Takže dáma? Ani bych neřekla. Jo, kdyby padla slova mazel, mlsoun, čumící loudil, kvikna a trdlo, to všechno bych odkývala. Takže to vezmeme popořádku.

Mazel - dokáže se vetřít všude, kde by ji mohl někdo hladit a drbat. Se svou vizáží k tomu přinutí většinu lidí kolem, protože kavalíří čenich vypadá tak štěňátkovsky a ten strakatý kožich je prý nesmírně atraktivní.

Jen jsem ji musela naučit nehnat se k malým dětem, protože rodiče se pochopitelně leknou (nedivím se) a děti taky, i když jen přiběhne a neskáče na ně. Taky bylo nutno odnaučit nahlížení do kočárků - nejlepší byly sporťáky, kde se psová vylepila před kočár, aby na dítě uvnitř pořádně viděla, a následně ji málem přejeli.

Osoba ležící na pohovce je signál, že je nutno ji oblažit svou přítomností. Psí tlapka, která mi při jejím výskoku dopadne na břicho, dokáže mít překvapivě razanci dámského podpatku i při Borůvčině nevelké váze 7,7 kg.

Mlsoun - sežere snad všechno. I ten suchý chleba, co prý psi neradi. Nemá v lásce jen suchý tvrdý chleba a vůbec příliš tvrdé hračky, kavalíří zoubky si na ně možná nepotrpí. Takže botička nebo malá kost z buvolí kůže ano (dá se rychle rozčvaňhat), velká kost ne.

Superprémiové granule jsou hnus, ale co už má s tou paničkou dělat, když nic jiného nedá, krkna jedna. Momentálně má při falešné březosti dietu bez granulí dle rady Xerxové a myslím, že by tu misku těstovin klidně vyměnila i za ta falešná štěňata, jen když se nebude muset ke granulím vrátit.

Čumící loudil - povel Nežebrej! se stal permanentním účastníkem našeho repertoáru. Nicméně výmluvné kavalíří pohledy - od žebrajícího po tragický - jsme ji odnaučit nedokázali.

Kvikna - Borůvka hlasově komunikuje kvílením. Štěká pouze v případě, že hraje bojovku s páníkem nebo s Kubou a rozparádí se. Pak párkrát ňafne. Štěkání zatím odložila na neurčito. Na věci podezřelé zavrčí - když se ve větru plácá kus igelitu nebo v noci štěká už tři čtvrtě hodiny v okolí pes, což madam MOŽNÁ probudí.

Na cizí psy nereaguje nijak. Většinou na ně zahraje etudu Já malé štěňátko, aby měla jistotu, že po ní nevystartují, a následně si hraje a očuchává. Výjimku tvoří psi, co okamžitě štěkají (většinou němečtí ovčáci), ty elegantně obejde, nebo uňafaní jorkšíři - k těm většinou čuchne, i když jsou zticha, a jde dál.

A je to pořád trdlo - venku lítá se štěňaty k obrovské radosti majitelů, protože jí se štěňata nebojí. Akorát se onehdy jedna čtyřměsíční raslinka rozvášnila a "bojově" jí šla po krku. A co naše trdlo? Dvakrát po ní pleskla packou a pak přišla za mnou s výmluvným pohledem "Ježiš, paničko, zbav mě toho."

Takže co se u nás na podzim děje? Chodíme dál do psí školy, stále bojujeme v MHD s náhubkem (už ho nerve z hlavy hned, ale až po 10 minutách). Dále Borůvka "zajíždí" všechny mé piškvorkové výtvory - kamkoli je položím, tam si na ně jde odložit aspoň hubu.

Rodina se naučila odstraňovat psí chlupy z koberce, pohovek a postelí a zorganizovat si den tak, aby při venčení na každého došlo. Ranní diskuze u snídaně, kdy Borůvka ještě spí v naší posteli, pokud možno s břichem nahoru a rozhozenýma nohama nebo částečně zalezlá pod peřinou, obsahuje kromě hlášení, co kdo má odpoledne za aktivity i harmonogram, kdo venčí ráno, kdo odpoledne a kdo večer.

Osvobozen je jen páník, který se této činnosti zuřivě brání, protože on přece psa nechtěl. No a kdo si s tím psiskem pořád hraje a podstrkováním mlsků mi občas kazí výchovu?