Panička to popisuje jako velikánskou užovku, jako je ta, co nám bydlí v jezírku. Tu nemám ráda, když jí potkám na dvoře, syčí na mě a já se jí bojím! Mnohem lepší je naše zahradní ropucha, kolem té můžu hopsat a štěkat na ní a jí je to úplně jedno, maximálně se nafukuje.

S paničkou už do práce nechodím, přes den jsme my hafíci doma a hlídáme a pracujeme na zahradě. Uklízíme, kopeme tunely pro Buffí metro a občas přesadíme nějakou kytku. My tři nejradši všechno podnikáme společně, konečný výsledek je pak mnohem zajímavější.

Nejlepší je, když se mi z takové té místnůstky, kam se lidi chodí venčit, povede sebrat roli papíru. Bezvadně se kutálí ze schodů, dá se lovit a papír lze báječně trhat. Paničku to ale kupodivu netěší, nechápu proč. Odpoledne chodíme s našima lidma běhat a pomáháme paničce doma uklízet a vařit a Pétě radíme, když píše úkoly..

No jo, vy to vlastně asi nevíte, naše smečka se rozrostla o moji maminku Xenu! Tam, kde jsem se narodila, začala být tak nějak přebytečná a nastěhovala se k nám. Je to super, když jeden z nás musí někam odjet, druzí dva tolik netruchlí. Mamča byla ze začátku strašně vyděšená ze všeho nového, bála se chodit domů, bála se všech lidí kromě paničky a Péťi, no, hrůza! Tak jsme jí s Argusem přesvědčili, že tady jí fakt nic nehrozí, spí se v pokoji na pelíšku, případně kdo se vejde, tak na sedačce. A v noci se taky dá spát v posteli, ale pokud se tam nacpeme všichni tři, většinou jsme vykázáni, takže se musíme střídat. A ještě se také bydlí v pelíšku...

Jak rostu a moudřím, získala jsem doma důležitou funkci páníkova osobního budíčka. Přesně v 6.50 vtrhnu do ložnice, skočím do postele a důkladně mu umyji nos, to aby ušetřil čas a nemusel už řešit ranní hygienu. Nejrychleji vstává, když přiběhnu ze zahrady mokrá a zalezu mu pod deku! Jen o víkendu to nefunguje, to mě někdo z lidí zaplácne dekou, vydá povel ,,spíme!".

Náhodou už umím víc povelů, třeba ,,sedni", ,,ke mně!" - to se můžu přetrhnout, protože je to většinou náležitě odměněno. Pak ještě umím povel ,,hají slimáčku" ,,přines misku" ,, pojď na kedlubny" (ty já totiž miluju). Zkrátka jsem velmi inteligentní slečna, jak vidíte. Dokonce vím, že i když je v lese spousta stop, které mě zajímají, můžu je zkoumat jen kousek, pak se musím vrátit, aby se o mě nebáli. A nesmím odcházet s cizími pejsky ani lidmi. Je toho zkrátka moc, co ta škola života obsahuje!

Nedávno jsem udělala další zkušenost - lidi, já umím plavat! Vyrazili jsme na takové krásné místo, kde je velikánská louže, co se v ní lidi koupou. Páník s paničkou a s Péťou se tam potopili, že jim koukaly jen hlavy, s paničkou tam šel i Argus. Já s mámou jsme tam vlezly jen tak po bříška, což u nás opravdu není velká hloubka, dál se nám nechtělo. Panička mě ale vzala do náručí a do vody mě odnesla. Pořád mě držela, abych se nebála a vlastně to nebylo tak strašné.

Zjistila jsem, že udržet se nad hladinou není takový problém a jeden se krásně ochladí. A pak tam přišli ještě další hafani, chvíli se koupali a pak jsme všichni lítali po břehu a hráli jsme si…jen jsme se nesměli válet lidem po pelíšcích, to nás nazývali dost ošklivými jmény. V autě jsem potom usnula spánkem spravedlivých a vzbudila jsem se až doma na pelíšku, když mi panička vyhrožovala, že mi večeři zbaští Argus.

A ještě mám něco, co vás bude zajímat! Měli jsme návštěvu. Už jste někdy viděli psa na chůdách? Ne? Tak u nás byli dva takoví! Jmenují se Ruthland a Marinas a jsou to čistokrevní závodní greyhoundi. Panička je přivedla jednou ráno, představila nás a dostali jsme rozkaz být na ně hodní. Představte si, oni se nás napřed báli! Hlavně Marinas, ta na mě dokonce i vrčela, když jsem jí zkoušela vyskočit na nos. Panička jí ale poučila, že to se u nás nedělá. Mně vysvětlila, že Mája zatím znala jen malý kotec a závodní dráhu a že se mám krotit.

K návštěvám se má jeden chovat slušně. Jo a představte si, že paničce ti dva nerozumí! Musí na ně mluvit takovou divnou řečí, prý anglicky a tomu zase nerozumím já. Pocházejí totiž z Irska a přicestovali napřed lodí do Itálie a pak ještě autem sem k nám. Že prý je už jejich páníci v Irsku nechtěli, protože už na dráze nevyhrávali, tak je zavřeli někam do útulku a čekalo se, jestli jim někdo dá šanci na šťastnější život. Neměli ani pelíšky, jen betonovou podlahu. No chápete to? Já ne, myslím, že je to jen ošklivá pohádka na strašení malých pejsků…

No a tihle dva svoji šanci dostali u jedné moc hodné paní, co má Argusí příbuzné. Jenže přijeli ve chvíli, kdy se jedné z jejích ušatých holek narodila štěňátka. Přeci jen, k úplně malým miminům není rozumné pouštět takové habány a ještě cizince a tak bylo rozhodnuto, že budou chvíli u nás. Aby se jako vědělo, jestli jsou slušně vychovaní a zdraví a aby je panička vykoupala a uvedla do společensky přijatelného stavu.

Co vám budu povídat, bylo na nich blech jak Japonců před orlojem! Ale když se vykoupali, docela prokoukli! Taky se začali osmělovat. Mája přestala vrčet, Rutland si začal vybírat na stole, co by se mu hodilo, načež dostal od paničky přes nos a uraženě odešel do postele. Mokrej! Kdybych to tak udělala já… 

Večer jsme vyrazili na procházku, aby ti dva taky poznali les. Tak neschopné tvory jsem neviděla! O všechno zakopnou, neumí chodit v terénu, větší kopec je nepřekonatelná překážka. Ale běhají moc pěkně, to jim závidím. Oni udělají dva kroky a já asi tak…no, to nebudeme řešit, oni zase nedosáhnou nosem na zem, takže nemůžou hledat stopu. Doma naše Lochnesky padly jak podťaté, vlastně před tím se ještě strašně nadlábly. A chtěly ještě Pídě sežrat večeři, nevychovanci.

Představte si, že Mája chtěla spát v posteli s paničkou. Tak to tedy ne, tam patřím já a důrazně jsem jí to vysvětlila. Vlastně nakonec se tam vešel i Ruty, páník byl pracovně v cizině, tak nezabíral místo! Ale stýskalo se mi po něm, ráno nebylo koho budit a vůbec, smečka má být pohromadě!

Musím vám říct, o chrtech se tvrdí, že to s jejich inteligencí je to takové všelijaké, ale naše Lochnesky jsou dost chytré. Například Mája už ví, že je Mája, Rutís už ví, že co je na stole, není jeho a další věci se rychle učí. Jo a Rutísek dosáhl životního úspěchu. Od paničky vím, že ty dostihy, co běhali, běhají za nějakým chlupatým nesmyslem. Honí ho, ale nikdy ho nechytí. No a Ruty objevil u Pídi na posteli plyšového Soptíka. V tu chvíli mu zasvítily oči a s výrazem ,,konečně tě mám!!!" ho skokem přes celý pokoj ulovil. Vypadal, že se mu splnil dávný sen. A chudák nechápal, proč se lidi kolem mohou potrhat smíchy.

Mája zase objevila jiný sport: Vždycky se zmocní nějaké boty, vyrazí s ní ven, oběhne zahradu a botu zase vrátí na místo. Proč to dělá, nechápe nikdo, ale baví jí to. A představte si, ty dvě nohaté obludy se naučily ke vstupu do domu používat náš tajný vchod! Jak se tam vejdou je nepochopitelné, ale projdou. Přišla na to samozřejmě Mája, její bráška se to od ní naučil. My slečny jsme totiž takové od přírody bystřejší, že, Argusi? A Rutís je navíc ještě větší, než Mája, takže než mu něco dojde z hlavy do nohou, trvá to déle.

Panička taky přibrala Lochnesky do tréninkového běhacího programu. A musím říct, že tempo běhání dost zrychlilo! Poprvé jsem s nimi nebyla, v pět ráno po mě nikdo vstávání nemůže chtít. Greyhoundi se vrátili totálně zničení. To prosím běželi jen asi osm km. Druhý den už panička přibrala i mě a mámu. Byl to pohled k popukání: Uprostřed Argus, z každé strany jedna Lochneska a za nimi na konci vodítek plachtila panička. A někde vzadu jsme to s mámou jistily my.

My dvě víme, že když nestíháme, můžeme zpomalit, zařídit si, co potřebujeme a ostatní se pro nás vrátí. A chrtům se to tentokrát moc líbilo, zejména, když před nimi vyrazil zajíc. Kdyby měla panička uši jako Argus, stačilo je roztáhnout a vznesla by se. Takhle jen něco neslušného hulákala a kmitala nohama víc než já. Ale Mája je dáma, zastavila jako první, což její bráška napodobil a náš magor Argus, když na to byl sám, nakonec taky poslechl.

Čím déle jsme pohromadě, tím je nám spolu lépe. Mája už nevrčí, myje mi uši, se svým bráchou se zapojují do našich honiček, klidně jim můžu ujídat z misky a na oplátku můžou do mojí. Ale panička říká, že tu jsou jen na návštěvě a brzy odejdou domů. Proč, vždyť je nám takhle dobře! Nechápu ty řeči, že je nás takhle moc, že se nám panička nestíhá všem najednou věnovat…je nás pět a lidí taky, tak v čem je problém?

Ale prý na ně někde čekají jejich lidi, kteří je vlastně zachránili a zařídili, aby už nebyli zavřeni v malém kotci s betonovou podlahou. Neváhali se jich ujmout, přestože mají spoustu práce se svými pejsky. A těm lidem by bylo smutno, tak jako je mě, když mi někdo doma chybí. Tak dobře, to chápu, ale určitě za nimi někdy pojedeme, jo?

A pak nastal večer, kdy přijel takový úplně neznámý hodný pán, chvíli si povídal s mými lidmi, pohladil nás, seznámil se s Májou a Rutlandem a řekl jim, že je jejich. Pak je pozval do auta a odjeli. A já jsem ani nestihla truchlit, protože se mi vrátil páník!!! Zase mám koho budit a na kom loudit kedlubny! Večer jsme se všichni složili na sedačku, lidi si povídali o všem, co prožili, když se neviděli a bylo vidět, že i jim je dobře.

A my chlupatci víme, že je všechno správně a můžeme klidně spát. Přemýšlím, jak je Rutískovi a Máje v nové smečce a trochu u toho usínám. A panička mi vypráví, že se o ně nemám bát, že jim je dobře a někde na světě jsou hodní lidičkové, kteří pomůžou i těm ostatním, aby našli svoji smečku. A já vím, že to není jen pohádka.