29.5.2020 | Svátek má Maxmilián, Maxim


PUPÍCI: Tři králové

10.9.2008

Délka života takového potkánka je, když dá pámbu, asi dva roky... V hlavě mi začalo šrotovat. Šmankote, to je skoro půlka jejich života... Kolik jich tam je? Deset? Život v klubku sourozenců, žádná možnost úkrytu, jen čtyři holé skleněné stěny ohraničují miniprostůrek, chudáčkové!Beňa st - Tři králové
Valentýnek právě třetí den spinkal pod třešní. Byl mu rok a půl. Sebral mi ho nečekaně ten hnusný vir, co k nám vtrhl a poďachmal nejdřív lidi a jakoby to nestačilo, zaútočil i na toho malého, nejmilejšího, nejhodnějšího myšáčka na celém světě! Ne, nemůžu už být bez potkánka!
Třetího dne jsem utíkala do zverimáku (rozhodla jsem se totiž, že moji potkánci budou stejně jako můj první vždycky jenom ze zverimexu). A budou dva! Valentýnkova smečka jsem byla já. Nikdo jiný. To už nechci dopustit. Ale zrovna takové staré mazáky jsem si nepředstavovala... Nejsou zvyklí na lidi... Budou určitě kousat... Mezi sebou se snad rvát nebudou, když spolu bydlí tak dlouho...
Ve vedlejším boxu byla černobílá mimča. Rozum za ně loboval ostošest: "Ber je, vymazlíš si je!" Ale srdce mě silně táhlo k těm starším... Mají méně šancí, každý si radši vezme mimino. Slečna prodavačka za mnou už poněkolikáté přišla: "Tak co?" "Tak nic, pořád nevím..." Ujistila mě, že mazáci nekoušou a na důkaz strčila do klubka stříbrných tělíček ruku...
Asi po půl hodině jsem to rozštípla. Rozum zase jako vždycky utřel nos. Co jiného jsem taky mohla čekat? A nevezmu si dva, ale tři (nejradši bych je vzala všechny). A budou si alespoň druhou půlku života žít jako králové. A dostanou královská jména: Kašpar, Melichar a Baltazar. Však dva jsou světlí a ten tmavý vzadu vystrkuje na mě bradu. Když jsem královské nadělení doma vysypala z přepravky do voliéry, můj muž Bobr to věcně okomentoval: "No tak holt budeš řvát dřív, co naděláme..."
To bylo v půlce února, teď je září. K+M+B jsou asi rok a čtvrt staří, ale kdo ví, třeba fakt byli mladší. Vždyť u nás ještě povyrostli! Hlavně ale zesílili. Už nemají hřbety jak úhoři. Jsou nádherní. Všechno pro ně bylo neznámé, všeho se báli a jen obezřetně se pouštěli do dobrodružství objevování. Postupně zjistili, že je lepší spát pod stříškou domečku než na place, že je příjemné stulit se do klubíčka v hamáčku, že po mřížích klece se dá vyšplhat až ke stropu, že větve jsou na hryzání, že z paničky se dá snadno vyloudit piškot.
Když otevřu dvířka klece, seběhnou se a jeden přes druhého mne chytají za prsty, tahají za rukáv, za vlasy. Mazlící však nejsou ani náhodou. Pohladit se nechají, to ano, ale prohýbají přitom hřbet, takže je jasné, jak moc se jim to líbí (když to musí být, tak si mě teda pohlaď, ale jenom trošku a rychle...), přičemž nejvíc mi dovolí Kašpárek, Baltík se také snaží, ale stydlínek Melíšek by se nejradši stal neviditelným. Beňa st - Tři králové - Baltazar
Také jsme se zatím nedopracovali k nošení na rameni, na to je jejich plachost příliš velká, opustit prostor klece a své bráchy, ó jé, panická hrůza! Přitom však jsou naprosto neagresivní a mírumilovní, nikdy nekousli do lidské ruky ani ze strachu. Pro mě je fascinující pozorovat jejich vzájemnou komunikaci, gesta, honičky a někdy i pranice, které však nepřekračují hranice hry.
Stojí naproti sobě, drží se za ramena jak chlapi v hospodě a pak jeden odvrátí hlavu, převalí se na zádíčka a je po boji. Také si navzájem "vybírají blechy". Ne, žádné breberky nemají, ale přesně tak přebírání kožíšků vypadá. Kouzelný, něžný obrázek se naskytne vždycky, když spí na jedné haldičce v košíčku. Plný košík potkanů, čí je která pacička či ocásek, toť hádanka. Je mi dobře v té mé královské společnosti.

Beňa st.