9.7.2020 | Svátek má Drahoslava


PSI: Xerda v Bretani

21.10.2005 19:26

Letos jsem poznával Bretaň - panička slibovala útesy, stráně porostlé vřesem a hlodášem, spoustu racků, kormoránů, papuchalků a jiných létavých potvor. Páneček starobylá města, katedrály a farní dvorce. No a menší (spíš mladší) panička vyprávěla o plážích a palačinkách, především těch s nutellou.

No, a jaké to tedy bylo. Počasí je prý v Bretani stejné po celý rok. Déšť, vítr, sluníčko, vichřice, déšť… a tak stále dokola. Moře prý ledové. My asi měli kliku, nebo jsme nebyli v Bretani. Pršelo jen výjimečně, a hlavně jen krátce. Ale jinak bylo parádně.

Bydleli jsme v domku až na konci světa, ta provincie se tak opravdu jmenuje - Finistere. A na konci toho konce je poloostrov Crozon a tam jsme týden bydleli v klasickém bretaňském domku. Majitelé byli trošku v šoku, když nám předávali klíče. Měli totiž jorkšíračku, a zřejmě si představovali pejska jiných rozměrů. Ale já jsem pes vychovaný tak, že si pánečci klidně můžou odskočit i zaplavat nebo na večeři a já se klidně prospím sám doma. A on by se po takových výletech rád prospal kde kdo…

Útesy jsem neznal. Už tedy vím, jaké to je koukat do hloubky 70 metrů, když dole nadává moře. Závratěmi netrpím a ty opěvované výhledy mě zas tak neberou. Zato ten hlodáš! Roztomilá žlutě kvetoucí rostlinka. Vypadala jako divný vřes, ale prý je to bobovitá kytka se ztrnovatělými listy. Vřes znám z Jizerek a z Ještědu a tak jsem nadšeně vyrazil. Ale ouvej. To není kytka, to jsou žiletky!!

A panička, místo aby mě vynesla na cestičku, se mi posmívala, jak levituji nad zemí. A tak jsem slušně chodil jen po vyznačených cestičkách. Racků tam bylo hodně, všech velikostí, viděl jsem i kormorány, ale slibovaní papuchalkové nikde.

Jak se chovat u památek, kam nesmím, to už dávno znám. Nechám se uvázat a číhám na cizí turisty. Pak nasadím nejsmutnější kukuč a čekám, co se bude dít. A vždy se najde někdo, kdo hladí a hladí a drbe. Ono to trvá jen chvilku, naši mě nikdy nenechají čekat dlouho, asi se bojí, aby mě ostatní nevyhladili. No a když jsme našli hospůdku, tak jsem byl první, kdo se tam hnal.

Můžu se natáhnout a odpočinout si. A taky něco občas kápne do mé tlamičky. Jen těch psích kolegů bylo všude moc a tak jsme občas hledali, ve které hospodě není přepsíno. Oni totiž Francouzi mají psy asi opravdu rádi a vodí a vozí je úplně všude. Znal jsem to už z Azurového pobřeží, a ani Bretonci nezklamali. Také se na mě nikdo zle nekoukal, jen všechny hold zaráží mé rozměry. Ale na to jsem zvyklý i z domova.

Památek je v Bretani moc, a my jich taky viděli moc. Zbytek smečky nejvíce oslovily slavné farní dvorce - specialita tohoto kousku světa, ale mně se nejvíc líbily veliké patníky, co se jim říká menhiry. Nejvíc jich je v Carnacu, asi 4 km několika řadami, ale tam vás k nim nepustí a čurat přes plot se mi nechtělo. Ty jsme viděli z auta, kolem totiž vede silnice. Ale kousek od domku jsme měli Lagatjarské megalitické řady. Je tam těch balvanů víc než sto a dá se tam úplně volně chodit. A tak jsem si je řádně prohlédl, očuchal a některé i podepsal.

Moře v Bretani je divné. Dvakrát denně odejde a zase se vrátí. Po této dovolené vím, co jsou to slapové jevy a že zrovna tam je největší příliv v Evropě. Naše moře u domečku zmizelo poctivě o 150 metrů. To jsme pak chodili na pláž a já mohl plašit hejna racků. Nebojte, mě to dlouho nebavilo, a tak měli na jídlo času dost. Ta pláž je obrovské tvrdé mokré pískoviště, kde se dá parádně běhat a hrabat a čuchat ty divný mořský smrádky.

Nakonec se musím přiznat, že jsem jednou neposlechl, panička mi nadávala a asi měla pravdu. Bylo to u Mont St. Michel, nejnavštěvovanější památky v celé Francii. Ta je už v Normandii, ale Bretaň je, co by kamenem dohodil. Byly tam opravdu davy lidí a paničce se mě zželelo a šli jsme napřed ven (ostatní členové smečky se trápili v davech nadšených turistů) a toulali se po krásných cestách kolem a ona se kochala pohledem na ten zázrak a já se kochal koníky a ovečkami, co se pásli kolem. No a mě napadlo vlézt do té vody, co je všude kolem a ochutnal jsem ji, a pil a pil a pil a panička nadávala, ať jdu k ní a já neposlech.

Já se totiž rozhlédl, nic nebezpečného jsem neviděl a to je přece poslouchat zbytečné. Jó kdyby šel pes, nebo jel někdo na koni moc blízko, to vím, že se poslechnout musí, ale proč bych se nemohl v klidu napít. Panička pak pánovi žalovala, že jsem blbec, který i když mu všude vláčej misku a vodu, tak pije v moři a že to špatně skončí. No a fakt mě to pěkně prohnalo, znectil jsem slavné Saint Malo několikrát a panička se vztekala, že se to nedá pořádně uklízet.

Ale druhý den mi už nic nebylo a tak jsem zkoušel otestovat sílu paniččiny nervové soustavy, když se napiju moře na naší pláži. Dostal jsem facku.

Teď už se spokojeně válím doma a když ze spaní někam utíkám, říkají, že určitě lovím racky na Pentrez-Plage.

Dr. J. Pokert


Trpí vaše dítě nadváhou? Bez odborné pomoci se nadbytečných kil jen tak nezbaví
Trpí vaše dítě nadváhou? Bez odborné pomoci se nadbytečných kil jen tak nezbaví

Obézních dětí přibývá. Přispívá k tomu současný životní styl, ve kterém chybí pohyb a pobyt na čerstvém vzduchu. Tyto děti jsou pak náchylnější k různým nemocem a často trpí i jejich psychika.