No nic, šli jsme se podívat na Bukačku, kde roste tisíce bylin, ale já je moc nehledal, mne bavily ty velmi příjemné čuchy, které jsem tam cítil. Víte, Bukačka je vlastně prales a je to náš Národní park, no a tam jsem šel na vodítku a s cesty jsme neuhnuli ani metr.

Jen panička udělala pár kroků do lesa, aby si něco nafotila. Já jsem za ní nesměl. Asi to bylo správné. Víte, moji páníčci hodně cestují po horách a po skalách. No a já jezdím a chodím všude s nimi. Na můj vkus chodí moc pomalu a tak si pomáhám tím, že lítám dopředu, kam mi až dovolí 8m vodítko a pak se vracím, sám a dobrovolně.

Přeci je nemohu opustit, jsou to moji lidé a mají pejsky rádi. No jistě, nejraději mají mne, jak jinak? Jsem z útulku a tak si jich hodně vážím a proto je nemohu zklamat... Jo a dál Bukačku jsme si pěkně prošli, moc se nám tam líbilo a už se připravovala túra na další den…

To jsme lezli z Luisina údolí na Velkou Deštnou. Byla to moc pěkná cesta a panička si jí pochvalovala. Byly to jen dva kilometry až na vrchol, ale s pěkným převýšením 250 m. Nahoře jsem měl už pár psích kamarádů, takže nechodím po horách se svými páníčky sám a to jsem moc rád. Jaký byl rozhled z této hory mne ani moc nezajímalo, mne bavili kamarádi a tak jsem se také pobavil, páníčci byli také spokojení a my se zase vydali úplně jinou cestou zpátky do Luisina údolí až k autu…

A už zase měl páníček mapu v ruce a hledal, kam se pojedeme podívat příští den. Jeli jsme do Polska se mrknout na Bledné skály. Na hranicích mne pustli bez problému, mám všechno potřebné zařízené k mému převozu za hranice našeho státu. A tak jsem byl i v cizině. Jo, moji lidé jsou fajn, neudělají ani krok beze mne a tak jsem vlastně šťastný pejsek. Už se těším zase na další výlety."