Nedávno oslavil třetí narozeniny a náš vet o něm řekl: "no to víte, už je to senior...", ale já si myslím, že je právě v nejlepších létech! Řekla jsem si, že o něm povyprávím Zvířetníkům, ať má k narozeninám pořádný dárek! Ovšem kdyby bylo na Žižkovi, vybral by si raději dárek, který by se dal chroustat. Třeba takovou okurku! Jenže to má chudák smůlu, vzhledem k tomu, že mu trávení už neslouží jako zamlada, musí dodržovat dietu. Dieta u morčat znamená seno a zase seno.

Žižka strašně miluje okurky a mrkev a teď může jen sem tam kousíček. Jak zaslechne, že se otvírají dveře špajzu, brnká zubama o mříže a kvíká, zatraceně dobře ví, kde jsou zásoby. Inu, nejen lidem pokročilý věk přináší odpírání různých životních radostí... Morčata to mají o to horší, že kromě kousku "žvance" jim zase až tak moc životních radostí nezbývá. Velkou radost mu udělal určitě páníček, když koncem loňského roku vyrobil klícku jak hrad. Bylo to vlastně kvůli potkanovi Valentýnovi, který přibyl v létě do smečky a poněkud vyrostl z akvária po Montynce.

Od té doby neměl páníček chvíli pokoje, téma nového zvířecího bytu se vytrvale, systematicky objevovalo v naší konverzaci, až jednoho krásného dne přetekla pověstná kapka trpělivosti a dal se do díla. A když se dá náš páníček šikula do díla, tak se s tím sice chvíli páře, ale výsledek vždycky stojí za to. Žižka se nastěhoval do přízemí a zíral nevěřícně, jaká je to dálka k jesličkám se senem... to se jeden nahopká, než se tam dostane!!! Nic se nemá přehánět a možná větší radost než hopkání mu působí válení. Nastele si pod sebe seno a rochní se v něm jako... no jako prasátko. No a co?! Vždyť guinea pig a meerschweinchen na to mají nárok, tak coby neměl český Žižka...

Žižka je s námi neustále v kontaktu. Někdo má totiž v obýváku vitrínu se skleničkami, někdo klec. Navíc ten náš obývák je spojený s kuchyní, takže se v něm děje pořád něco. Žižka je někdy z pozorování veškerého dění tak zmožený, že si na veřejnosti zdřímne. To se mu zamlada nestávalo. Býval velký plašan, vidět ho spícího bylo téměř nemožné, stále byl na stráži a připraven k útěku do skrýše. Připomenu starou věc, že Žižku jsem pojmenovala podle černého fleku přes oko hned ve Zverimexu. Tuším, že chrabrý husitský vojevůdce by měl pramalou radost z toho, jaké milé, něžné, mírné stvořeníčko nosí jeho jméno!!!

Bojovnost? Kdeže... Už jenom něžná vanilková barva kožíšku z něho dělá plyšáčka na mazlení. Není to žádné akční zvířátko, ale zato spolehlivý kamarád. Máme jistotu, že kdykoli se u klece zastavíme, důvěřivě nastaví hlavičku na pohlazení. Páneček si ho rád bere k televizi, Žižka se mu rozvalí na hrudi a dokáže donekonečna ležet ani se nehnout, něco si spokojeně brumlat pod vousy a hřát jako peřinka, prostě pohodář.

Ani si nedovedu představit, že prapraprapředky našeho miláčka byla divoká morčata žijící volně v přírodě Jižní Ameriky. To staří Inkové přišli na to, že díky přizpůsobivé povaze je snadné je domestikovat. Již někdy 1000 let př. n. l. je chovali - sice na maso, ale díky tomu začala společná pouť morčátek s člověkem. Přes moře do Evropy se morčata dostala až daleko později, přivezli je nejspíš ze svých objevných cest mořeplavci. První zmínky jsou z počátku 18. století a postupně si mírumilovní, roztomilí tvorečkové získávali více a více oblibu jako domácí mazlíčkové, společníci dětí. Postupem času jejich kožíšky už neměly jen původní aguti barvu, ale byly vyšlechtěny nejrůznější barevné dlouhosrsté i krátkosrsté varianty pro potěšení oka.

Již v 19. století měli pyšní majitelé nejkrásnějších jedinců možnost se pochlubit na prvních výstavách a začalo to v Anglii. Kromě příjemné role společníků však nastoupila morčátka také daleko těžší službu lidstvu - jako laboratorní zvířata. Ale ani to nebylo vlastně nic nového, již dávno předtím je prý používali šamané k léčení, věřili, že morčata mají schopnost převzít nemoc z nemocného na sebe. Asi na tom něco bude, vždyť někteří chovatelé králíků je právě pro tuto domnělou schopnost i dnes chovají společně s králíky, aby měli zdravý chov.

Žižka je moje první morče, nevěděla jsem o nich skoro nic a přinesla jsem si ho domů vlastně jenom kvůli tomu, že se mi líbila jeho barva a že jsem měla právě narozeniny a vybrala si ho jako originální dárek. Jsem ráda za tehdejší náhlý nápad. Mohu vřele doporučit každému, kdo hledá klidného, nenáročného a přitom milého a oddaného zvířecího kamaráda.