Předchozí povídání o Waldovi najdete zde.

Stalo se to jednou v zimě u Lupena na farmě, kde jsme si už tradičně doplňovali zásoby masa z místní klokaní populace. Míša, to je ta ženská, co patří k Lupenovi, střelila pěknýho bucka (samce), Lupen ho dovezl v landroveru ke campu a tam na jednu vhodnou větev ho Míše pověsil k vyvrhnutí, stažení a naporcování.

Před nedávnem Míša přišla o svého psa, airedale-terriera, který dělal přesně to, co náš Waldemar, že při této operaci asistoval požíráním všeho, co upadlo. Waldemar tentokrát Cathrine, jak se tato airedalka jmenovala, milerád zastoupil a Míša bez přemýšlení dělala, jak byla zvyklá. Zapomněla však, že Waldemar byl asi tak jedna třetina Cathrine.

Po nějaké době se na Míšu smutně podíval a kus masa nechal dopadnout až na zem. To si ho pak Míša všimla a zhrozila se. Ten blbec žral tak dlouho, dokud se mu maso nezastavilo na mandlích. Z obrovského bachoru vykukovaly 4 malinké nožičky a to zvíře nemohlo ani odejít, tak se svalil, kde byl, a sotva popadal dech, jak pracně funěl. To bylo asi o třetí odpoledne.

Večer jako vždycky jsme si na ohni vařili večeři a citelně se ochladilo. To se doplazil Waldemar k teplu, svalil se jak špalek u ohně. Tvarem připomínal malého hrocha. Dejchal, jako by byl v posledním tažení, tak mu to trávení dávalo zabrat. Na obvyklé pozornosti, jako ucmrndnutí vařícího čaje do kožichu, vůbec nereagoval. Prostě přežranej až do naprostého ztopoření.

Do příštího rána trochu splaskl a už zvládl dolézt k potoku a nachlemstat se vody. Míša se pak ještě dlouho omlouvala, že nám nechtě málem zabila Waldemara. Tuším, že jemu by bylo nevadilo takovou smrtí zemřít. Byla-li příležitost, přežíral se furt.

Waldemar - výlet na Hanging Rock, Austrálie, 1983. Foto: George Švehla

George Švehla 19/9/1996 napsáno bez diakritiky; 10/10/2002 diakritika přidána