Předchozí díl najdete tady.

Blue Mountains na západ od Sydney jsou zajímavé řadou věcí. Geologicky to je velmi staré pískovcové plató, protkané hlubokými a divokými údolími, vyhlodanými místními potoky a několika řekama. Na pár místech vystupuje na povrch vápenec a žula. Kde je vápenec, tam jsou krasové jeskyně, jako Jenolan, Colong, Wombyan, Thuglow a tak podobně. Topograficky, snad tím, že silnice, železnice a osady tu jsou na hřebenech na rozdíl od jiných míst na světě. Co by se taky dalo od protinožců čekat, že jo.

Těm údolím se tu říká gorges, canyons a gullies, neboť jsou úzká, těžko přístupná a obvykle končí, jdeme-li proti toku potoka, 30–200 m vysokým útesem s obligátním vodopádem. Co je mimo osady, ta hluboká údolí a svahy strmých kopců jsou Národní park Blue Mountains, který máme prakticky za dveřmi. Stačí popojet autem a nebo odpochodovat 3-5 km a pak se ztratit z civilizace.

Waldemar - výlet na Hanging Rock, Austrálie, 1983. Foto: George Švehla

To je přesně to, co jsme s Waldemarem často provozovali. Psi sice mají do NP vstup zakázán, ale Walda číst neuměl a tak měl good excuse. Nemusím snad podotýkat, že po cestách, kterých tam je stejně málo, jsme nechodili. Pískovcové útesy a tůně zelenkavé průzračné vody lákaly a tak jsme, jak bylo možno, zabrousili do buše. Tam jsme se učili oba. Kudy husté křoviny pustí a kudy ne.

V tomto měl Walda výhodu díky svému vzrůstu. Měl však talent na hledaní schůdné cesty pro oba. Vždycky šel o pár kroků vpředu, razil cestu a zaháněl zdejší jedovaté hady. Když se vyskytl v cestě vysoký útes, počkal, přivázal jsem ho na lano a spustil, a pak i já slanil.

Jednomu triku se ale učil dost dlouho. Na dně kaňonu, kde se buď brodí potokem, plave tůní a nebo hopsá ze šutru na šutr, některé ty tůně byly porostlé malými lístečky a povrch vypadal jako mech. Nádherně smaragdový. Skákání z šutru na šutr bylo pro Waldu únavné, tak si s chutí skočil na vábící loučku s luxusním porostem. No, zahučel vždycky až na dno tůně. Po vynoření, vyplivnutí nějakých těch rostlin a dávky vody doplaval k nejbližšímu kameni, na který vylez a přemítavě hleděl na zelený povrch tůně.

Pak vrhl pohled na mě, jako co já na takovou zradu. Nezbylo mu než hopsat po kamenech dál vstříc dalším dobrodružstvím.

George Švehla: 18/06/1996 napsáno bez diakritiky, 10/05/2002 diakritika přidána.