A tak protože asi Ríša Kostičík záviděl Ešusovi popularitu a to, že zatímco o Ashovi už jste si toho mohli přečíst spoustu a o něm jen dva příběhy, tak se rozhodl, že vezme situaci do svých - ha a teď do čeho? Ruce nemá, tlapky nemá, tak snad do zobáčku, protože ten používá místo rukou - tak do svého zobáčku a řádně se zviditelní.

A napřel se do toho zviditelňování natolik, že přivodil celé rodině a přilehlému příbuzenstvu dost infarktózní stav. A vybral si k tomu ještě navíc ten nejnevhodnější moment. Ale abych to vzala popořádku.

Tenhle Ríša Kostičík je trošku z jiného těsta než jeho předchůdce, který "hubu" nezavřel, jak byl den dlouhý a mlel ty svoje úžasný nesmysly. Současný Ríša tedy taky "hubu" nezavře, ale bohužel zatím jen po anduláččím. Takže si rád zařve. Což o to, každý se nějak musíme projevovat, ale pokud to překročí únosnou mez, tak zařvu potom já. A když ani to nepomůže, tak je chlapec vyhoštěn. Tzn. přemístěn i s klecí. V zimě do jiné místnosti. Teď s teplým počasím hošík hostuje na balkóně, kde mu dojde slovní zásoba - zatím - a kulí oči na to, jak je ten svět veliký. Občas mu tam dělá společnost Zrzavohubec, to aby se hoši nenudili.

A protože tuhle opět řval přes únosnou mez, byl přetransportován na balkon, kde si vesele lebedil až do večera. Já se zabávala - jak jinak - v kůchni a poté s Náčelníkem Zrzavou hubou a též sledováním hokeje, který natolik zmohl Davida, že usnul. Když jsem se s Ešusem vrátila z večerního venčení, byla už klec v kuchyni, všechno zhasnuto a David na cestě do peřin. Vzhledem k pokročilé hodině, jsem udělala totéž a šla chrnět.

Ráno nás ovšem čekala "rána do palice". Když David odkryl přehoz z klece - nutnou to pojistku proti povykujícímu rannímu ptáčeti - zjistil, že v kleci nikdo není! Po prověrce bytu bylo jasný, že Ríša je fuč. Otevřel si dvířka, když byl na balkoně a vzal dráhu. Vydali jsme se ho hledat, ale tušila jsem, že naděje je mizivá. Nejhorší na celé věci bylo, že si ke svému útěku z Alcatrazu vybral zrovna dobu, kdy se z ničeho nic v noci udělala pěkná zima a celou noc pršelo.

Byla jsem strašlivě nešťastná, když jsem si představila, jak ten malej lump, kterému jsem den předtím vyhrožovala zazděním za živa, jestli nepřestane řvát jak pitomec, strádá v tom příšerným marastu, jak mu hrozí to, že ho zima zabije. A když ne zima, tak určitě nějaká kočka nebo poštolka, protože nemá vůbec respekt a je zvyklý, že ten větší vždycky ustoupí. Do práce jsem samozřejmě přišla pozdě a s mokrýma očima.

Když mě viděla paní z vedlejší kanceláře, nabízela se hned, že mi zajistí hned teď novou andulku od švagra. Já jsem ale už nějak nechtěla o andulkách ani slyšet. Odpoledne jsem se hned z práce vydala na obchůzku a hledala, pískala i zkoušela volat, ale jak jinak, než bez odezvy. Už jsem podezřívala kdejakou sýkorku, která pípala v křoví, že je to náš uprchlík.

Doma bylo smutno - nikdo neřval a Ešus tomu nasadil korunu, protože milou ptícu hledal a pískal. Jediný co ho rozptýlilo bylo, že přijel na návštěvu synovec a tak jsme ho synovcem uplatili. Já jsem měla trošku vztek, protože jsem moc nechápala, že si někdo nevšimne, že nese domů prázdnou klec, ale jednak by to stejně k ničemu nebylo, kdyby se v deset zjistilo, že je klec prázdná a jednak je pravda, že bych asi taky potmě nestudovala, jestli beru z balkonu klec s fóglem, nebo bez. A hlavně by mě nenapadlo, že si ten praštěnej fógl odlígroval dvířka je v trapu.

Druhý den měla přijet na návštěvu ségra i se zbytkem synovců :) a tak jsem si říkala, že nás to krapítek rozptýlí. Nemýlila jsem se, rozptýlení bylo až až, protože když odmyslím ten klasický virvál, co po jejich příjezdu nastane vzhledem k tomu, že Ešus ségru miluje a kluky bere jako vítaný dárek k lumpárnám, tak hlavním bodem rozptýlení bylo to, že ségra cestou od auta do domu najednou vykulila oči a povídá : "Hele, helééééé, tady někdo našel modrou andulku!!!!!!!!" Nevěřili byste, jak dlouho trvá cesta takový informace na to správný místo v mozkovně. Nebyla jsem schopná pochopit, že by to mohlo být to, co bych ráda, aby to bylo.

Když mi to došlo, servala jsem papír, zapomněla na ségru a letěla domů, kde jsem rozrazila dveře a způsobila ještě větší zmatek, než tam byl. Řičela jsem jako blázen a ve vteřině vytáčela telefon. Ta hodná paní, která cedulky psala, byla už doma a nacházela se ve vedlejším vchodě v osmém patře. Popadla jsem "přepravní" klec (taková Kosťova víkendová chatička - jezdí v ní s námi o víkendech na chalupu, visí ve větvích a vyřvává na domorodé ptactvo), popadla Kolaříka a mazali jsme. Tedy rádi bychom mazali, jen kdyby se ten výtah do toho osmého patra tak necoural.

Tam jsme zazvonili a já tu hodnou paní doslova přepadla. Byl tam. Uprostřed předsíně v kleci seděl ten náš modrej blbeček a já se mohla zbláznit, že je zachráněný a naživu. Když nám paní povídala, jak se to celé seběhlo, nevěřila jsem vlastním očím. Tomu našemu bláznovi se podařilo přežít 24 hodin na svobodě. Podařilo se mu vyhnout všem nebezpečím, pravděpodobně se někde schovat před tím hrozným lijákem, přečkat tu studenou noc, vyletět do osmého patra a tam si ZAŤUKAT NA OKNO, aby ho pustili dovnitř!

Opravdu si nevymýšlím, takhle nám to ta paní vyprávěla, on si na to okno fakt ťukal. Dalším vrcholem bylo, že se bez problémů nechal chytit do ruky, což jinak v oblibě tedy rozhodně nemá. Prý byl celý den dobrý, dokonce paní chodil i po ruce, ale pak už jen seděl a seděl a ani nepípnul. Tak jsme ho přendali do jeho "chaloupky" a já paní pořád dokolečka děkovala. Pak už jsme si uprchlíka nesli domů a já měla obrovskou radost, když si zlehýnka ťuknul do svojí "baby" = umělohmotné kindervajíčko na řetízku, jedno má v "chaloupce" a dvě má ve své "vile" - kleci jak pro orlosupa.

Doma nastalo obrovský pozdvižení, ale největší radost, tak tu měl Ešus. Hnedle musel jít Kosťu oňuchňat a oblemtat a ten se mu odvděčil tím, že ho jako vždy štípnul do šňupáku. Radši jsme mu Kosťu "vyrvali ze spárů" a nechali ho jít do jeho bydleníčka. Tam si jen dřepnul jako buchtička a dál hnípal. Aby měl klid, přikryli jsme ho a když se probudil, mazal se honem najíst. A protož měl co dohánět, futroval se v desetiminutových intervalech jako nezavřený. Vzhledem k tomu, že byl pořád takový apatický, ani nepípnul, jen spal a nebo se cpal, popadaly mě - opět - takové ty černější myšlenky.

Měla jsem strach, jestli nenastydnul a neodskáče to. Přeci je to ptáček domácí, nezvyklý na drsné podmínky. A tak jsme hnedle další den obvolávala veterináře, jestli něco neporadí. Nakonec jsem šla do Zverexu a koupila ptačí vitamíny ve skleničce s tím, že to neublíží. Bylo před víkendem a já řešila co dál. S sebou jsem ho brát nechtěla, protože byl pořád ještě v šoku a byla stále zima. Tak jsme si řekli, že dobrá strava, spánek a klid určitě udělají své a nechali Kosťu doma.

Když jsme se v neděli vrátili, čekalo na mě báječný překvápko. Kosťa si to špacíroval po kleci a světe div se!!! Když jsem mu nabídla pažitku, tak po delším váhání mi skočil na prst! On, který dával přednost Ešusovi před námi a k nám šel maximálně na bidýlko v ruce, nebo na hlavu. O další kontakty moc nestál. A teď jsem se dočkala té výsady, že mi - sice za kus žvance, ale přece - sedí na prstě!!

A tak bych chtěla touhle cestou poděkovat paní Šrédlové z Řep za záchranu jednoho ptačího života a za spoustu radosti, kterou mi způsobila.