Našla si totiž zhruba metrový kousek střívka a snažila se ho rychle zhltnout. Bohužel problém byl na druhém konci jejího sousta, jež se jí namotalo kolem nohy a tak ten díl, který vždy sezobla se při dalším nakročení ocitl opět venku. Zase pár centimetru spolkla, zase krok a zase noha s obmotaným střívkem vše vytáhla. A takhle to pokračovala dokud mi nezmizela z dohledu. Naštěstí. Jinak bych snad udělala i loužičku.

Byla jsem požádána o vtipné a veselé historky z natáčení mého života se slepicemi. Tak to zkouším vyplnit: Na počátku všeho bylo určitě vejce, ale u nás byly na začátku rovnou naše holky. Jenže ještě předtím jsme prožívali prenatální stádium. Tj. rozhodnutí, výstavbu a ustájení.

Rozhodnutí: Rozhodla jsem se, že když bydlím na vsi a máme už i psy a králíky, tak odmítám kupovat vejce, když máme toliko zbytků. Nutno podotknouti, že čuníka by nám spolubydlící nepovolili, páč tu maj bazén a anglikánskej trávníček. Druhým bodem mého rozhodnutí, bylo přesvědčit právě ono osazenstvo k povolení volného chovu drůbeže. Rozumějte: nemůžu je mít v koupelně, páč tam se koupou naše robátka a tudíž by se tam každý večer utopily. No, co vám budu povídat, byla hádka veliká, převeliká, ale krev netekla a slípky zvítězily. Tedy hlavně z toho argumentu, že je budeme mít za naším barákem, na zhruba 2 m pruhu před plotem k naštěstí klidně smýšlejícím sousedům.

Výstavba: Plot nebyl potřeba, tuto funkci plnilo stávající pletivo a zeď baráku. Chyběla jen vrátka, které můj choť svařil a já potáhla výplní. Pak došlo na kurník, rozhodli jsme se ho udělat z části stávající a nepoužívané garáže. Tím, ale naše jistota skončila. Já vyrostla v Praze a manža zažil zvířata jen jako malý. I přišly na řadu pilné studie knih a učebnic. Vykutala jsem všechno možné o komínových odvětrávacích šachtách a hřadovacích stolech, ale jak maj vypadat domácí kukaně, aby se kuru líbily, to tam nebylo. Asi autoři počítali s tím, že takovej neznaboh neexistuje. Z jakéhosi důvodu jsem se dostala na půdu starého baráku, kde zbyly, prý po dědovi holubářovi, nějaké kukaně. Donutila jsem manžela aby je předělil na 3 díly.

Další otázky ohledně výšky prkýnka, co bude držet jejich vystýlku, zda navýšit,či snížit stávající hloubku a kam toto vše vůbec umístit v kurníku, hledaly odpověď ještě několik dní. Nakonec jsme to dali na zem, protože ani jeden z nás netušil, kolik taková slípka s ustříhaným křídlem vyskočí. Co se týče hřadů, jejich tvar a rozměry byl v literatuře pevně stanoven, tak nebyl problém. Spíš byl problém, aby můj Milošek pochopil, jak moc je takový rozměr zkosení horní hrany bidýlka důležitý, aby holky neměly puchýře na pařátkách. Nakonec ale odklusal s latí k sousedovi, kde ji řádně upravil..

Ustájení: Nadešel den, kdy dorazily k nám. Dle rady zkušené chovatelky, jsme si vybrali černé, prý tolik nepadaj z bidýlek…. No, v prvních týdnech jsem byla přesvědčená, že skutečně padat nemohou, protože na ně nelezou. Jen vystrašeně narvaly do jedné kukaně (všech 5 téměř dospělých slepic). Nepochopila jsem, jak to, že ony nepochopily, že je to určeno pro snášení vajíček. Prostě se rozhodly, že jde suché WC. Takže naše černé holky měly kurník jako malovaný (skutečně sem tu dřevěnou kůlnu vybílila Primalexem, aby měly víc světla), ale znaly z něj jen jednu kukaň.

Nakonec po několika dnech, jsem milé kamarádky násilím vyhnala na vycházku a ony si začaly zvykat. Vyhradily si jednu kukaň pro zádumčivé snášení a dvě jako intimní kadibudky. Přistoupila jsem na jejich kompromis a ony přistoupily k mému požadavku o nocování na hřadech. Postupem času ale začal již mnou zmiňovaný problém s Interkontinentální stravou. Vyvařovala jsem jim totiž vybrané lahůdky, jejichž příprava často přesahovala dobu přípravy jídel pro lidské členy domácnosti. Zajímá vás recept?

Tak to se například uvařily brambory ve slupce, za studena oloupaly (slupky byly pod jejich úroveň), najemno nastrouhaly a průběžně opatrně prosívaly pšeničným šrotem. Nesmělo se to matlat, to by si holky musely utírat zobáčky a nechtěly by to papkat. Přidají se k tomu 4 lžíce vitamínů, domácí škvarky, co jsem schovala před taťkou, poté najemno nakrájené a čerstvě spařené kopřivy, sušené drcené skořápky a opět jemně promícháme. A můžeme za stálého míchání vysypat do kompostu, páč holky jsou přežrané a na další jídlo mi prděj.

Další problém nastal se skořápkami. Slípky je začaly tvrdošíjně odmítat a vajíčka měkla. Zkusila je sem je tedy rozmixovat (zlomila jsem dva nože, á 160,-), ale děvčata si na ně vypěstovala superčuch a poznala i když jsem tento prášek smíchala s jiným papáním. Vytáhla jsem tedy zbraň největšího kalibru: meloun. Milovaly ho a byla to jediná věc po které by se byly schopné umlátit. Doslova a do písmene. Vzala jsem tedy jeho půlku a posypala práškem ze skořápek. Odnesla jsem ho do výběhu a volám: Holky, holky, holkýýýýýý!"

Přiřítil se ke mně oblak černého peří, brzdící těsně u mých nohou, div že si nepropálily podrážky. Položila jsem svůj výtvor na zem. Slepice naklonily hlavu ke straně, mrkly očkem po melounu, pronesly: "popopopopá" a odkráčely zpět za červíkama ke králíkům. Já to nevzdala. Odnesla jsem ovoce za nimi a přičapla na jejich výšku. Za zády jsem nahmatala malý klacík a začala s velkou chutí s ním zobat do melounu. Povedlo se! Holky se nadlábly, ale bylo to poprvé a naposled, co mi na to skočily. Apropó. Víte, jak se slepicím stříhaj křídla, aby nepřelítávaly k sousedům? Kdyby mě kamarád nezarazil, naplnila bych skutkovou postatu trestného činu a okupírovala bych jim celé špičky prstů, ne jen peří. (nebojte, neměla bych na to srdce a radši bych je nechala lítat i do teplých krajů).

Z mých slov již vyplynulo, že jsem hrdým vlastníkem též jednoho stáda běžců - alias králíků.

Začátek chovu byl obdobný počátku chovu kura domácího v naší domácnosti. Sice už jsem nějaké zkušenosti měla s chovem morčat, takže sem alespoň něco sem-tam tušila, ale rozhodně jsem nepoznala kluka od holek. S prvním vrhem jsem tenkrát jela za strýcem do 15 km vzdálené vsi. Zbytek byl ale metoda pokus a omyl. Chovná zvířata mají u nás jména a samec je už léta Čenda.

První vysloužilec tohoto jména nemohl blokovat svůj bejvák pro následovníka. Dostal tedy darem balík sena a byl vypuštěn ke slepicím do výběhu. Ve svém výminku byl šťastný a žil ještě rok. Bydlel u holek v kurníku, chodil na jejich kadibudku. Jen ty vejce mu nějak nešly vyprdnout. Vedle základů si vyhrabal noru, až měl manža strach, že budeme mít šikmej barák. Dneska už máme Čendu jiného, ale tenhle byl osobnost. Pamatuji se jak sem jednou slípkám vylila do misky zbytek jater na cibulce i s omáčkou. Kdo myslíte, že to snědl dřív, než holky dorazily? On. I s rýží! Chroupal to maso jako pampelišky. Chutnaly mu i slupky od cibule, jogurty a strouhanka. Jen ty skořápky taky ignoroval…

Jednou jsem takhle po dešti táhla k ušákům velký pytel plný slámy (sešila jsem ho z původních třech kusů). Nevím proč (matka tvrdí, že proto, že nemaj kohouta), ale naše slepice před lidmi neutíkají jen si sednou na…na zadnici a čekají, co bude. Jak sem táhla ten pytel, na nohách jen pantofle, blbě jsem ty překročený odpočítala a natáhla se přes tu šestou. Hlava se v pohodě zabořila do slámy, ale vyhrnuté tričko odhalilo těsně před dopadem moje pneu a ty pěkně čvachtly do studeného a smradlavého bahna plného čerstvých slepičinců. Smrad jak …no, kdo nezná, těžko si představí.

Jednou, když jsem si objednávala nové slípky u chovatelky, propadla jsem okamžitému nápadu a vyhrkla jsem žádost o radu. Potřebovala jsem vědět, proč má oblíbená Minda šedý hřebínek, špatně jí a má holej zadek (použila jsem pro jistotu slovo "kloaka", páč jsem si nebyla jistá, jak toto místo pojmenovat). Myslím, že paní velkochovatelka protočila panenky a povidá, že pelichá. A já? Neodpustila jsem si poznámku, že to není možný, že by nepelichaly všechny holky na jednou!

Další problém byl, jak skamarádit staré a nově příchozí. Knihovna poradila. A tak se stalo, že jsem se v noci, za černočerné tmy plížila do kurníku a tajně posazovala na bidýlka mezi černé stíny nové - hnědé….