Předchozí díl o Waldovi najdete zde.

Toto je příhoda z druhé ruky. Tak jak mi ji Míla vyprávěla, když jsem se vrátil z Potlachu, který tu tradičně mezi českými trampy propuká o velikonocích už déle než tři desetiletí. Je to celoaustralská záležitost a sjedou se lidi odevšad z Klokánie.

Waldemar - výlet na Hanging Rock, Austrálie, 1983. Foto: George Švehla

To už byl Walda ve svém třetím věku. Bylo mu přes 12 let. Stalo se to na Velký pátek hned takhle po ránu. Byl tu někdo v ulici na návštěvě a dovezl si dva bull terriéy, se kterými šel na ranní procházku. Jak se objevili před naším, tak Pajda vyběh a začal na ně štěkat. Přitom se ale ohlížel, jestli ho následuje Walda, jeho tělesná stráž. Pajda vždycky byl vychcanej zbabělec. Pokud ho nenásledoval Walda, tak vždycky rychle ztichl a stal se neviditelnej.

No ale zpět k naší příhodě. Walda se jako rytíř bez bázně a hany přidal a jal se očuchávat jednoho z těch bull terriérů, pochopitelně fenu, protože na rozdíl od Pajdy zůstal Walda navždy pes a ne vyřezané TO, co byl Pajda. Toto se ovšem jejímu druhovi nelíbilo a bez velkých cavyků se zakousl Waldovi zezadu do krku. Nastalo velké divadlo a mela.

Vyběhla Míla, soused John a majitel těch dvou oblud tam figuroval taky. Všichni se snažili toho bull terriéra přimět, aby Waldu pustil. Po všemožném úsilí pomohl až kus dřeva, kterým mu tu jeho tlamu vypáčili, a Waldu si Míla odnesla domů. Děravej krk mu vyčistila, jak to šlo, vydesinfikovala a zavázala. Druhej den měl milej Walda krk oteklej jak papuč a tak s nim naklusala k Ivovi. Ten mu z toho vymačkal spoustu hnisu, dal čokla na antibiotika a bylo to. Jen Míla pak musela pár dalších dnů Waldovi ty rány zbavovat hnisu. Po pár týdnech se náš dog uzdravil a to byl jeho poslední větší úraz.

George Švehla 4/9/1996 napsáno bez diakritiky; 8/10/2002 diakritika přidána.