15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


PTÁCI: Setkání s červenkami

24.5.2006 22:06

Začínala zima, sněhu bylo 15 - 20 cm, tak jsem první večer jen roztápěl kachláky, seděl před chatou a koukal na hory. Druhý den jsem se jen tak potloukal po lese a odpoledne jsem se šel projít po starém šouláku. Šest kilometrů tam, zpátky po druhé větvi sedm. Už skoro u chaty jsem z vývratu odhrnul sníh, podložil si čepici, flintu opřel o buk, Daxe jsem odhrábl sníh na pelíšek a prohlížel jsem si buky. červenka

Přede mnou byl bukový les asi osmdesát let starý, za mnou a vpravo ode mne buková mlazina. Sem tam skupina jedlí nebo smrků narušovala jednotvárnost. Buky mají na kmenech zajímavou kresbu po odpadlých větvích. Jestli umíte trošku kreslit, vezměte si měkkou tužku, papír A4 nastojato, zkusím vám vést ruku. U pravého okraje namalujte svislou, trochu dovnitř prohnutou čáru - okraj kmene. Teď si 6-7 cm vlevo od okraje kmene udělejte kolečko 1 cm v průměru, kolem něho čtyřcentimetrové - to je zbytek po odpadlé větvi, uvnitř zbytek dřeně, je tam pevnější dřevo, tak vždycky je kousek ven. Zával, kterým buk překrývá zbytek po větvi, si znázorněte parabolou, začíná 3-4 cm nad sukem, jedna půlka paraboly klesá a pomalu se přibližuje ke kraji kmene, druhá půlka jde doleva kousek nahoru a za sukem pomalu klesá.

Horní část závalu chytá prach a řasy, to znázorníte vystínováním vnitřní části paraboly - nejtmavší nad sukem, pak se podél stran paraboly vytrácí. Pokud jsem vás vedl srozumitelně, máte před sebou kresbu na bucích. Parabola je jednou užší, jednou širší, ale je na bucích po každé odpadlé větvi. Bukový porost tím ztrácí jednotvárnost.

Daxa najednou přestala podřimovat, zvedla hlavu, podívala se na mne a nastražila uši. Takhle mi vždycky dávala najevo, že se blíží zvěř. Do střílení se mně moc nechtělo, snad jen kdyby přišlo nějaké hodně slabé srnče nebo sele, ale jinak ne. Flintu jsem měl sebou stejně spíš ze zvyku. Pak už jsem taky slyšel z mlaziny tiché sykání, na zvěř to nevypadalo, Daxa se tvářila nejistě, flintu jsem nechal, kde byla a čekali jsme.

V mlazině se objevil párek červenek. Pták velký jako vrabec, šedohnědý hřbet, bříško světle šedé, okolo zobáčku a očí až na prsa červenou náprsenku. Bylo běžné, že se červenky přišly podívat na dřevaře o svačině, ale tyhle dvě byly o hodně blíž a hleděly na nás. Občas třeply křídly, poskočily na větvi, ale hleděly pořád. Pomalu, abych je nezradil, jsem šmátral po kapse, kde jsem míval chleba, našel jsem vyschlý kousek asi jak kávová lžička. Přibral jsem ke chlebu v dlani trochu sněhu, nechal chleba rozmočit a pomalu natáhl dlaň k červenkám. Chvilku si ještě dodávaly odvahu, najednou seděla na každé straně dlaně jedna a krmily se, že zapomněly na mne dávat pozor. I zády se ke mně otočily! Dozobaly, vrátily se na bouček, očistily si o větev zobáky a vrátily se do houští.

Poprvé a naposled jsem měl na dlani živé divoké ptáčky!

Seděli jsme dál. Naštěstí! Za chvíli se slunko a řídké mraky se srovnaly tak, že kmeny buků dostaly světlemodrou barvu! Stává se to tak třikrát za zimu, ale stává. Pak už bukový les vypadá jako ze sna. Modré kmeny, mezi nimi sníh v barvách od bílé do zlaté, neskutečná krása. Za dvacet minut se světlo hnulo a kolem byl zas normální, i když nádherný, bukový les.

Proč rád říkám: nejen koukat, ale hlavně vidět? Jestli ještě máte obrázek bukového suku, otočte jej vzhůru nohama!

(Ilustrační foto: Július Orgovan)

Tojefuk