Onehdá takhle pracujeme na zahradě a páneček jako obvykle něco kope. Doufám, že nikdy nebudou mít anglický trávník, protože výkopy mi poskytují mnohem více zábavy. Jakmile vidím kopeček hlíny hned se zarochám jako kanec a samozřejmě co nejblíže k zemskému jádru. Zrovna ve chvíli, když jsem byl vidět jen do půlky, ucítil jsem na svých zádech obrovskou ránu.

Vytřeštil jsem oči a nohy se mi rozklížily do stran. Co se to děje?! Najednou mi došlo, že jsem vlastně POHŘBEN zaživa! Kruci-psí-centrofix! Co si ten páneček myslí?! Hodit na mě takovou dávku hlíny! Začal jsem bojovat o holý život. Hrabu, hrabu, přičemž mě neuvěřitelně frustruje, že se chovám jako krtek, ale chci ŽÍT! Když jsem se vyhrabal ven, páneček s ledovým klidem konstatoval, že jsem blbec. Tak to snad není možný! Já se mu tady snažím pomáhat a ještě to odnesu. Odcházím. Odcházím se staženým ocasem pryč od NĚJ a hlavou se mi honí myšlenky na žalobu pro ublížení na zdraví.

Do předmětu žaloby doplním ještě jednu psychickou újmu. Od narození považuji svůj malý vzrůst za přednost. Čím menší, tím lepší - platí obecně u Yorkshirů. V některých situacích je mi ovšem právě tohle na škodu. Zůstal jsem naprosto zděšený, když si mě moje malá panička chtěla nazout! Spletla si mě totiž se svou plyšovou bačkorou. Jsem vcelku tolerantní nátura, tak jsem spolkl urážku a dávno jsem jí už odpustil.

Ale můj páneček, ten mi stále vrtá mojí chlupatou hlavou. Mohla to přece být naprosto promyšlená chladnokrevná vražda. A beze svědků… Vždyť ON mě přece původně ani nechtěl. Motiv je na světě. Nejsem paranoidní, jde po mě!

Hamiky, papiky

Vždyť to štěkám, jen co se zmíním o jídle - a v tomto případě stačilo jen napsat název kapitoly - už mi kručí v břiše. Přijde mi dost nespravedlivé, že Květa jí několikrát denně nejrůznější pochoutky a na mně se, s prominutím, hází bobek. Ale jak chtějí! Hezky oko za oko, zub za zub! Můj bobek mají tudíž obden na linoleu-:))

Granule mi jednoduše nestačí! Panička pořád říká "ťu, ťu, ňu, ňu, abyš nám nevylošt, ty lumpíku". Dávají mi dle instrukcí chovatelky jen porci do dlaně. Mně škrundá v bříšku už když je vidím s jídlem přicházet. V podstatě mi jen na chvíli navoní talířek. Nechci se rouhat, ale že já se nenarodil jako bernardýn! To by pak nikoho neděsilo, že vyrostu. 

Mám jedno řešení. Vlastně víc, ale ty rozhodně prozrazovat nebudu. Co kdyby si to přečetli? Každopádně nejdřív musím dosáhnout toho, aby mi převážili jídlo na diabetické váze mojí prapaničky. A to si teda vycupitám! Další akci už mám několik dní rozjetou. Jakmile je panička u kuchyňské linky, sednu si a nasadím pořádnou dávku hypnózy. Když nereaguje, začnu se jí třít o nohy.

Riskuji smrt zašlápnutím, ale základní zvířecí potřeba vyhrává. Když ani to nepomáhá, jdu olizovat podlahu na místo, kde dřív dávali kočce jídlo. Naprosto nedemokraticky ho přede mnou schovali. Květa je pak na mě samosebou naštvaná. Nepatrný úspěch jsem zaznamenal v tom, že po neustálém lízání jsem linoleum málem připravil o vzorek, a tak jim KONEČNĚ došlo, že asi musím mít hlad. Žalostným pohledem a jazykem vyplazeným do strany (to zabírá víc) jsem se kymácel ode zdi ke zdi a spatřil v očích paničky soucit.

Vzpomněl jsem si, že páneček jednou také takhle připotácel domů, ale panička mu nedala jídlo, naopak se před ním zamkla v ložnici. Doufal jsem, že mně se to nestane. V téhle chvíli už by měla být na mé straně. Teď vyndá z lednice pečené kuřátko, které přede mnou schovávají, a já si ho rozdělím na zítra, na pozítří a ještě určitě na úterý a středu…

Ne, ne! Já ho sním radši hned! Aby mi ho nevzali. Tak jo. Jsem rozhodnutý. Ale co to? Sakra! Panička se shýbla a dává mi mikrokousek piškoty. Vyčítavě jsem se na ní podíval, ale zoufalou almužnu přijal dřív, než si to rozmyslí. Udělal jsem čelem vzad a na protest ani nezavrtěl ocáskem. Ať si konečně uvědomí, jakou fyzickou újmu mi způsobují.