Docela klidně a taky nanejvýš drze, protože bez dovolení, se mi už několik let ubytovávají v horní části mého špajzu a ve větrací šachtě mého panelákového WC a koupelny... Nikoho se na souhlas neptají a udělají tam pokaždé strašný nepořádek. Rámusí, halasí a hlasitě celá rodina povykují, na mé protesty nehledí. Přitom však nájem za svůj hotel drze neplatí a za úklid po tom jejich přebývání taky nevidím nikdy ani korunu. Jen much a otravného hmyzu, vniknuvšího do bytu v době jejich hostování nepatrně ubývá.

Tak a dost bylo napínání, milí Zvířetníci. Nyní vám prozradím bez mučení, kdo to se mnou v mém bytě vlastně takto nedovoleně spolubydlí. Ano, správně jste uhodli! Jsou to rorýsi! Vracejí se k nám už každoročně. Letos jsme se trochu obávali ptačí chřipky, takže se manžel pokusil jejich jarní vpád nějak překazit. Nepovedlo se! Těm maličkým a šikovným potvůrkám stačila jen malilinkatá štěrbinka, kterou manžel nezpozoroval. Už dávno tu manželovu nedbalost objevili a s veselým pokřikem zahnízdili.

Vůbec a ani trošku je nevzrušuje naše přítomnost a nespokojenost s tím nepořádkem, který tam vždy udělají a po sobě zanechávají. Jim se tam přece líbí. Jen my se musíme uskrovnit. Vždyť jsou tu oni i jejich vajíčka a vylíhlá mláďátka stoprocentně v bezpečí. Kočka ani kuna se po zdi domu do 2. patra nevyšplhají a my jsme se už s jejich vpádem smířili. Já jsem spíž vyklidila a už ji nepoužívám několik let. O čmelíky a jiné parazity, které oni v peří a hnízdě mají, o ty v mouce, rýži a v jiných sypkých potravinách nestojím.

Rorýs je nádherný a přísně zákonem chráněný ptáček. Nedokázala bych ta jejich hnízda zničit. Proto jen každoročně na podzim, po jejich odletu hnízdo vyklidím, prostor vydezinfikuji a juž zase čekám celý rok na jaro, kdy se ti naši letní hosté objeví. Vím, že tohle není vůbec hygienické spolužití a mnohý ze Zvířetníků se právem otáže, jestli mi to nevadí.

A já odpovídám pouze toto: ANO!!! VADÍ mi to a velice moc, ale já už s nimi nic nedokážu udělat. Ještě vloni jsem denně vysvobozovala některého z rodičů z vlastního špajzu. Jediné štěstí pro nás i pro ně je, že jsou to vlastně příbuzní vlaštovek, takže pokud se dostanou do bytu, je velice snadné je odchytit. Musejí někde usednout, a pak už sami nevzlétnou. Nezbývá než je vždy jen uchopit do ruky v rukavici a vyhodit je z otevřeného okna ven, aby se k mladým šťastně dostali.

Proč v rukavici? Asi se nyní ptáte. Na to je snadná odpověď. Takový vyděšený ptáček umí pěkně a nepříjemně štípnout nebo zobnout do holého prstu, když si nedáte pozor. Letos s námi bydlí zase a vysvobozujeme je už obden i z větrací šachty na WC. Zrovna včera pozdě večer jsem seděla a vykonávala svoji potřebu, když se ozval nejprve veliký a hlasitý pokřik věčně hladových dětiček. Najednou vše podezřele rychle utichlo a ozvalo se vzápětí takové podivné šustění, šmátrání a pleskání.

Běžela jsem pro rukavici, kterou mám celé dny připravenou v kuchyni. A opravdu. V šachtě zas byl jeden nešťastník. Jak se tam dostal, to je mi dodnes záhadou, ale byl tam a snažil se nějak dostat ven. No, pomohla jsem tomu nedobrovolnému zajatci na svobodu. Odměnou mi byl hlasitý vřískot jeho mrňousků, kterým jeho návrat uvítali. Takto hlasitě se všichni nájemníci větrací šachty ozývají i v pozdních nočních hodinách.

Je to neuvěřitelné, ale zřejmě je ruší světlo žárovky, již musím rozsvěcet, abych nemusela být na oné místnosti potmě. Ví Bůh, jak se to světlo k mrňavcům dostává. Věru, že opravdu nahlas protestují vůči drzému rušení jejich nočního klidu. Ale zhola nic jim nevadí, že kvůli nim nemohu po celou dobu jejich vpádu použít ani jednou instalovaný elektrický větrák, takže se musím jen zalykat ve vlastním smradu, aby veličenstva mohla nerušeně bydlit a vyvést své potomstvo.

Každoročně totiž naši návštěvníci vyvedou z obou hnízd dvoje mladé a jejich počet se tedy utěšeně rozrůstá. Aspoň v našem dvojitém nájmu to tak je. Jen to hnízdo ve větrací šachtě nebudu moci nijak vyčistit. Nedostanu se tam. Nezbývá mi nic jiného než pevně doufat, že další hnízdění obou rodinek proběhne bez komplikací i napřesrok

A ještě na závěr. Vloni zjara se lidé při jedné anketě Českého rozhlasu 2 chlubili, co který posluchač pěstuje na svém balkóně a jak to tam má krásné a kvetoucí. Tehdy jsem se však sama ankety neúčastnila. To by bylo divení, kdybych se tehdy dovolala a ostatním posluchačům sdělila, jakou raritu já chovám na panelákovém záchodě a ve vlastní spíži. Musela jsem se teď tedy pochlubit aspoň Zvířetníkům. A věřte, že i ten tartas a binec musím těm drobečkům prominout. A ráda. (Ilustrační foto: internet, Jiří Bohdal)