Letos jsem poznával Bretaň - panička slibovala útesy, stráně porostlé vřesem a hlodášem, spoustu racků, kormoránů, papuchalků a jiných létavých potvor. Páneček starobylá města, katedrály a farní dvorce. No a menší (spíš mladší) panička vyprávěla o plážích a palačinkách, především těch s nutellou.

No, a jaké to tedy bylo. Počasí je prý v Bretani stejné po celý rok. Déšť, vítr, sluníčko, vichřice, déšť… a tak stále dokola. Moře prý ledové. My asi měli kliku, nebo jsme nebyli v Bretani. Pršelo jen výjimečně, a hlavně jen krátce. Ale jinak bylo parádně.

Bydleli jsme v domku až na konci světa, ta provincie se tak opravdu jmenuje - Finistere. A na konci toho konce je poloostrov Crozon a tam jsme týden bydleli v klasickém bretaňském domku. Majitelé byli trošku v šoku, když nám předávali klíče. Měli totiž jorkšíračku, a zřejmě si představovali pejska jiných rozměrů. Ale já jsem pes vychovaný tak, že si pánečci klidně můžou odskočit i zaplavat nebo na večeři a já se klidně prospím sám doma. A on by se po takových výletech rád prospal kde kdo…

Útesy jsem neznal. Už tedy vím, jaké to je koukat do hloubky 70 metrů, když dole nadává moře. Závratěmi netrpím a ty opěvované výhledy mě zas tak neberou. Zato ten hlodáš! Roztomilá žlutě kvetoucí rostlinka. Vypadala jako divný vřes, ale prý je to bobovitá kytka se ztrnovatělými listy. Vřes znám z Jizerek a z Ještědu a tak jsem nadšeně vyrazil. Ale ouvej. To není kytka, to jsou žiletky!!

A panička, místo aby mě vynesla na cestičku, se mi posmívala, jak levituji nad zemí. A tak jsem slušně chodil jen po vyznačených cestičkách. Racků tam bylo hodně, všech velikostí, viděl jsem i kormorány, ale slibovaní papuchalkové nikde.

Jak se chovat u památek, kam nesmím, to už dávno znám. Nechám se uvázat a číhám na cizí turisty. Pak nasadím nejsmutnější kukuč a čekám, co se bude dít. A vždy se najde někdo, kdo hladí a hladí a drbe. Ono to trvá jen chvilku, naši mě nikdy nenechají čekat dlouho, asi se bojí, aby mě ostatní nevyhladili. No a když jsme našli hospůdku, tak jsem byl první, kdo se tam hnal.

Můžu se natáhnout a odpočinout si. A taky něco občas kápne do mé tlamičky. Jen těch psích kolegů bylo všude moc a tak jsme občas hledali, ve které hospodě není přepsíno. Oni totiž Francouzi mají psy asi opravdu rádi a vodí a vozí je úplně všude. Znal jsem to už z Azurového pobřeží, a ani Bretonci nezklamali. Také se na mě nikdo zle nekoukal, jen všechny hold zaráží mé rozměry. Ale na to jsem zvyklý i z domova.

Památek je v Bretani moc, a my jich taky viděli moc. Zbytek smečky nejvíce oslovily slavné farní dvorce - specialita tohoto kousku světa, ale mně se nejvíc líbily veliké patníky, co se jim říká menhiry. Nejvíc jich je v Carnacu, asi 4 km několika řadami, ale tam vás k nim nepustí a čurat přes plot se mi nechtělo. Ty jsme viděli z auta, kolem totiž vede silnice. Ale kousek od domku jsme měli Lagatjarské megalitické řady. Je tam těch balvanů víc než sto a dá se tam úplně volně chodit. A tak jsem si je řádně prohlédl, očuchal a některé i podepsal.

Moře v Bretani je divné. Dvakrát denně odejde a zase se vrátí. Po této dovolené vím, co jsou to slapové jevy a že zrovna tam je největší příliv v Evropě. Naše moře u domečku zmizelo poctivě o 150 metrů. To jsme pak chodili na pláž a já mohl plašit hejna racků. Nebojte, mě to dlouho nebavilo, a tak měli na jídlo času dost. Ta pláž je obrovské tvrdé mokré pískoviště, kde se dá parádně běhat a hrabat a čuchat ty divný mořský smrádky.

Nakonec se musím přiznat, že jsem jednou neposlechl, panička mi nadávala a asi měla pravdu. Bylo to u Mont St. Michel, nejnavštěvovanější památky v celé Francii. Ta je už v Normandii, ale Bretaň je, co by kamenem dohodil. Byly tam opravdu davy lidí a paničce se mě zželelo a šli jsme napřed ven (ostatní členové smečky se trápili v davech nadšených turistů) a toulali se po krásných cestách kolem a ona se kochala pohledem na ten zázrak a já se kochal koníky a ovečkami, co se pásli kolem. No a mě napadlo vlézt do té vody, co je všude kolem a ochutnal jsem ji, a pil a pil a pil a panička nadávala, ať jdu k ní a já neposlech.

Já se totiž rozhlédl, nic nebezpečného jsem neviděl a to je přece poslouchat zbytečné. Jó kdyby šel pes, nebo jel někdo na koni moc blízko, to vím, že se poslechnout musí, ale proč bych se nemohl v klidu napít. Panička pak pánovi žalovala, že jsem blbec, který i když mu všude vláčej misku a vodu, tak pije v moři a že to špatně skončí. No a fakt mě to pěkně prohnalo, znectil jsem slavné Saint Malo několikrát a panička se vztekala, že se to nedá pořádně uklízet.

Ale druhý den mi už nic nebylo a tak jsem zkoušel otestovat sílu paniččiny nervové soustavy, když se napiju moře na naší pláži. Dostal jsem facku.

Teď už se spokojeně válím doma a když ze spaní někam utíkám, říkají, že určitě lovím racky na Pentrez-Plage.