Obě fenky až dosud dělil drátěný plot a Sadie byla pro maličkou Trixie alespoň svojí přítomností tak trochu náhradní mámou. Proto jsme doufali, že jejich vzájemné shledání "tělo na tělo" proběhne hladce. Spoléhat jsme na to ale rozhodně nemohli.

S Kris jsme domluvili, že pro psy bude lepší setkat se na naší zahradě, pro Sadie neutrální půdě. Bohužel zrovna ten den mrholilo, což byla škoda, protože to, čeho jsme se stali svědky, by bývalo rozhodně stálo za vyfocení. Trixie byla zavřená na verandě, když sousedka přivedla Sadie. Jakmile se obě fenky zahlédly skrze sklo, začaly mohutně vrtět ocasy.

Přesto jsem pro jistotu šoupací dveře verandy pouze pootevřela, aby se psi měli možnost patřičně očuchat. Když vrtění ocasů přešlo v krouživé obrátky a místo vrčení a vyceněných zubů psi do škvíry ve dveřích strkali jazyky - dveře jsem otevřela a Trixie pustila ven.

No a potom jsme všichni jen stáli uvnitř a s úsměvy od ucha k uchu sledovali nádherné psí divadlo. Obě fenky se začaly mohutně olizovat a pokoušely se nacpat jedna druhé svoje čumáky do pusy. Pak Trixie popadla jednu ze svých hraček, která na trávě ležela, šťouchla s ní Sadie do boku a začala prchat. Sadie se za ní pustila s ocasem jako stožár a honily se spletí keřů a stromů takovým fofrem, že jsme viděli jen dvě mokré šmouhy.

Vždycky se chvilku zastavily, aby se znovu olízaly a oňafaly, případně vyválely v trávě. Pak hračku pro změnu chňapla Sadie a celý kolotoč se opakoval. Dováděly spolu snad čtvrt hodiny a mrholení jim ani trochu nevadilo. Když byly řádně vydováděné, lehly si na verandě na rozloženou plachtu, olizovaly si nosy a nakonec obě usnuly. Bylo vyhráno!

Trixie zůstala první noc ještě spát u nás na verandě. Když si pro ni její noví majitelé druhý den přišli, nastala situace, kterou jsme tak trochu čekali, takže nás nepřekvapila. Sousedčin dům je totiž vlevo od našeho - tedy stejný směr, který vedl i k Trixině bývalému domu. Všichni jsme vyšli před náš dům, kde si Trixie v klidu nechala připevnit vodítko.

Jakmile s ní ale Kris zahnula směrem doleva, začala se silně vzpírat a než jsme tomu mohli zabránit, vykroutila se z obojku. Jasně tak dala najevo, že tímhle nenáviděným směrem už odmítá jít. Oběhla náš dům doprava, tedy směrem ke garáži a brance na zahradu. Branka byla zavřená a tak se Trixie naštěstí vrátila k nám a dojemně se mi přitiskla k noze.

Obojek s řemínkem si ale už připevnit nenechala. Dostala jsem spásný nápad a poslala kluky pro Sadie, aby si svoji novou kamarádku sama odvedla. Stalo se a povedlo se. Fenky se při shledání radostně olízaly a Trixie se uklidnila. Když ale Sadie následovala kluky zpět domů, Trixie přeci jen na moment zaváhala.

Pak si možná řekla, že když "tam tím směrem" jde Sadie, nemá se čeho bát a rozběhla se i bez vodítka za ní. Trixie byla zachráněná, měla nový domov a my jsme byli nesmírně rádi, že je ten domov hned vedle našeho. Nemuseli jsme se tak s miloučkou Trixie rozloučit.

A začali jsme chodit na procházky se dvěma psy. Prvních pár dnů jenom v naší čtvrti, pak jsme s nimi zase začali jezdit do parku. Musel na nás být komický pohled, jak mašírujeme, často i klušeme se dvěma psy skoro 5 metrů před námi na našponovaných vodítkách - takové psí dvouspřežení.

A zkuste elegantně klusat po nerovném terénu s jednou rukou v pevném předpažení, kdy nevíte, o co zaškobrtnete (a že se tak i stalo!). Držet je blízko nohou by jistě vypadalo uspořádaněji, ale psi by z toho neměli tu správnou radost a my asi také ne. A pustit je z vodítka nepřicházelo v úvahu.

Jednak je to v parku zakázané a jednak ve zdejších skoro tropických pralesích žije spousta různé menší i větší zvěře. Jedině úžasně poslušný pes by dokázal těm vůním divočiny odolat a neutéci - nebo utéci a vrátit se. Také proto je tu tolik zaběhnutých a ztracených psů, které bez obojku s adresou čeká nejistá budoucnost. A my jsme si rozhodně nemohli vzít na svědomí, že by se nám především Sadie ztratila.

Trixie a Sadie jsou nejen rasově příbuzné, ale jsou i skoro stejně velké, Sadie jen o trochu větší. Co ale chybí Trixie na růstu, má vynahrazeno na síle. Jestli jsem o Sadie napsala, že má sílu telete, tak Trixie má sílu býka. Dočetla jsem se, že pitbull jako jediný pes utáhne až třicetinásobně svoji váhu! Trixie váží 29 kilo a tak si to vynásobte!

Sice není čistokrevný pitbull, ale i tak jsem se svými 67 kily vůbec neměla šanci Trixie udržet. A nezvládl to ani manžel. Trixie má totiž jeden zlozvyk - je přímo posedlá jedoucími auty. V parku se snažíme co nejvíce chodit místy, kde auta nejezdí, ale zcela se jim vyhnout nejde. Při každém projíždějícím autu, začala Trixie táhnout a my jsme museli vynaložit všechnu sílu, aby se nevysmekla z obojku.

Při honbě za auty Trixie ani neštěkala, ani nevrčela - jen za nimi silně táhla a chtěla je dohonit. Čím bylo auto větší a rychlejší, tím zběsileji se za ním Trixie vrhala. Stahující smyčka řetězu, který jsem vyzkoušeli, vůbec nepomohla. Trixie by se v takových momentech snad nechala i uškrtit. Pod staženým okem řetězu sice chrochtala, ale nepovolila.

Ten z nás, kdo jí právě vedl, měl co dělat, aby udržel nohy na zemi a nevykloubil si rameno. K povelům a křiku byla hluchá. Jakmile auto přejelo, zklidnila se a klusala pokojně dál - tedy do té doby, než zahlédla auto další. Naše i Trixino zdraví zachránila koupě speciálního stahovacího náhubku. Je to kombinace smyčky a obojku.

Smyčka se navlékne psu přes čumák a pod bradou zajistí v takové délce, aby pes mohl pusu pohodlně otveřít, ale smyčka mu nemohla sklouznout dolu. Obojek, který je přišit u smyčky se pevně upne ne za krk, ale za uši. Očko k vodítku má pes pod bradou, upevněné u konce smyčky. Když pes vyrazí vpřed, smyčka se stáhne, "zklapne" psu čelisti, on nemůže pořádně dýchat, takže zpomalí a smyčka se zase povolí.

Funguje to skvěle, protože pes brzy pochopí, že když chce dýchat, nesmí táhnout. Trixie sice ještě občas za autem vyrazí, ale zdaleka ne s takovou silou jako dříve, takže se dá zvládnout a nebezpečí jejího konce pod koly auta je zažehnáno.

Pravidelnou stravou (vylepšenou syrovými vejci) a vytrvalým mazáním vyrážek všemožnými preparáty se vzhled Trixie sice pomalu, ale přeci jen časem zlepšil. Teď je z ní podle nás hezký pes. Povyrostla a díky dlouhým procházkám zesílila. Její černá srst dostala zdravý lesk a mozoly na kolenou převážně zmizely. Ty, co ještě zůstaly, alespoň změkly.

Trixie miluje jakoukoli zeleninu. Kdysi jsem četla, že se má psům místo nezdravých pamlsků dávat mrkev. Tehdy jsem to hned zkusila u Sadie, ale ta se na mrkev akorát koukla, a opovrženě ji nechala ležet. Když jsem přistihla Trixie, jak mi přímo z keřů na záhoně strhává rajčata a s velkou chutí je baští, zkusila jsem to s mrkví u ní. Nejenže jí s chutí schroupala, ale klidně sežere dvě ohromné mrkve a dala by si další.

Když jí Sadie poprvé viděla s mrkví, přišla se zvědavě podívat, na čem si Trixie tak pochutnává. Nabídla jsem mrkev tedy i jí a od té doby o ní žebrají obě. A chutná jim nejen mrkev, ale i jablka, cukety, papriky, okurky a třeba i banány. Jednou mi Trixie v kuchyni dokonce vytahala z odpadkového koše ovadlé vnější listy z hlávky zelí a postupně je všechny snědla.

Tak jako se kluci ze začátku nadchli Sadie, tak byli samozřejmě celí šťastní, když pomohli zachránit Trixie. Dík za to patří nejen jejich mamince, ale i jim. Ovšem stejně jako u prvního psa, také Trixie jim brzy zevšedněla i když jí mají rádi. Trixie to ovšem vůbec nevadí, je z ní šťastný pes a Sadie získala kamarádku, která jí pomáhá krátit dlouhé chvíle na zahradě, když jsou samy.

Snášejí se spolu skvěle, i když bez občasného mráčku se to neobejde. Někdy se do sebe pustí, že se letím podívat, co se děje. Naštěstí tohle porafání není zlé a já si budu muset zvyknout neděsit se těch jejich vyceněných zubů. Tyto neshody trvají jen chvilku a pak už si psi zase olizují nosy. Možná si mezi sebou řeší, která z nich je "alfa pes", jestli tedy i mezi fenkami něco takového existuje.

Při procházkách musí Sadie běžet vždycky kus napřed, na zahradě je to zase Trixie, která na Sadie dohlíží. Trixie velice často Sadie vyprovokuje ke hře tak, že jí třepe u nosu hračkou nebo kusem hadru tak dlouho, až se Sadie za ní rozběhne. Pak se spolu honí a přetahují. Jakmile se ale Sadie zastaví, sedne si nebo si lehne na zem, Trixie k ní přiběhne, začne se jí opírat o bok, jakoby jí chtěla chránit a snaží se nad ní obkročmo postavit jako stráž. Sadie si to nechá klidně líbit a pochybuji, že to považuje za nějaký dominantní postoj.

Trixie nad ní stojí rozkročená, rozhlíží se kolem a občas se skloní, aby Sadie olízla hlavu. Také uvnitř jejich domu prý Sadie neprojevuje žádnou nadřazenost. Bez protestů se vzdala svojí psí postele, kterou dostala předloni k vánocům. Tu si během několika dnů zabrala Trixie a Sadie vzala za vděk polštářem, který od nás Trixie dostala do výbavy.

Po procházkách zůstávají oba psi ještě chvilku u nás, aby dostali něco na posilněnou. Už několikrát jsme je i pár dnů hlídali, nedávno dokonce celý týden. Děláme to moc rádi. Jsme takoví psí prarodiče, kteří se o ně starají, když je třeba a patřičně je v ty dny rozmazlují. Spokojenost je na všech stranách. Nadšení z toho nejsou jedině naše kočky, protože během hlídání je zase "prohazujeme" se psy.

V ty dny mají vždy několik hodin přístup do domu, ob den mají dokonce dovoleno ležet večer v obýváku a dívat se s námi na film. Po něm běží docela rádi zase ven a naopak kočky vypustíme z ložnice. Noci tráví psi na verandě. Máme z toho legraci, ale zároveň je nám líto, že nemůžeme mít v domě všechny pohromadě - byla by to krásná zvířecí idylka.

Jenže Trixie na kočky stále mohutně štěká a ty jsou z toho vyděšené. Sadie má obličej, ve kterém se dá poměrně snadno číst, co si asi myslí. Trixie má naopak "pocker face" nebo jak říká manžel "krokodýlí výraz" - tedy jeden jediný pohled a nedá se odhadnout, co se za ním skrývá. Trixie je velké dobrotisko, co se lidí týče a její neutrální kukuč nevěstí jistě nic zlého - ale u koček to prostě nemůžeme risknout (tedy zatím ne).

Máme tu teď dámy Dixie, Trixie, Smoky, Sadie a Indy! A ať se snažím sebevíc, když na některou z nich volám, jen málokdy se mi povede trefit se pravým jménem na pravého čtyřnožce. Ještě štěstí, že z našich čtrnácti želv na zahradě mají jména pouze tři.

A zde se můžete podívat na větší sadu fotek Trixie a Sadie