Byla to její první zkušenost se samostatným fungováním a já se už dopředu hrozila, jak to zvládne. S vědomím, že o maminku bude částečně pečovat moje sestra, jsem ale na hory vyrazila. V době mobilních telefonů přeci budeme stále ve spojení a jet jsem musela, protože zbytku výpravy by neměl kdo vařit.

Ze záznamu našich telefonátů je vidět, že zvládnout jde vše:

Neděle, odjezd:
Nikoli ráno, jak se původně plánovalo, zuří sněhová bouře a Karlovarská je neprůjezdná. Odpoledne už je lépe a v šest večer obsazujeme chatu.

,,Jak jste dojeli, nezapadli jste?" ,,Nezapadli, co dělají hafani a babička?" ,,Navečeřeli jsme se a je tu bezvadnej klid, jenom babička pořád klape po schodech s berlema a chodí kontrolovat." ,,To budeš muset přežít, hlavně je ráno nezapomeň nakrmit, pustit ven a dát jim pelíšky do koupelny!" ,,No jo, to už jsi řikala 10x, tak čau!"

Pondělí:
,,Babička byla s tetou na vyšetření v nemocnici a nechali si jí tam!" (to už jsem věděla od sestry) ,,To znamená, že se budeš muset postarat taky o Andyho (mámin italský chrtík, 13 let, silně obézní a příšerně rozmazlený) a o kočku." ,,Tak z toho mě trefí!" ,,To zvládneš, aspoň otestuješ schopnosti!" ,,Ale toho klepavýho tlustýho kriplíka do pokoje nechci!" ,,Tak ho nech nahoře na křesle a dej mu tam jídlo a kočce taky!" ,,No tak dík, jdu testovat schopnosti."

Úterý:
,,Jak to zvládáte, trosečníci?" ,,Jo, dobrý, ale jsem totálně nevyspalá, ten malej pitomec v noci vyl jak šakal a ušatci mě na to ještě chodili upozorňovat. Ale odpoledne jsme byli v lese a byli v pohodě." ,,Tak si ho zkus nastěhovat dolů, to víš, stýská se mu." ,,Vypadni z toho koše, popeláři nechutnej!" ?????????? ,,Ale ty ne, Argus! No tak já si ho teda vezmu do pokoje taky." ,,Nebojíš se tam sama?" ,,Ne, vůbec a možná si sem vezmu ochranku!" ,,Ten chudák bude asi docela koukat, až uvidí ten náš zvěřinec." ,,Neboj, on je odolnej!"

S vědomím, že vlastně můžu být ráda, že mi holčička takovéhle návštěvy hlásí a že je snad o určitých věcech dostatečně poučená, jsem představu ,,ochranky" vzala s klidem - co mi taky zbývalo...

Středa:

,,Jak bylo dneska? Pořád na vás musím myslet." ,,No to mi pomůže. Jo, jde to, Andy se ušatců bojí, tak zalezl pod postel a když chtěl vylézt, chytráci se na něj šli podívat, tak tam zase zajel a byl úplně potichu." ,,Proč jsi ho nevytáhla a nedala na pelíšek?" ,,A proč bych to asi dělala, takhle byl v noci bezva klid!" ,,Víš, že Péťa už zvládá snowboard a já už taky?" ,,No nazdar, hlavně to zdokumentujte, ať se taky pobavím! Jdu nám udělat večeři, čau."

Čtvrtek večer:
Nemůžu se dovolat, dítě má vypnutý mobil a doma není. Po dvou hodinách začínám uvažovat o odjezdu z hor a vyhlášení pátrání po zmizelé 16leté slečně. 21.30 telefon: ,,Tys mi volala?" ,,Kde proboha jsi, už jsem chtěla jet domů!" ,,Tak si to tak neber, byli jsme v divadle a minule jsi mi vynadala, když jsem tam nechala zapnutej mobil, tak si ujasni, co chceš!" ,,A co hafani, jak to přežili?" ,,No trochu uklízeli, ale nijak tragicky. Jdu jim dát večeři a jdeme spát." Ufff... no vlastně jsem docela klidná... a vyrovnaná... hlavně že je holčička na světě!

Pátek, č. 6:
,,Co mám dělat, Buffy se mnou nemluví!" ,,Jak nemluví, proč?" ,,No když jsem je chtěla večer vyhodit ven, zatáhnul podvozek a otočil se na záda, abych viděla, že žádný nohy nemá a tudíž nemůže nikam jít. Tak jsem ho bafla a vynesla a on se urazil. Teď nechce domů, slimák arogantní!" ,,Tak ho nalákej na piškot!" ,,No ale on sedí u dveří a normálně jsem pro něj vzduch, prostě mě ignoruje. Maximálně otočí hlavu na druhou stranu a pošle mě někam...." ,,Tak ho nech, on si to ujasní. Už se vám stýská co?" "A po čem asi, nevíš? Jen už trochu dochází jídlo, ale do neděle přežijem."

Sobota:
Pouze krátké sdělení, že bych ráda přišla do pokud možno aspoň trochu uklizeného bytu a podrobná instruktáž na spuštění pračky.

Neděle:
Návrat, bouřlivé uvítání a příjemné překvapení: Uklizeno, vypráno, postele, kde chrápali Argus a Buffy převlečené. Andy díky pravidelnému pohybu a dietnímu krmení přišel o značnou část své strašlivé nadváhy a zase je z něj chrt, navíc přestal kulhat. Píďa díky pravidelnému pohybu a nepravidelnému stravování zhubla o tři kila a vypadá poněkud opotřebovaně, ale je viditelně spokojená sama se sebou. Ochranka se nakonec nekonala, chlapce naštěstí skolila chřipka (snad ne ptačí:)).

Ty nervy, co mě to za ten týden stálo, bych nikomu nepřála, ale na druhou stranu jsem se přesvědčila, že ta naše potrhlá puberťačka se už dokáže postarat nejen o sebe a dokonce se i chová neuvěřitelně zodpovědně. Asi budu odjíždět častěji....(nebudu, mě se po nich strašně stýskalo!)