Walda jako každej pes měl svoje teritorium. To zahrnovalo nejen náš pozemek, ale i blízké okolí, sousední pozemky a silnici před domkem nevyjímaje. Tehdy ještě nebyli v tak blízkém okolí žádní jiní psi a lidi, tak si v tom svém království suverénně kraloval. Běda však tomu, kdo by se tam býval nacházel.

A tak jednoho dne se na sousedním pozemku objevila dánská doga zvíci telete. To pochopitelně náš dakl nemohl snést, prolezl plotem a jal se návštěvu nejapně obtěžovat. Řval na celé kolo, obíhal objekt svého zájmu a občas zkoušel na tu obludu vyrazit.

Doga se jen po Waldovi dívala jak po obtížném hmyzu, kroutila hlavou, aby ho neztratila ze zorného pole, ale jinak se ani nehla. Po chvíli toho měla asi dost. Jak se ten náš blbeček neopatrně přiblížil, tak se jen natáhla, otevřela tu svoji chlebárnu dokořán a chňapla milého Waldu přesně uprostřed, jako klobásu. Jak ho tak držela, tak za Waldova řevu s ním ještě zatřepala a pak ho odhodila. Potichu a naříkající se Walda sunul domů.

Po ohledání byl nějakej zkřivenej, nějaké ty obratle mu vystupovaly více, než bylo zvykem, a navíc měl na obou bocích pěkně vyvedený, symetrický obtisk chrupu té dogy na památku. Hojil se nějakej ten pátek, ale s obtěžováním značně větších a hlavně silnějších vetřelců nepřestal. Měl to prostě v krvi a s tím se nedalo nic dělat.

George Švehla 29/6/1996 napsáno bez diakritiky; 6/10/2002 diakritika přidána