, loveckých zkoušek a čistokrevného chovu. Nemohu se tu zmínit o všem, co mne zaujalo, jelikož zdaleka nejde o útlou publikaci. Pokud však jezevčíka máte, nebo o něm uvažujete, je to rozhodně užitečné a osvěžující čtení.
Ostatně - věděli jste, že jezevčík byl mimo jiné nazýván i děrolezným ohařem?