Ale přejdu raději k současnosti, z toho, co bylo, mám ještě občas zlé sny. Přesto začínám to špatné zapomínat. Tady mě mají všichni rádi a nemusím se nikoho bát, dokonce ani babičky, která chodí s berlemi - těch jsem se napřed bál úplně strašně. Ale teď už vím, že je má, protože jí bolí nohy a jinak je moc hodná a vždycky pro mě něco má. Vlastně jsem si oblíbil všechny členy rodiny a pořád nevím, koho nejvíc. Asi je to jedno, v téhle smečce je mi prostě dobře.

Ze začátku to tu bylo dost náročné. Spousta nových lidí, úplně neznámé prostředí, každou chvíli nějaká hygiena - no co, tak mám občas zabahněnej podvozek! Ono to přeci opadá a není hned nutné mě nacpat do vany. A za to, že mám trochu kratší nohy se nestydím, do obtížného terénu je to ideální a navíc na náledí nepadám z výšky jako ten blbísek Argus.

Po čtyřech měsících, co jsem ležel v kotci a čekal, jestli mě odtamtud někdo vysvobodí, byla veškerá moje fyzička v háji. Tady mám velkou zahradu a panička tvrdí, že musím zesílit a proto s ní a s Argusem skoro denně chodím běhat. A je to znát, nohy mě už nebolej a v pohodě s nimi uběhnu aspoň 5 kilometrů. Sice trochu pomaleji, ten nohatej puberťák je zřejmě motorovej a dohnat se nedá, ale panička na mě vždycky počká a chválí mě, jak to zvládám.

Zase jsem si vzpomněl na mladá léta a občas se snížím k tomu, že s Argusem blbnu a hrajeme si, ale musím ho občas upozornit, co si může dovolit. On si sice z toho houby dělá, ale aspoň se provinile tváří. Nejlepší je, když si pak vzájemně pečlivě umyjeme uši a společně usneme. Akorát v noci Argus spí s paničkou v posteli, ale to mi nevadí, já radši spím vedle postele na dece a ráno se přijdu bouřlivě přivítat. Tedy vlastně kdykoli, když někdo vstane. Mám vždycky strašnou radost, že jsou zase všichni se mnou.

Ráno většinou všichni vyrážejí pryč, ale my máme doma důležitý úkol hlídat babičku a dům a zahradu a den strašně rychle uteče. Víme přesně, kdy se objeví auto a jakožto uvítací delegace čekáme u vrat. Někdy pak dostaneme oblíbený povel ,,jděte se naložit," což znamená, že nás někdo sveze aspoň přes zahradu. Pak už mi nikdo nikam neodchází a všechno děláme společně.

Jo, taky mám nové jméno, heč! Napřed jsem nevěděl, koho to vlastně volají, ale rychle jsem to pochopil a jméno jsem přijal za své. Mám i pár přezdívek, jako třeba Vysavač, Kratinožka a páníček mi dokonce nedávno řekl, že jezdím po bytě jak ušatá tramvaj a místo na pelíšek mě poslal do depa! Fakt se mě to docela dotklo! Ale stejně ho mám rád a vím, že on mě taky.

Nejlepší ale je, když si panička udělá chvilku času, usadí se s námi na zemi a tam si hrajeme a Argus jí nosí hračky, aby se s ním o ně tahala a házela mu je. Já se jí nastěhuju na klín a ležím a vyprávím, co se za celý den stalo a taky zážitky z celého mého bassetího života. Asi všemu úplně nerozumí, ale určitě chápe to důležité - že jí moc děkuju, že můžu být u ní a mám jí moc rád. Pardon, v kuchyni někdo otevřel ledničku, musím to jít zkontrolovat….

(Tak takhle nějak Buffy vidí svůj pobyt v naší rodině. Jeho vztah k nám všem je nádherný a my jsme se do něho všichni zamilovali už dávno. Je tak nabitý pozitivní energií, že v jeho přítomnosti nelze mít špatnou náladu. Ta bassetí přímočarost je úžasná - nic si zbytečně nekomplikuje a do všeho jde naplno, k tomu je chytrý jak opice. Jeho láskyplnost kombinovaná s bezmeznou vděčností je až dojemná, přitom je to ale veselý a zdravě sebevědomý tvor.

S Argusem se například společnými silami naučili otevírat dveře dětského pokoje - ten menší se naplno opře o dveře a ten větší zmáčkne kliku, následně jde každý jde hajat do jedné postele. Když přijdeme domů, leží ovšem oba vzorně na pelíšku v koupelně u topení a vůbec nevědí, kdo sakra zase zválel ty peřiny a proč je na nich špína. Pokud jsou při našem příjezdu na zahradě, okamžitě se oba nasáčkují do auta a pomáhají zajíždět do zahrady. Kdo někdy couval po úzké cestě za nadšeného olizování uší a obličeje dvěma blemcáky, jistě chápe radost řidiče.

Ráno po našem odchodu do práce se jejich obětí stává moje maminka, kterou vždycky ukecají ke vstupu do kuchyně, posléze do celého bytu, kde provedou podrobnou prohlídku, zbaští pár piškotů a poté se oba rozplesknou na její nádherný koberec a chrápou, až drnčej okna. Tak okolo jedenácté dopoledne konečně uznají, že je opravdu ráno a jdou pracovat ven.

Jedna z věcí, ze které mám strašnou radost, je, když vidím, jak si ti dva spolu hrají. Nejsou to takové ty náznaky urputné bitvy, je to láskyplné okusování a tlapání a je v tom taková vzájemná náklonnost, že jsem to u psů ještě neviděla. Jediné, z čeho má Buffy komplex, je, že ho Argus přeskakuje. Vždycky mu vynadá a Čulivrtka se to snaží odčinit tím, že ho pro změnu podlézá, což je pohled pro bohy.

Nejlepší okamžik ovšem nastane večer, když si konečně můžu sednout. Pro naše dva ušatce je to signál k okamžitému nástupu k blbnutí a drbání a okusování mě, abych věděla, jak mě mají rádi. Buffy mi přitom ještě ledaccos povídá a Argus mi nosí cokoliv, co zrovna jde popadnout do tlamy, takže případné sledování televize nehrozí ani omylem. Pak sebou najednou prásknou a usnou a nad jejich hlavami se téměř vznáší chlupatá svatozář. Tu jejich dvojitou ušatou lásku bychom už nevyměnili ani za nic. )