Kdysi, v první polovině let sedmdesátých minulého století, jsem naší rodině získával denní chéb prací pro společnost Commonwealth Engineering, jinak vagonku, kde jsme v konstrukci navrhovali vagony všech možných tvarů a účelů, včetně lokomotiv, převážně diesel-elektrických.

Kolegové a i jiní lidičkové kolem v podniku byli pohodoví a přátelští, všude vládla pohoda. Jednoho dne došla k nám do konstrukce paní z expedice a ptala se, kdo by chtěl půlroční štěně kříženého jezevčíka i s příslušenstvím, řádně ošetřeného a zadarmo. Jak tento skončil v naší rodině, jsem už napsal před 20 lety, a tak zde je toto psaní recyklované.

Kterak Waldemar přibyl do rodiny.

Psi by se neměli srovnávat, zrovna jako lidi. Jak k tomu pak ten druhé přijde, že jo. Teda ten pes. No ale minule jsem nakousl jak si ujasnili mezipsí vztahy fungl novej Pajda a domácí pan jozefčík Waldemar. Bejt to tak mezi lidma, tak by byl život hned jednodušší. O politikách už vůbec nemluvím, ti se sami mezi lidi stejně nepočítají. No ale Waldemar. Ten pes snad měl být kocour, kolik měl životů. O co byl menší, o to byl neohroženější. Byl celej černej s ponožkama barvy sépie pálené a malou bílou náprsenkou. No prostě fešák pes. Byl i talent na cizí řeči.

Dostal jsem ho v práci od jedné psí maminy, když mu bylo šest měsíců. Domů jsem ho přepravil v krabici od vysavače, která jeho proporcím nejlépe vyhovovala. Jezdil jsem tehdy vlakem, kterým se tu nesmějí psi a jiná zvěř přepravovat. Stejně to asi tušil, choval se naprosto jako vysavač. Vypnutej. Jo, měl tam dírky na vzduch a trochu světla. Doma se nám promptně počural v tom neznámém prostředí na koberec. Celkem jsem se mu nedivil, nerozuměl navíc ani slovo česky. To však napravil během asi 3 týdnů, za kterou tu dobu zvládal češtinu naprosto plynně.

Walda, září 1983

A na rozdíl od většiny lidí rozuměl i češtině myšlené. To Míla třeba něco dělala na zahradě a Walda nikde. Tak si pomyslela: „Kdepak se asi ten pes zase toulá“ a během 2 minut se Walda objevil a tvářil se, jako že já nic, já muzikant, já su přece furt tady v blízkým okolí. To jsme ještě bydleli v buši a v tom blízkým okolí bylo co k čuchání. Plno zdejší fauny. Žila nejen v okolí, ale placama běhaly ještěrky i po obýváku. Zato teď i bez stěhování žijeme v předměstí Sydney. Jako moje mamina, co žila celý život v Brně, ale zato v Rakousku-Uhersku do svých mid teens, pak v první Československé republice, Protektorátu Čechy a Morava, v socialistické Československé republice a nakonec v Czech Republic. Zatracenej střed Evropy. A tomuto všemu průseru se říká progres.

Tuším, že Walda je rád, že se na to už nemusí dívat vlastníma očima, ale jen z psího ráje. Jako každý stěně ve svém žvýkacím období stačil odrovnat nějaké ty vietnamky, ožužlat násady k nářadí na zahradu a také patřičně požmoulat prodlužovačku. Asi proto byl pak takovej inteligent. Prodlužovačka byla totiž pod proudem, ale na to jsem přišel až ráno, když jsem ji našel na několika místech zčernalou a popálenou. Čokl popálenej nebyl, jen mě mrzelo, že jsem neviděl, jak mu to jiskřilo v požeráku . Walda od té doby přestal žmoulat kdeco a stal se z něho instant dospělej a chytrej pan pes. No a jeho další australská dobrodružství až někdy jindy.

George Švehla 30/9/2002 a 30/10/2025