PTÁCI: Poťouchlá šedivka

Většinou k nám ptačí přírůstek doputoval poté, co neopeřeného nalezence přinesl někdo do místního hostince a protože bylo všeobecně známo, že můj otec už jednou straku odchoval, bylo rozhodnuto. Stejným způsobem do naší domácnosti jedno jaro přibylo i mládě vrány šedivky a během krátké doby obrátilo celý dům naruby.

Dokud byla Káča, jak jsme jí začali říkat, neopeřeným drobkem, sedávala v poklidu ve své kleci a zasahovala do chodu domácnosti pouze chrčivým skřehotáním, kterým se dožadovala pravidelných dávek potravy. Stačilo zasunout ji do doširoka otevřeného zobáčku housku namočenou v rozšlehaném vajíčku či kousek mletého masa a rozzlobené chrčení vystřídalo spokojené pomlaskávání.

Jakmile ale Kačce narostly pírka, začala jí být klec malá a co bylo hlavní, začala se v ní zoufale nudit. V té době se naučila, že ji na ruce vyndáme ven z klece a může tak trávit většinu času volně, spokojeně usazená na rameni některého z členů rodiny. Za další měsíc už zůstávala dvířka klece dokořán trvale a Káča si do svého revíru kromě domu přidala i zahradu. Navykla si létat otevřeným oknem ven, posedávat na nedalekém stromě, pokřikovat na volně žijící ptáky a poté se vracet zpátky do domu.

Za nejlepší společníky však nadále považovala lidi a protože byla v té době zvídavým (a nikdo mi nevymluví, že občas i značně poťouchlým) ptačím teenagerem, záhy zjistila, v čem spočívají slabiny jednotlivých členů rodiny a královsky se jimi bavila. První vzala za své mnou opečovávaná sbírka kaktusů. Káča prostě nechápala, co tak zajímavého mohu na několika divnými "chlupy" porostlých bocháncích vidět a tak s hlavičkou zamyšleně nakloněnou na stranu vyhloubila tvrdým zobákem do středu každého z nich úhledný tunel.

Další oběti její neukojitelné zvědavosti se staly matčiny truhlíky převislých muškátů, které přičinlivě proměnila v pěticentimetrové elegantně zastřižené strniště. Nerezové lžičky a jakékoliv lesknoucí předměty končily vysoko na skříni přikryté starými novinami nebo obratně poschovávané v květináčích a hodinky, které jsem jedno odpoledne nechala neopatrně ležet přímo na stole, byly nalezeny až po měsíci při okopávání záhonu jahod.

Ukrývání předmětů se ale zdaleka neomezovalo jen na nablýskané tretky. Káča si při krmení odkládala část potravy - nejlépe kousky syrového masa - stranou a poté trávila nudně se vlekoucí odpoledne tím, že je šikovně ukrývala po domě. Za nejvhodnější skrýš stabilně považovala buď ušní otvor některého z nebohých členů rodiny, který nestačil včas utéct, nebo kohoutek vodovodu.

Během dne tak bylo často k vidění, jak se někdo z nás s rukama zamatlanýma od čehosi co předtím dělal, řítí k umyvadlu, loktem se pokouší pustit vodu (aby špinavýma rukama neomatlal vše kolem), vteřinu přemýšlí, proč to zase neteče, aby ho následně totálně zlil proud vody, který se po vyražení "masového špuntu" nezadržitelně z uvolněného kohoutku vyřinul.

Nejčastější obětí ptačích kanadských žertíků se ale stával miláček rodiny - fenka černého krátkosrstého jezevčíka Žofka. Žofka nemohla oprsklou Káču ani vystát, ale protože věděla, že má likvidaci ptačího trapiče zakázanou, snažila se v její blízkosti zachovávat klid. Káča záhy zjistila, že nad ní držíme ochrannou ruku a proměnila trpělivé jezevčici život v peklo.

Celé dny s hlavou poťouchle nakloněnou na stranu hopkala půl metru za její zadnicí, což přivádělo fenku v zuřivost a pokoušela se ji klobnout do oranžového flíčku pod ocáskem. Pokud se Žofka rychle otočila, ustala Káča v pohybu a předstírala, že si prohlíží něco ohromně zajímavého na zemi mezi nohama. Jen se Žofka znovu vydala na cestu, vyrazil v jejích stopách poťouchlý opeřenec. Vše se opakovalo tak dlouho, dokud "trýzněná" jezevčice neztratila poslední zbytky zábran a vytočená na nejvyšší míru se na oprsklou šedivku nevrhla.

V tu chvíli se ozvalo poplašené chrčivé kdákání dotčeného ptáka a ptačí i psí tělíčko splynulo v jeden velký vířící chuchvalec. K šedivčině štěstí byl pokaždé poblíž někdo z rodiny, kdo rvačku koštětem rozehnal a zachránil tak proradnému pokušiteli život. Ten se poté dotčeně odkolíbal jako rozčepýřená slepice trucovat do koruny stromu, aby po hodině opět nabyl odvahy a zase s hlavičkou oprskle nakloněnou na stranu poskakoval za prchajícím psím zadkem.

Jak Káča dospívala, trávila víc času venku než v domě a v poletování se už zdaleka neomezovala jen na prostor zahrady. Mnohdy kamsi odlétla na celý den a zpátky se vracela až v podvečer. Na podzim přiletěly na pole za vesnicí vrány a Káča se k jejich hejnu přidala. Občas si ještě přilétla domů pro pamlsek, ale neměla stání a hned zase odplachtila za svými družkami, až její návštěvy ustaly docela.

Přesto nezapomínala, kdo ji vychoval a otce, kterého měla z celé rodiny nejraději, stále poznávala po hlase. Když jel na kole kolem pole, kde vrány posedávaly a zavolal na ni jménem, přilétla, posadila se mu na řidítka a nechala se kus cesty svézt než se k hejnu vrátila.

Po večerech jsme s úsměvem vzpomínali na poschovávané lžičky, na věčně vyvěšené sluchátko telefonu, do kterého tak ráda krákala své ptačí poznámky, na nový budík, který dokázala ze zvědavosti rozebrat. Další zimu, kdy se hejno vran opět vrátilo k vesnici, dojel otec na kole blízko pole, kde hejno hostovalo a zkoušel nahlas volat její jméno. Z hloučku se váhavě oddělila jedna z vran, několikrát mu zakroužila nad hlavou a poté se vrátila zpátky mezi družky.

Na řidítka kola ani na ruku mu už neusedla, ale přesto byl přesvědčený, že to byla právě naše Káča. Od té doby ji už nikdo z nás nespatřil a tak nezbývá než věřit, že si i ona alespoň na nějaký čas našla v přírodě své místo.