Nedávno se řešil v časopise Pes přítel člověka problém domácích smeček. Překvapilo mě, že zdaleka ne všechny smečky jsou harmonické. Naše smečka je primárně tříčlenná, ale čas od času hlídáme i další psy nebo feny z našeho odchovu, kamarádů zlatou retrívřici nebo kříženku jezevčíka naší starší dcery. Větší rozepře ve smečce jsme zatím nezažili.

Největší počet psů, kteří u nás byli v jeden den, byl sedm dospělých a dospívajících jedinců, psi i feny. Kolik psů nám prošlo domem za poslední čtyři roky nevím. Nepočítala jsem to. Doba odchovu štěňat je specifická, ale i v té době k nám může přijít dobře socializovaný známý jedinec.

Nejčastější spory ve smečkách jsou o potravu a o místo k odpočinku. My jsme se s tím nesetkali. Misky si psi kontrolují bez jakýchkoliv sporů, jen když hladovější kolegyně příliš zblízka kouká, jestli něco zbude, je upozorněna majitelem misky, že ještě nemá nárok. Ale jde jen o lehké zavrčení. Kupodivu není problém, když mladší pes zavrčí na staršího.

Soupeří jen o zbytky, základní příděly si nekradou. Ani o zbytky se nestrhne rvačka. Zvítězí ten nejrychlejší, někdy vylizují zbytky z jedné misky dva i tři psi současně a většinou je jedno, jestli jde o domácí nebo návštěvu. O pelechy se dělí podle chuti a potřeby. Většinou uléhají systémem „kdo dřív přijde, ten dřív leží“, ale z míst se nevyhazují.

Když se rozdávají pamlsky, kromě snahy být co nejblíže zdroji nejsou žádné jiné spory. Vědí, že se na všechny dostane. Někdy se snažím dávat pamlsky podle hierarchie, ale není to nezbytné. Ostatně já jsem hlavní dárce potravy a ostatní přijmou mé rozhodnutí. Snažím se být spravedlivá a dát všem stejně.

Zamýšlela jsem se, čím to je, že jsme nikdy neměli větší problémy. Částečně to bude způsobené tím, že většinou máme retrívry, psy známé poměrně tolerantní, přátelskou povahou. Ale za významný faktor považuji vliv vůdce smečky.

Samozřejmě skutečný vůdce jsem já (přesněji řečeno já a manžel). Naše feny s námi o vůdcovství nikdy nebojovaly, jejich žertíky se občas omezovaly na testování, co všechno si ještě mohou dovolit, ale zákaz respektovaly bez problémů. Jinak je velice spolehlivý vůdce naše nejstarší fena, zakladatelka chovu Ája. Od ní jsem se o vedení naučila daleko více, než z chytrých příruček a kurzů.

Ája je vůdce laskavý. Má svá privilegia, jako třeba právo ležet na křesle, které jí ostatní psi nikdy neupřou. Občas si jí do křesla sedne mladší panička Bára. V tom případě Ája stojí, vyčítavě hledí, ale netroufne si nic podniknout. V okamžiku, kdy Bára vstane, je křeslo okamžitě obsazeno psem, který se nechá vyhodit jen zcela neochotně. Prostě v tu chvíli máme starou, nepohyblivou, hluchou, slepou fenu.

Velmi zajímavý je přístup Áji ke sporům ve smečce. Pokud jde o drobné výměny názorů, divokou hru, která často vypadá nebezpečně, ale není myšlena vážně, Ája si jde po svém a vůbec se o „spory“ nezajímá. Bezpečně a okamžitě pozná, kdy se na sebe dva jedinci začnou příliš vytahovat a kdy to začne vypadat, že si hodlají měřit síly, což by mohlo skončit rvačkou. V tu chvíli se Ája na místě činu zhmotní, seštěká a vyvrčí oba provinilce systémem „vinný, nevinný, berte je všechny“.

Zajímavé je, že klidně seštěká své dospělé syny (oni už dávno nevědí, že je jejich matka, ale respektují ji jako vůdce), kteří jsou oba větší než ona. Pánové odejdou jak „spráskaní psi“ a netroufnou si na další měření sil. Jen jednou, když horké hlavy byly moc rozjeté, jsem Áje pomohla. Jinak to zvládá sama.

Je zajímavé, že vedeme i malou skupinku výcviku, která se schází jednou týdně. I tuto skupinu si vzala Ája za svou a chová se stejně. Všichni ji respektují. Velmi zajímavé bylo, když naši Derry po hárání obtěžoval cizí pes. Derry si netroufla velkého psa sama odehnat, tak ho nenápadně přivedla Áje pod nos a ta ho zahnala.

Poprvé jsme mysleli, že je to náhoda. Ale Derry to dělá vysloveně cíleně a opakovaně. Ája si je samozřejmě vědoma práv feny a proti obtěžování se klidně ohradí i proti psovi dvakrát většímu, než je sama. A pokud si přijde vnučka pro pomoc, psa zažene stejně, jako kdyby obtěžoval ji.

Další pozoruhodné chování lze pozorovat, když potkáme cizího neznámého velkého psa, který by mohl být potenciální nebezpečí. Často na něj upozorní Derry, která je nejmladší, a nejvíc se bojí. Vyběhne a štěkne. Ája si všimne psa a vyhodnotí situaci. Buď psa zná, nebo jí připadá malý a málo nebezpečný. V takovém případě se dál věnuje svým záležitostem a nechá Derču, ať si poradí sama.

Jiná situace je, když Ája neví. Pes je velký. Neznámý. V tu chvíli se Ája postaví mezi psa a zbytek smečky a sleduje situaci. Nevyhrožuje, neútočí, většinou není ani příliš zježená, jen pečlivě sleduje chování cizince. Pak ho buď vyhodnotí jako bezpečného a začne si dál čmuchat, nebo stojí jako socha a trochu se naježí. V tu chvíli je jasné, že musíme situaci řešit.

Obvykle si holky přivoláme a necháme cizího psa projít. Když jsme všichni pohromadě, netroufne si žádný pes zaútočit, protože jsme příliš velká smečka. Ještě se nestalo, že by Ája špatně odhadla situaci. Venčíme v příměstské oblasti a potkáváme hodně psů. Takže kromě výborného instinktu má i spoustu zkušeností.

Jen dvakrát se stalo, že nás překvapil agresivní pes. V obou případech napadl Ginny a v obou případech se Ája, která se prát neumí a nechce, ihned chystala k boji. V obou případech jsem zasáhla dostatečně rychle a cizího psa zpacifikovala. Ája to ochotně nechala na mně a odvedla Ginny do bezpečí.

Zajímavé je, že Ája reaguje stejně i teď, kdy je jí skoro devět let a přece jen stárne. Její dcera Ginny je fyzicky daleko zdatnější, rychlejší a silnější a bránit smečku by dokázala snáz. Přesto cítí Ája cosi jako zodpovědnost a svoji úlohu nikomu nepředá.

Moc hezký pohled je, když Ája učí štěňata. Svoje i cizí, je jí to jedno. Většinou to probíhá tak, že si Ája vezme kelímek od jogurtu nebo podobný předmět (může to být i hračka, ale častěji je to něco spojeného s jídlem). Lehne si kousek od štěňat, žádoucí předmět má mezi předními tlapami a čeká.

Štěňata velmi brzy zjistí, že má něco zajímavého a chtějí jí to ukrást. A tehdy začne výchova. Jakmile se štěně přiblíží, Ája zavrčí. Štěně se většinou na chvíli stáhne, ale pak mu zvědavost nedá a zkusí to znovu. Když se přiblíží příliš, Ája po něm sekne zuby naprázdno, případně hodně drzého potomka i štípne.

Zkouší jedno štěně po druhém. Nakonec jim Ája hračku velkoryse nechá, ale až poté, co jim vysvětlila, že ona rozhoduje, kdy ji dostanou. Není to náhoda, dělá to opakovaně a cíleně. Myslím, že i díky této výchově naše štěňata obvykle nemají problém se socializací. Ginny vychovává tímto způsobem méně často, ale Derry, byť nejmladší, se od Áji tento způsob výchovy naučila a dělá to s velkou chutí. Ve smečce se psi učí jeden od druhého řadu dovedností (bohužel nejen žádoucích).

Přemýšlela jsem, čím je Ája tak výjimečná. A zjistila jsem, že vlastně ničím. Má jen velký smysl pro zodpovědnost a výborné instinkty a snad i dobrou výchovu. Kdykoliv se některý z mých psů dostal do situace, že mohl šéfovat smečku, převládla u něj zodpovědnost. I Nick, když měl štěňata, se choval úplně jinak, než ten rváč a záletník, který byl normálně. Zřejmě psi berou svou roli vůdce velmi vážně a instinkt jim poradí, co je nejdůležitější.

Snaha dostat se v hierarchii výše je i ve psí smečce normální, ale dobrý vůdce si musí svou pozici zasloužit. Nezažila jsem to u nás, ale vím o smečce, kde byl vůdce z hlediska ostatních „nespravedlivý“ a ostatní psi se proti němu spojili, spráskali ho a odkázali na nejnižší příčku. Postižený pes stres nepřežil.

O to víc jsem vděčná Áje za nadhled a pevnou leč laskavou tlapu, kterou své smečce vládne.

Poznámka autora: tento článek není návod, jak aplikovat pozorování psů na poměry na pracovišti, výchově dětí nebo v jiné lidské činnosti. I když uznávám, že řada poučení by se našla.