Předchozí díl najdete zde.

STŘEDA. DEN 5.

Nad Pulčínem leží vlhké zataženo. Je pořád teplo, ale den je zatažený a s předzvěstí dopoledních dešťů. Z červené uhýbáme k Hamlazovu potoku, který pramení pod Pulčínem, abychom nemuseli jít dlouhý úsek po asfaltu. Mám okamžité déjà vu. Z mapy jsem to místo nepoznala, ale když kráčíme bahnitou stezkou mezi stromy, vzpomínám si, jak jsme tu šli tenkrát po bouřce a já měla bahnem totálně obalené boty.

Dnes je tu bahna jen tak zlehka, aby se nám zamazaly podrážky, ale šlo se dobře. Přesto se nad náma dál zatahují mraky a přeháňka je v dohledu.

V dohledu je i Francova Lhota a její obchod s lavičkami, krytými stříškou. Dobíháme už s prvními kapkami v patách, ale tu nejhorší přeháňku přečkáme v suchu. Šunka, salám, rohlíky, džusík. Všechno do nás padá, zatímco kapky deště buší do vyprahlé země kolem nás. Když se přežene nevelká fronta, je čas vyrazit vstříc kopci na Střelenský vrch a dál po červené pokračovat příjemným klesáním k obci Střelná.

Střelenská zvonička. Tady to mám fakt ráda a už když jsem tu byla poprvé, vysnila jsem si, že tu jednou přespím, ale ještě jsem si ten sen nikdy nesplnila. A teď je tu dokonce i studánka, takže místu k dokonalosti nechybí vůbec nic.

Je kolem poledne a kluci se v přístřešku se zvoničkou, kterou tu vybudoval jeden místní dobrodinec na svém pozemku pro nás, turisty, okamžitě svalí na lavice. Když se na ně tak dívám, hned vím, jaký bude další postup. Když jej navrhuji, kluci si chvíli myslí, že si z nich utahuju a je to zkouška jejich odhodlání. Když jim dojde, že to myslím vážně, jejich nadšení a radost mi je velkou odměnou za to jednou vyměknout.

Zatímco se schováváme před další přeháňkou, dolaďujem plán k dokonalosti. Peťa nachystá dřevo a pohlídá batohy, my s Ondrou skočíme kilák do vesnice pro špekáčky a pivko a taky do Zásilkovny, ve které mě čeká balíček s jídlem na příštích několik dní.

V sámošce zjišťuju, že nemám peněženku, a krve by se ve mně nedořezal. Zpět k Z-boxu běžím celá vyděšená. Naštěstí tam na zemi leží na šedých dlažkách moje šedá peněženka a čeká na záchranu. Uff. To by mi dost zavařilo, bez peněz a bez prostředků už bych si nekoupila ani ten špekáček. Lístek na vlak bych si sice mohla koupit přes aplikaci, ale ztracené doklady, bez léků… to by mi výlet pěkně zkazilo.

Než nakoupíme, obloha se vyjasní a stoupání ke Střelenské zvoničce je vykoupeno hektolitry potu. Peťa už má nachystáno na oheň vše potřebné a tak si jdou dát kluci na dvě hoďky šlofíka, aby před opíkáním špekáčků nabrali dost sil. Já se jdu zatím projít, protože co s tou energií, která chtěla chodit? Ta se prostě musí vychodit a tak si projdu okolí a pak z posedu chvíli sleduji krajinu.

Louky cvrkají v obsypání cvrčky a já si tiše vychutnávám chvíli o samotě a v cvrččím davu.

Přichází čas opíkání špekáčků, když se ze západu nad lesem objeví černočerná tma a doprovází ji děsivé hromy. Teď bychom byli na hřebenech za Končitou, vystaveni bouřce. Místo toho sedíme u ohně, sledujeme hranu bouřkových mraků a vyčkáváme, kam se bouřka posune. Přiznávám, že teď mám opravdu nekonečnou radost ze svého nápadu i já.

Bouřka se posunuje trochu nad nás, ale bere nás jen krajem, takže jsme ve zvoničce před deštěm schovaní a jen posloucháme bušení deště do její střechy a posloucháme vzdalující se hřmění. Po bouřce přichází slunce a zůstává jen jemné mžení odcházejícího mraku.

Po bouřce přichází snad nejkrásnější duha, jakou jsem v životě viděla. Duha se klene od údolí do údolí a je vidět její celý oblouk. V úžasu nevím, zda mám jen civět, nebo i fotit. Navíc se mi duha nevejde do záběru, nejen proto, že se klene nad celým obzorem, ale i proto, že je celá dvojitá.

Nic není jen tak náhodou. Někdo by si mohl říct, že jsme ztratili krásný den zbytečným zevlováním a proflákali celé odpoledne letního dne. My jsme ale zažili něco jedinečného a bylo to jedinečné právě tím, že jsme byli teď a tady. Že jsme nepotřebovali plnit plán, ale užít si krásně dovolenou.

A nevěřícně zírat k obloze, to určitě patří do těch zážitků, které nám z téhle dovolené zůstanou v srdci navždy.

Když přichází na řadu konečně pořádné opečení špekáčků, přijíždí pan majitel a povídá si s námi o důvodech vzniku tohohle úžasného místa, o tom, jak hledali pramen vody a skoro se báli, že při práci na studánce bude voda tak hluboko, že se k ní nedostanou. Vyprávěl o tom, proč zavedl poplatek a jak si někteří lidé myslí, že je to místo, kde můžou najet auty a dělat celou noc bordel a párty o desítkách lidí. Vyprávěl i o tom, jak se tu před pár týdny natáčela Stezka Českem s panem Vladykou a já v tu chvíli věděla, že odteď už tohle místo nikdy nebude tak prázdné a kouzelné, jako dnes.

S přáním dobré noci odjíždí do podvečerní Střelné a brzy po něm přichází další návštěva. Dědeček se dvěma prvostupňovými vnuky. Poprvé v životě budou spát venku. Že volají v předvečer spánku mamince, to mě nijak nezaskočí. Ale že u toho mají video hovor, to znám jen z amerických filmů. Kluci dostanou napůl špekáček a já ještě musím naplánovat náhradní trasu. Těch neujitých 12 kiláků se totiž někde projeví a nechceme skončit v pátek v půlce hřebene, odkud se nedostaneme domů.

Kluci si vybírají o něco kratší variantu a já dnes usínám s tím, že budu nevyběhaná i zítra. Ještě ale netuším, jak moc se mýlím.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz