PTÁCI: Hřivnáči za oknem (2)
Holub hřivnáč hnízdí v truhlíku za oknem foto: Lika, Neviditelný pes
Předchozí díl najdete zde.
Řídila jsem se radou ornitologů a hnízdění pozorovala: 23. 7. 2024 sneseno první vajíčko, 25. 7. jsem zaznamenala i druhé vajíčko. Holubi vzorně seděli. Jsou taková vedra! Střídají se vůbec? Vyfotím si nakonec staré, abych měla porovnání.
Dne 8. 8. začalo klubání! Staří se střídají v dozoru a krmení, a 13. 8. pozoruji, že je na půl hodiny nechali samotné, ale krmí stále svědomitě. První týden prý starý holub „vaří“ pro mladé ve voleti tekutou kašičku, pevné krmení přijde až potom.
Dne 20. 8., zrovna v den, kdy vyšlo první holubí povídání, se stal malér. Nechtěla jsem o tom do diskuse psát, ale vzalo mě to fest. Dopoledne za oknem najednou nastal jakýsi prudký pohyb, pištění… opatrně vyskočím a koukám: obě holoubata sedí na krajíčku směrem do ulice, na kohosi řvou ze všech svých malých sil, zmateně se batolí po hnízdě, a bohužel všude krve jako z vola, jak mi připadá. Vypadá to, že krvácejí obě, jedno má zřejmě ránu na hlavě a hrudi, starší je také vpředu hodně od krve. Srdce se mi sevře – zřejmě poštolka, a když už o nich ví, určitě se vrátí. Mám něco dělat? Chvíli to rozdýchávám a pak to nechám v rukou přírody – co se má stát, stane se. Jsou to přece jen divocí ptáci. Když tak vykopu hrobeček.
Pracovní stanoviště mám vedle okna, takže můžu nenápadně kontrolovat. Holoubata jsou stále rozčilená a zmatená, navzájem se poklovávají, mám dojem, že to mladší to má spočítané, nebrání se. Ale neuléhá, obě hlavičky jsou stále nahoře.
Ve 13 hodin přilétá „rodič“, oba mladé nakrmil a zůstává s nimi. Za tři hodiny odletěl a mladí vypadají v pořádku, jsou klidnější, zalehli, drží se nízko. V šest večer kolem prudce proletí hejno holubů – připadá mi, že je prohání poštolka.
Načetla jsem si, že poštolka není nijak velká, i když na tohle holoubě by asi dobře stačila. Ale prý si často „hraje“, prostě provádí cvičné nálety. Soudím, že v těchto končinách hlady netrpí, holubích i jiných hnízd tu musejí být spousty. Uvidíme.
Holoubata zůstala přes noc sama. Následující den, 21. 8., přiletěl kolem 9 hod ráno „rodič“ a hodně dlouho oba krmí; následně odletěl. Další krmení bylo ve tři odpoledne a trvalo hodinu, pak další krmení od půl šesté do šesti, a další krmení od půl osmé večer. Mezitím klid.
V dalších dnech probíhalo všechno normálně, už bez nerváků – krmení třikrát i čtyřikrát denně, co jsem mohla pozorovat. Holoubatům rychle dorůstají letky. Občas zaslechnu z vedlejších ulic křičet poštolku, ale u holoubat jsem ji už nezahlédla. Nemohla jsem se dopočítat, kdy mladí konečně odletí – podle wiki to mělo být ve stáří 33-35 dnů, takže nejdřív 10. září?
Koncem srpna se začínají batolit po celém truhlíku (ty nervy, jestli nezahučí čtyři patra na ulici!) a 29. 8. jedno zahlédnu na parapetu – mezi sklem a truhlíkem, ve stínu. To bylo ráno. Dopoledne druhé holoubě, zřejmě to starší, z hnízda zmizelo. No nedalo mi to a mazala jsem dolů na ulici obhlédnout, jestli nedošlo k havárii. Nedošlo, prostě odletělo. Mezitím ve čtyři odpoledne přiletěl starý holub a zbývající holoubě nakrmil. V šest večer už byl zpátky i první holoubek a starý dodal pořádnou večeři.
Následující den, 30. 8., jsem na hnízdě viděla ráno jen jedno mládě. Nechalo se nakrmit, starý se napil z kalíšku, a za chvíli bylo hnízdo prázdné. A 31. 8. bylo jasné, že už na něm nikdo nespal. (Takže ta lhůta vzletnosti se zřejmě počítala od snůšky. Ty neohrabané opeřené hroudy mě mile překvapily, jak jsou šikovné.)
Počkala jsem dva dny, jestli se ještě někdo objeví, a pak jsem truhlík fofrem zlikvidovala – hřivnáči se vracejí hnízdit na stejné místo, třeba i 3x za sezonu podle počasí, a tohle místo jim silně nedoporučuji. Přímé slunce bez stínu, do toho poštolky, do toho moje kočky…
Jo, kočky. Ty byly z té podívané celé divé: starší Čendík se plížením vpřed dostal až ke sklu a celý napjatý pozoroval, co se na hnízdu děje. Neplašil je. Zato mladší Karlík byl prostě hrr a já nechtěla matku čekatelku nechat mučit výpady dravé zvěře, když ji mateřské pudy nutí setrvat. Takže kočky měly zakázán vstup a okno bylo zakryto hustými záclonami, aby byl klid na všech stranách. Jenže Karlík jednou pronikl dovnitř, vyřítil se jako raketa a skočil jako tlustý pérák na záclony, a nejenže se jich chytil, ale viditelně prudce trhl, aby se jich zbavil – no rachot obrovský, garnýž sletěla přímo mně do počítače a do ibichu sloužícího jako maskování okna, do toho se zřítil kusanec omítky se zlomeným držákem… no radost veliká. Karlík letěl postrkem vedle (taky se lekl) a já měla hnedle co dělat… Paní hřivnáčová za oknem jen s očima navrch hlavy sledovala, co blbneme.
K tomu slunci – to byla ta vlna veder. Zpočátku jsem zkoušela sedícím hřivnáčům, zblblá internetem, nabízet v kalíšku vodu přímo pod zobák. Chudák paní hřivnáčová (nevím proč si myslím, že to byla ona – soudím, že pan hřivnáč by rovnou odletěl) zůstala sedět jako přibitá a začala proti mé ruce tlouct křídly a klovat mě. Hned jsem ruku opatrně stáhla a kalíšek zaryla na opačnou stranu truhlíku do tymiánu. A později jsem si všimla, že občas z něj opravdu pijí. Nakonec jsem kalíšek dolévala a truhlík zalévala jednou denně – pomalu a jednou rukou jsem pootevřela okno a konvičkou všechno obstarala. Nesměla jsem používat obě ruce, to je plašilo. Jedna ruka, nízko držená, je tolik nestresovala. Chtěla jsem jim bylinky udržet – přece jen dávaly trochu stínu a poskytovaly jakousi oporu.
Opuštěný truhlík jsem tedy přestěhovala na balkon na severní stranu; byl řádně prohnojený a bylinky rostou jako blázen, ani přesazovat je nebudu. Prostříhala jsem je a přezimují tam. Na balkoně se žádné pokusy o hnízdění dosud nekonaly, tak doufám, že to vydrží. Jsem moc ráda, že to hřivnáči zvládli.
Přidám ještě video z krmení:
Foto: Lika